Štítek: Londýn 2007

Poslední dny strávené **v Londýně** se trochu zkazily tím, že jsem si při hraní fotbalu se spolubydlícími zranil nohu a nemohl úplně chodit. Dnes už to je skoro v pořádku, ale kvůli této komplikaci jsem byl nucen rozhodnout se pro vypuštění některé z plánovaných zastávek. Po zvážení to byl **Tower of London** s korunovačními klenoty, čehož kvůli nekonečným frontám a skutečnosti, že jsem jej navštívil před několika lety, ani tolik nelituji a **Greenwich s nultým poledníkem**, čehož lituji naopak hodně. Greenwich je krásné místo s **National Meritime Museum**, kde se dozvíte o historii určování zeměpisné délky, časových pásmech a podobných s časem související věcech, které jsou více než zajímavé. Co se dá ale dělat, navštívím jej příště. Místo toho jsem si tedy vybral atrakci méně fyzicky náročnou a navíc shrnující celý **Londýn** se všemi svými památkami do jednoho balíku. Mluvím o **vyhlídkové jízdě autobusem**. **Vyhlídkové jízdy po Londýně** poskytují dvě hlavní společnosti. Jsou to **Big Bus Company** a **Sightseeing Bus Tours of London**. Obě mají prakticky srovnatelnou nabídku a lístek stojí okolo **20 liber (přibližně 800 korun)**. Má platnost 24 hodin, během nichž můžete nasednout či vysednout na jakékoliv ze zhruba osmdesáti zastávek, které jsou rozmístěny v centrálním Londýně. Zastávky mají barevné označení podle trasy, na níž se nacházejí. **Big Bus Company** nabízí tři různé trasy, **Sightseeing Bus Tours of London** čtyři, přesto je u obou společností jejich společný rozsah prakticky totožný. Autobusy jsou dvoupatrové a horní patro je otevřené bez střechy, vše tedy krásně vidíte. Každý má k dispozici sluchátka s komentářem o místech a památkách, kolem kterých autobus projíždí a na hlavní, nejzajímavější trase, je v horním patře autobusu živý průvodce, který celou cestu moderuje. K tomu se ještě vrátím.

*Autobus Big Bus Company*

Pokračování textu Londýn 2007: Vyhlídková jízda a konec výletu

„Asterixi, ti podivní Britové jedí divočáka s mátovým sósem!?“

Těmito slovy se v animovaném filmu Asterix a Britové podivuje zavalitý Obelix nad ostrovní gastronomií a ukazuje na jednu z mnoha zvláštností, které ji doprovází. Britská kuchyně je skutečně mírně řečeno „zvláštní“, až na pár světlých výjimek těžko stravitelná, nesourodá a přes veškerou snahu nemůže nikdy dosáhnout lehké poetičnosti, kterou vidíme v kuchyni francouzské a italské (což Francouzi z odvěké rivality rádi připomínají).

Vždyť už jen krátký exkurz po britských „národních“ pokrmech nám dává pocit, že dnes vařili pejsek a kočička, kteří měli navíc hodně přebráno. Nejnormálnějšími jídly která najdeme na klasickém britském menu je hovězí beefsteak s yorkshireským puddingem (měkké smažené těstíčko, něco mezi knedlíky, nádivkou a souffle) a fish and chips, které mají ale díky spoustě přepáleného oleje blíže k tzv. „junk food“ nežli k pravému gurmánskému zážitku. Půjdeme-li ale ještě hlouběji, objeví se teprve ta pravá tradice a skvosty v podobě rozvařené zeleniny, hrášku s chedarem, okurkových toastů, které se přikusují k čaji s mlékem, zmíněné mátové omáčky, nebo ledvinek a jater pečených v listovém těstíčku či lépe zašitých do ovčího žaludku. Byť nemám ani proti jednomu z uvedených jídel nic osobního a prakticky všechny jsem je během svého výletu vyzkoušel, je na první ochutnání zřejmé, že ať kterýkoliv z nich vynásobíte tisícem, tak se ke carpacciu s olivovým olejem, plátky prosciutta a parmazánem ani nepřiblížíte.

Pokračování textu Londýn 2007: Britská kuchyně a co jsem jedl

Dnešní díl bude menší speciál, v němž bych se chtěl zmínit o problematice práce ve Velké Británii, konkrétně v Londýně. Vycházet budu ze zkušeností mých spolubydlících z Share housu, což jsou až na jednu světlou výjimku muži, nebudu tedy psát o vám všem dobře známém hlídání dětí, neboli au-pair, ale o tom, jak to chodí, pokud přijedete do Londýna bez toho, abyste měli nějakou práci jistou a máte v plánu ji tu teprve hledat.

Možná se vám to zdá přinejmenším zvláštní, proč nemít práci zajištěnou předem a riskovat to, že žádnou nenajdete a na celém výletě-nevýletě hodně proděláte. Z psychologického hlediska je určitě lepší mít „jistotu“, na druhou stranu je ale nutné si uvědomit, že zatímco české agentuře zaplatíte nemalé peníze, tak pokud přijdete do pracovní agentury přímo v Londýně a budete chtít sehnat práci, nezaplatíte nic. Proč? Fungují totiž na stejném principu jako agentury v ČR, přes které studenti shánějí brigády – mají malé procento z vašeho platu a je tudíž v jejich zájmu vám práci sehnat. A takových agentur je tu samozřejmě hodně a vy jste „levná pracovní síla z východu“ (bohužel je to tak), takže práci velmi pravděpodobně nakonec stejně dostanete.

Ještě nesmím zapomenout na jednu věc, která je, jak jsem pochopil, životně důležitá, pokud chcete sehnat práci ve Velké Británii. Tou věcí je mít britský bankovní účet. Všechny převody výdělku totiž probíhají elektronicky a bez účtu vás nikdo nezaměstná. To je tedy to první, co byste si měli při hledání práce ve Velké Británii po příjezdu zařídit. Hodně bank vám účet založit odmítne, ale například u Lloyd TSB to prý není problém.

Pokračování textu Londýn 2007: Práce ve Velké Británii

Včerejšek byl ve znamení „výletu ve výletu“. Vypůjčil jsem si toto spojení ze zeměpisného „stát ve státu“ a znamená přesně to, že jsem si v rámci mé třítýdenní návštěvy Londýna udělal výlet za hranice hlavního města a přes zelení luk prorostlou britskou krajinu zamířil vlakem na jihovýchod k pobřeží. Mým cílem bylo přímořské městečko Hastings, kde se roku 1066 odehrála bitva, v níž zvítězil Vilém Dobyvatel.

Zpáteční jízdenku jsem si koupil den předem ze stanice Victoria a přestože byla zlevněná (musel jsem jet až po 9.30), její cena se při dvou hodinách cesty z Londýna do Hastings vyšplhala na 22 liber (zhruba 900 korun). Uff. Jakoby tato suma nestačila, neměl jsem včera již platnou Travelcard, a tak jsem si pro cestu na Victorii musel koupit dva lístky do metra, každý za 1,5 libry (asi 60 korun) kvůli necelým 20-ti minutám cesty. Co se týče dopravy, Anglie je opravdu hodně, hodně drahá. Metro dokonce nejdražší.

Z Victorie jsem vyjel něco po desáté. Vlak byl prakticky liduprázdný (no aby ne :-), moderní a druhá třída vypadal stejně jako v ČR ta první. Uháněli jsme anglickým venkovem a na pastvinách se pásly ovce, krávy a tráva byla díky ostrovnímu klimatu zelená tak jasně, jak ji u nás nikdy neuvidíte. Britské vesničky vypadaly upraveně a já měl pocit, že každá z nich je postavená vždy v jednom stylu – v jedné byly například všechny domy z tmavě hnědých cihel, ve druhé z jasně červených – a kolem nich hráli místní obyvatelé golf na improvizovaných hřištích a kouscích posekané trávy.

Ve vlaku

Pokračování textu Londýn 2007: Hastings

Poslední dva dny jsem prakticky celé strávil v Hyde Parku. Ležel jsem na trávě, poslouchal blázny a krmil veverky. I když … původně to bylo zamýšleno úplně jinak.

V sobotu jsem měl v plánu jít na prolog nejznámějšího cyklistického závodu světa – Tour de France, který měl probíhat centrem Londýna a já chtěl vyfotit nějaké dobré snímky. Trať se táhla kolem proslulých londýnských památek s cílem na slavné třídě The Mall, centrum bylo celé uzavřené motoristům a plné ozbrojených skupinek policistů. Jednalo se o časovku a start prvního závodníka byl ve tři hodiny odpoledne, vyrazil jsem tedy z domu těsně po obědě s tím, že si najdu na trati nějaké pěkné místo, ideálně blízko Buckinghamu, abych mohl vyfotit snímky se sídlem královny v pozadí. Metrem jsem dojel na stanici Green Park a přes stejnojmenný ostrov zeleni se vydal k paláci. Už cestou jsem se prodíral davem, nebo lépe řečeno byl jeho součástí, ale až když jsem dorazil před Buckinghamský palác, zjistil jsem s velkým rozčarováním, že na rozdíl od výměny stráží se mi tentokrát místo v první řadě utrhnout nepodaří. Okolí závěrečných metrů trati bylo plné lidí, všude stála doslova hlava na hlavě a dav se táhl do dáli. Lidé seděli u zátaras na donesených skládacích židličkách a myslím, že někteří tu museli být již od rána.

Davy lidí před Buckinghamským palácem

Pokračování textu Londýn 2007: Tour de France a blázni na rohu

Minule jsme skončili při mé návštěvě Národní galerie a Slunečnicí od Vincenta van Gogha, navážu tedy se zážitky, které následovaly. A byly to zážitky opravdu silné a bylo jich opravdu mnoho. Za poslední tři dny jsem toho navštívil více než dost a když vidím, kolik toho ještě zbývá, jsem rád, že jsme tu tři týdny a ne pouhých sedm dní. Mimoto jsem také rád, že jsem pár měsíců před výletem vyměnil starý fotoaparát za nový FUJIFILM FinePix S9600, protože při počtu fotek, které tady dělám, si nejsem jistý, jak moc dobře by to ten starý zvládal. Jsem tu zatím týden a mám už přes tisíc fotek, z toho více než polovinu za poslední tři dny. Pro tento článek jsem vybral několik málo z nich a jako menší výjimku oproti jiným dílům mého cestopisu bude na pár z nich i má maličkost. Važte si toho, dlouho se nebude nic podobného opakovat :-). Let`s go.

Po návštěvě velké Národní galerie na Trafalgar Square jsem si chtěl dát další den od „umění“ menší oddych, a tak jsem si vyhledal vhodné spojení a zamířil do muzea mého oblíbence – Sherlocka Holmese. Četl jsem skoro všechny knížky o tomto velkém detektivu od Arthura C. Doyla, chtěl jsem tudíž i na vlastní oči vidět dům, kde Holmes se svým věrným pomocníkem dr. Watsonem, bydlel, projít si jeho vnitřek a nadýchat se atmosféry viktoriánského Londýna 19. století, v němž se příběhy o detektivu z Baker Street odehrávají. Když už jsme u Baker Street, nevím, zda náhodou či úmyslně zasadil Arthur C. Doyle bydliště Holmese do existujícího domu číslo 221b, nicméně právě v něm se nachází nyní muzeum Sherlocka Holmese.

Návštěva muzea byla stanovena na 6 liber (asi 240 korun) a stála za to. Dům má tři patra, v nichž se nacházejí dobové rekvizity a ti, co četli knížky o Holmesovi, rozpoznají i věci vážící se ke konkrétním příběhům. V druhém patře je navíc vystaveno několik voskových figurín včetně hlavní dvojice. Dům má podivně „tajemnou“ atmosféru a tak tomu má podle mého být. Musím tedy říct, že jsem byl spokojený, protože mám Sherlocka rád a toto muzeum navíc není, na rozdíl od ostatních, přeplněné lidmi, což je to vítané pozitivum. V přízemí se nachází obchůdek se suvenýry, v němž si můžete koupit snad vše v souvislosti s detektivní a „sherlockovskou“ tématikou, od lupy, přes fajfky až po stylový půllitr. Já jsem si ale vybral klasickou čapku, kterou nosil Sherlock Holmes a pak se s ní nechal vyfotit se sochou samotného detektiva.

Sherlock Holmes a já

Pokračování textu Londýn 2007: Sherlock, muzeum a celebrity

Na zacatek mam velmi neprijemnou zpravu. Behem psani tohoto clanku se mi rozbil muj notebook HP nx6110. Vyskocila chybova hlaska o „prepeti na portu rozbocovace“, notebok se vypnul a uz nezapnul. Na vine je zakladni deska, ktera timto odesla do vecnych lovist. Volal jsem ihned domu do CR, kde byla nalezena faktura … nastesti pro me je notebook jeste stale v zaruce a po telefonatu do servisu v Brne nebude problem jej opravit az se vratim z Londyna. Alespon toto me muze tesit, ze problem bude bez vetsich komplikaci vyresen.

Smutnejsi ale je, ze se tato havarie stala prave behem meho vyletu a tim i ohrozila tento cestopis, ktery jsem chtel psat zive a predevsim denne. To uz nyni nebude mozne, takze od ted se budu s novymi reporty ozyvat jednou za tri dny, bohuzel bez dikaritky (jak vidite) a s mensim poctem fotografii. Zbyva mi jeste 17 dni, takze se po tomto clanku muzete tesit jeste na dalsich pet.

Omlouvam se a diky za pochopeni.

Pro první den, kdy jsem měl v plánu navštívit centrum Londýna jsem si vybral událost, kterou by neměl minout nikdo, kdo cestuje do hlavního města Velké Británie, událost natolik specifickou pro monarchii, že o ni určitě slyšel každý, byť v Anglii nikdy nebyl a v neposlední řadě také událost, kde je koncentrace turistů větší než všude jinde. Tou událostí je výměna stráží.

Výměna stráží se koná celkem pravidelně (není tomu tak vždy, existují výjimky) každé dva dny v 11.30 na, běžnému smrtelníku nepřístupném, nádvoří Buckinghamského paláce. Její kouzlo spočívá více než v ukázce obranné síly jednotek královniny osobní stráže, v „divadlu“, které výměnu provází se všemi svými drobnými, tradičními doplňky. Tím mám kupříkladu na mysli perfektně čisté červené uniformy, obrovské čepice z medvědí srsti či „kapelu“ vojáků s hudebním představením během ceremonie. Na to vše jsem se rozhodl vypravit hned první den, protože tlačenice turistů, kteří výměně obden přihlíží je obrovská a stání v davu není snad oblíbenou činností nikoho, takže kromě faktu, že bez toho, abyste toto viděli snad ani nemůžete prohlásit, že jste „byli v Londýně“, tak jsem to chtěl mít i do jisté míry tak říkajíc „za sebou“.

Vymena jizdnich strazi neprobiha pred Buckinghamem, jen kolem projizdi

Pokračování textu Londýn 2007: Výměna stráží

Do Londýna jsem si s sebou mnoho potravin nedovezl, protože jsem počítal s tím, že pokud má být můj výlet autentický a já se chci přiblížit tradiční anglické kultuře, bude nejlepším krokem i zajistit si jídlo ze zdejších zdrojů až mi dojdou ty dovezené. A vzhledem k tomu, že celá má výbava spočívala ze dvou řízků a několika okurek, stalo se tak během prvního večera a já byl hned následujícího ráno nucen vyrazit na průzkum terénu a vyhledání nějakého přiměřeně levného obchodu.

Oblékl jsem se tedy do chladného britského počasí, do batohu přihodil mapu, pláštěnku, na krk zavěsil fotoaparátd a šel. Člověk, co mě sem přivezl mi poradil, na které ulici jsou velké supermarkety, různé levné restaurace a trh. Držel jsem tedy před sebou mapu a se zevnějškem kontinentálního turisty směřoval na High Street. Lidé mě mlčky míjeli a když jsem se pořádně rozhlédl a podíval se na ně, uvědomil jsem si, že čtvrť, v níž bydlíme je plná černochů, Arabů a celkově všech podobných se stupněm opálení vysoko nad ostrovní průměr. Nejsem rasista, takže po prvním překvapení je to spíše zajímavá změna vůči Brnu a ČR vůbec. Všichni černoši jsou navíc velmi kreativní v úpravě svého zevnějšku, především vlasů. S tímto naopak kontrastují arabské ženy, které jsou také kreativní, ale ve svém skrývání. Některé natolik, že přestože jsou zahaleny od hlavy až k patě, mají v úzkém průzoru pro oči mezi šátky ještě nasazeny tmavé brýle, aby někdo omylem nezahlédl barvu jejich očí. Bydlím ve čtvrti kontrastů.

Černochů je tady hodně

Po pěti minutách jsem dorazil konečně na High Street, což je zhruba kilometr dlouhá pěší ulice, která je dennodenně lemována stánky se vším možným, od zeleniny a ovoce, přes oblečení až po kýčovité suvenýry, leštiče bot a pouliční výrobce klíčů. Každý třetí dům přitom ještě navíc nabízí smažené kuře či rybu s hranolkami, takže ve vdzuchu se mísí vlhký britský vzduch s pokřiky prodávajících a vůní smažených ryb. Jen procházka tudy je zážitek. Fotografie z trhu dodám v některém z příštích článků.

Na konci této rušné ulice, zaplněné proplétajícími se a navzájem do sebe vrážejícimi lidmi, byl cíl mé cesty – supermarket. Ve Velké Británii mají stejně jako v ČR několik velkých řetězců, které konkurují malým obchodníkům především nízkými cenami a snadnou dostupností. Pro obě země je společné například Tesco či Lidl. Nevím, zda tu mají další řetězce známé od nás, po Londýně je ale hojně rozmístěna síť obchodů ASDA a Sainsbury`s. Oba dva jsou podobné jako Tesco tím, že mimo běžnou nabídku všeho, co vás napadne, mají i své vlastní výrobky, které jsou zpravidla levnější. První den jsem zamířil do vzdálenější ASDY, abych udělal základní nákup.

Řetězec ASDA

Pokračování textu Londýn 2007: Nakupování a černoši v ulicích

Share house, neboli doslova „sdílený dům“ je nejlepší možností pro dlouhodobé ubytování v Londýně. Pod pojmem „dlouhodobé“ mám konkrétně na mysli dobu, kdy váš pobyt přesáhne deset nocí či dva týdny. Proč právě deset nocí? Nejen to se vám pokusím vysvětlit na následujících řádcích a také popíšu ostatní možnosti použitelného ubytování, které se v Londýně nabízejí.

Hostel

Důvodem, proč se při delším pobytu vyplatí najít si vhodný „share house“ je skutečnost, že první nabízející se alternativou, je ubytování v hostelu, což je mládežnická ubytovna ve většině případů s 5–15 lůžky na pokoji, uzamykatelnou skříňkou pro osobní věci a společnou kuchyní a umývárnou pro více pokojů. Ceny hostelů začínají v případě těch nejlevnějších někde okolo 10 liber za noc. Nejnižší cena ale samozřejmě obnáší velkou vzdálenost do centra, mnoho lidí na pokoji a pravděpodobně rušnou ulici, kde vás bude v noci budit hlasitý bar přes ulici (v lepsim pripade necim, co se bude dat vzdalene nazvat „hudbou“). Průměrnou cenu hostelů hledejme tedy spíše okolo 18–25 liber za noc (zhruba 750– 1000 korun) a v takovém případě už budete bydlet na pokoji, při troše štěstí, pouze se třemi až čtyřmi lidmi (z nichž ani jeden nebude mít tuberkulózu) a poloha ubytovny bude mnohem lepší pro výlety do centra. Pokud byste jeli do Londýna jako turista na týden, bez možnosti žít u příbuzných či spřátelené rodiny, je hostel bezkonkurenčně nejlevnější možností. Pojdme se ale podivat na jine alternativy…

Pokračování textu Londýn 2007: Share house

Včerejšek byl vážně hektický. Po vydání článku o tom, co si s sebou beru, jsem vše zabalil a přitom se snažil na nic nezapomenout. Letadlo mělo podle plánu vzlétnout v pět z Tuřan, což je malé letiště za Brnem, kde donedávna stálo namísto funkční odbavovací haly něco jako přerostlá maringotka. Teď je tomu už jinak. Vyrazili jsme s Hankou ve dvě odpoledne k zastávce MHD a odtud na místo, kterým opustím ČR na další tři týdny.

Jak jsem se zmínil, Tuřany jsou nově rekonstruované a jde to na nich vidět. Hala zářila ocelí, sklem a čistotou. Personál zářil zase úsměvy. Obrazovka zářila nápisem Londýn Stansted. A já už začínal zářit únavou. Po zvážení zavazadla (15 kilogramů lehce překročeno) jsme si sedli do letištního baru k poslednímu českému pivo na dalších dvacet dva dní a pak se rozloučili. Hanka míří za pár dní naopak do Švédska. Zaútočíme pak na Island ze dvou směru, to je náš plán. Těš se, Rejkjavíku 🙂

Po jejím odchodu jsem prošel pasovou kontrolou a detektorem kovu. Něco mi pískalo v botě, ale asi jsem vzal té srandovní směsi od strejdy Ahmada málo, protože mě po chvíli zkoumání ručním detektorem pustili dál. Příště to každopádně napravím, Aláh je přeci věčný. Nakonec jsem prošel i kolem policejního psa, který neodhalil pečlivě skryté řízky odstíněné vrstvou alobalu a ocitl se v hale, kde jsme čekali na náš „koráb“. Stál jsem přes 45 minut u odbavovací přepážky, pečlivě hlídající svou prvni pozici, abych si mohl při nalodění vybrat místo u okénka. Nejlépe u okénka na levé straně trupu letadla, neboť letíme na letiště Stansted, které je 50 kilometrů severně od Londýna, tudíž budeme mít Londýn po levé straně a při dobré viditelnosti by byla šance, že jej uvidím a vyfotím.

Pokračování textu Londýn 2007: Let, přílet a první noc v Londýně