Londýn 2007: Hastings

Včerejšek byl ve znamení „výletu ve výletu“. Vypůjčil jsem si toto spojení ze zeměpisného „stát ve státu“ a znamená přesně to, že jsem si v rámci mé třítýdenní návštěvy Londýna udělal výlet za hranice hlavního města a přes zelení luk prorostlou britskou krajinu zamířil vlakem na jihovýchod k pobřeží. Mým cílem bylo přímořské městečko Hastings, kde se roku 1066 odehrála bitva, v níž zvítězil Vilém Dobyvatel.

Zpáteční jízdenku jsem si koupil den předem ze stanice Victoria a přestože byla zlevněná (musel jsem jet až po 9.30), její cena se při dvou hodinách cesty z Londýna do Hastings vyšplhala na 22 liber (zhruba 900 korun). Uff. Jakoby tato suma nestačila, neměl jsem včera již platnou Travelcard, a tak jsem si pro cestu na Victorii musel koupit dva lístky do metra, každý za 1,5 libry (asi 60 korun) kvůli necelým 20-ti minutám cesty. Co se týče dopravy, Anglie je opravdu hodně, hodně drahá. Metro dokonce nejdražší.

Z Victorie jsem vyjel něco po desáté. Vlak byl prakticky liduprázdný (no aby ne :-), moderní a druhá třída vypadal stejně jako v ČR ta první. Uháněli jsme anglickým venkovem a na pastvinách se pásly ovce, krávy a tráva byla díky ostrovnímu klimatu zelená tak jasně, jak ji u nás nikdy neuvidíte. Britské vesničky vypadaly upraveně a já měl pocit, že každá z nich je postavená vždy v jednom stylu – v jedné byly například všechny domy z tmavě hnědých cihel, ve druhé z jasně červených – a kolem nich hráli místní obyvatelé golf na improvizovaných hřištích a kouscích posekané trávy.

Ve vlaku

Seděl jsem v pohodlné sedačce, na stolku měl toast se sýrem a vyhlížel jsem Hastings.

To se objevilo zhruba po dvou hodinách, když se změnil ráz krajiny a z louky sem tam vykoukl zářivě bílý útes. Útes a moře. Vlak pomalu zastavil a po vystoupení byl všude cítit vlhký mořský vzduch nasáklý rybami a solí. Začínalo slabě pršet. Nasadil jsem si kapuci a vyrazil z výše posazeného nádraží dolů do ulic.

Psát román, vykreslil bych vám Hastings jako „to ospalé rybářské městečko, které žije víc než ze své přítomnosti dávno odvátou minulostí a za křiku racků se potácí mezi hranicí kýčovitých cetek a touhou o vytvoření důstojného památníku události, která ho proslavila. Vše je zde pomalé a lodě stojící na pláži oblázků jsou stejně oprýskané jako domy na jeho předměstí. Ta skutečná lákadla se táhnou tak jako tmavě šedá stužka silnice kolem špinavého pobřeží, které spojuje Hastings se vším, čím bylo ve svých minulých životech. Se vším, čím bylo a už nikdy nebude…“

Jeden z kostelů v Hastings

Bohužel ale nepíšu román, takže se raději vrátím zpět ke svému lehce „plytkému“ cestopisnému stylu. Sestupoval jsem ulicemi směrem k centru a kromě ruchu městečka slyšel čím dál zřetelněji příliv moře. Cestou jsem vyfotil několik historických domů a zastavil se pro mapu v informačním centru. Hastings je pozoruhodné v tom, že je postavené na kopci, takže scházíte ulicemi dolů k moři, které ale přes domy nevidíte a až nakonec zahnete za poslední roh, rozprostře se před vámi v celé své mohutné šíři a dálce. Před mořem je široká oblázková pláž a za ní začíná písečná část, kde se pomalu převalují vlny.

Moře

Po oblázcích jsem tedy přešel raději v botách, protože chůze po nich není nejpříjemnější, u jejich konce jsem ale boty zul a pokračoval pískem a vodou Atlantského oceánu. Moře bylo studené a všude kolem létali rackové. Jejich velikosti se značně lišily. Někteří byli velcí jako holubi, ale sem tam se objevil nějaký jako menší husa. Létali kolem a zvláštně křičeli a sýpali. Pro kontinentálního turistu zajímavá zvířata.

Kolem moře jsem se procházel něco přes hodinu a půl, fotil racky, moře, znovu racky a znovu moře a pak jsem se nechal jedním podobně vyhlížejícím turistou vyfotit v moři, a protože mi už byla zima na nohy, vrátil jsem se na oblázky a šel zpátky směrem k silnici. U té jsem navštívil krátce Muzeum rybářství, a neboť už doba pokročila a blížila se třetí hodina, rozhodl jsem se najít nějaké místo k obědu.

V moři

Lodě na pláži

Nakonec jsem si vybral jednu dobře vyhlížející restauraci s venkovním sezením a výhledem na moře. Obsluha byla rychlá a donesla mi během pár minut jídelní lístek. Moje volba byla ale jasná už předem a podle pohledu k okolním stolu jsem nebyl jediný, kdo vsadil na rybu, které zde měli čerstvé přímo z moře. Přes jejich širokou nabídku jsem se uchýlil pro jistotu k britské klasice a dal si tresku s hranolky a tradiční svrchně kvašené pivo Ale (čti „ejl“). K tomu jsem dostal navíc plátek máslem namazaného toastového chleba a k hranolkům opět sůl a ocet. Tytéž ingredience nechyběly na stole, tentokrát však zde byl již i přítomen i kečup (který jsem ale kvůli silnému polití octem nepoužil). Na obrázku vidíte velikost ryby a když mi jídlo donášeli, byla mi nabídnuta ještě další část ryby o asi poloviční délce než je na obrázku zdarma navíc. Jak jsem vypozoroval, dělali to tak u každého stolu. Protože ale byla už porce na talíři dostatečně velká, odmítl jsem. Treska byla opět celá bez kosti, měkká a při nakrojení se křehké maso rozpadalo. Hranolky výborné. Celý oběd i s pivem a chlebem stál rovných 6 liber (zhruba 250 korun), což je na Británii velmi slušná cena.

Restaurace na pobřeží

Fish and Chips – má druhá v Británii

Po pozdním obědě jsem se rozhodl už zamířit zpět na nádraží, nevěděl jsem totiž přesné časy vlaků a nechtěl jsem do Londýna dorazit pozdě v noci. Procházkou po pobřeží jsme mířil zpět do srdce Hastings a za sebou nechával křik racků. Míjel jsme obchůdky se suvenýry a herny, které tu byly jedna na druhé. Byly to „dětské“ obdoby kasin a mohli jste si zde zahrát různé soft-hazardní hry za 2p až půl libry. Neodolal jsem, šel dovnitř a pár her vyzkoušel. Poslední dobou mám na podobné záležitosti štěstí (nedávno jsem vyhrál batoh) a ani včera mě neopustilo. Za pár liber jsem vyhrál dva plyšáky ke klíčům, dětskou repliku mobilu a dva slony z originální edice Walta Disneyeho, jejichž cena není v obchodě nejmenší. Podívejte na fotografii. Už je jasné co dostanou sestra a přítelkyně 🙂 (obě zdravím).

Šťastní sloni

Obtěžkán plyšovými zvířaty se mi šlo zpět k nádraží veseleji a po páté hodině jsem chytil zpáteční vlak do Londýna. Nejel sice zpět na Victorii, ale lístek mi platil na všechny tři zóny, takže po příjezdu na Charring Cross po půl osmé jsem se dostal během hodiny metrem zpět do našeho share housu na předměstí. Měl jsem plyšáky, spoustu nových fotek a další zážitky z výletu k moři. Byl to fajn den a já byl dost unavený.

Tak to byl můj výlet na jihovýchod Anglie, a protože mi už zbývá poslední týden, mám zítra v plánu koupit si opět sedmidenní Travelcard a navštívit další londýnská zákoutí. V dalších dílech se tedy můžete těšit na Tower of London, korunovační klenoty, London`s Eye nebo Královskou observatoř v Greenwich s nultým poledníkem.