Co si pamatuji, do Las Vegas jsme s Kubou chtěli od chvíle, kdy jsme v Brně začali chodit na poker, ale až před třemi lety jsme přešli od slov k činům a začali si měsíčně dávat něco málo bokem na chystaný výlet. Mohli jsme se tak bavit o Vegas dál, ale už s tím, co všechno si tam musíme zahrát, vidět, zkusit a sníst, až tam za tři roky poletíme. Pak za dva. Pak za jeden. Když zbývalo půl roku, přidal se k nám Matěj, který sice poker nehraje, ale v Americe stejně jako my nikdy nebyl, a po koupi letenek už začalo všechno nabývat reálnější obrysy. Objednat hotel. Zařídit dovolenou. A týden v Las Vegas mohl začít.
Let
Do města hazardu jsme letěli z Prahy přes Londýn. Nejprve dvě hodiny a pak dvanáct. Se svými 194 cm jsem doufal na transatlantickém letu ve větší místo pro nohy, leč bohužel Economy class společnosti American Airlines je v tomto ohledu stejně tragická jako třeba nízkonákladový Ryanair. Už po první hodině jsem byl nešťastný, jak má kolena přežijí dalších jedenáct, když mě vysvobodil jeden milý steward z posádky (se slovy „Ou, you are big man.“) a přesadil mě na volné místo, sice u WC, ale zato bez sedadla přede mnou.
Let tak nakonec utekl poměrně příjemně. Dostali jsme dvě jídla a třikrát pití zdarma (i pivo). Milým překvapením byla nabídka filmů – přes 50 titulů. Mohl jsem tak sledovat Billa Murrayeho, jak prožívá dokola stejný den v Na Hromnice o den více nebo Elen Rippleyovou, jak poráží Vetřelce a po něco málo spánku jsme už začali klesat na americkou půdu.
Los Angeles
Do Las Vegas jsme neletěli úmyslně, protože jsme chtěli vidět Los Angeles a dát si malý roadtrip ve dne pouští do Vegas. To první dopadlo vrchovatě, to druhé moc ne. Do Los Angeles jsme přistáli v podvečer, jenže než jsme se dostali z letiště a než nám v půjčovně přistavili na týden objednané auto, byla hluboká noc. Únava se hlásila, stihli jsme jen tak tak první ze seznamu věcí, co je potřeba zažít v Americe, a to návštěvu fast-foodového řetězce In-n-Out burger a pak jsme se vydali do rezervovaného hotelu.
Hotel v Beverly Hills
Ten hotel. Protože nám na společném cestovním účtu zbyly nějaké peníze, rezervoval jsem za to první noc v Los Angeles. Nebylo to málo, jenže i tak jsme to s hotelem Mr.C v Beverly Hills proti představám všech trochu „přestřelili“. Rozumějte, my tři, kluci z Čech, jeden v kraťasech, všichni v teniskách. Už když po nás chtěla obsluha před hotelem klíčky od auta, aby jej mohla zaparkovat, přišlo nám to podezřelé. Jenže uvnitř bylo všechno horší. Všichni ostatní byli v obleku, dámy měly šaty. Komorník (nenapadá mě lepší slovo), taktéž v obleku, nás zavedl do pokoje. Aspoň jsme byli natolik světoví, že jsme mu dali dýško. Asi chápete, že pokoj byl taky parádní. Nebudu jej popisovat, stačí foto a informace, že na toaletním papíru měli logo hotelu. No, byli jsme tam jako z Borata.
Den v Los Angeles
Ráno jsme neotáleli, nechali si od obsluhy přistavit náš kabriolet BMW (věta, kterou neříkáme příliš často) a zamířili z prosluněného Beverly Hills do další čtvrti, kterou známe z populární kultury – totiž do Inglewoodu. Modří už vědí, že narážím na film Pulp Fiction a že Inglewood není, abych tak kulantně řekl, bílá čtvrť. Dle Wikipedie je zde zastoupení bělochů v populaci 5%. Jeli jsme tam na snídani, a to na ikonické lívance postavené do komínku s javorovým sirupem, slaninou, waflemi, vajíčky a tak dále.
Po snídani jsme chtěli navštívit v Los Angeles jen následující čtyři místa a rychle vyrazit přes poušť do tři a půl hodiny vzdáleného Vegas.
- Chodník slávy („Walk of Fame“), s hvězdami celebrit
- nápis Hollywood
- mrakodrap Nakatomi (z první Smrtonosné pasti)
- pacifický oceán
Jednoduché. Jak dlouho by rychlé objetí těch míst mohlo trvat, když začnete v devět ráno? No, … nám úplně celý den. Asi 10 hodin. Přejezdy po Los Angeles jsou totiž velmi zdlouhavé. Vzdálenosti v desítkách mil a neustálé čekání na semaforech (na mapě ta místa vypadala blíže k sobě). Takže plán vidět poušť za dne byl ten tam.
Celodenní jízda v otevřeném kabrioletu měla kromě toho, že jsme byli nebývale „cool“, za následek ještě jednu drobnost – Kuba se neuvěřitelně spálil, což používal jako výmluvu po zbytek týdne k tomu, že nemůže opustit resort hotelu a kasina na otevřené slunce, protože byl při styku se slunečními paprsky dle svých slov „in excruciating pain“ (v trýznivé bolesti).
Na cestu z Los Angeles do Vegas jsme si koupili ještě ve Walmartu nejhorší americké pivo Coors Light, jako menší rebélii proti zákonu, protože v Kalifornii v autě nemůžete pít, byť jste spolujezdec (tedy neřídíte). Nemůžete pít ani na veřejných prostranstvích, takže nelze zastavit na odpočívadle, vypít pivo a jet dál. Prostě nemůžete pít nikde jinde než doma nebo v baru. Zjistili jsme si výši pokuty, kterou bychom dostali, když nás chytí, riskli to a s termoboxem plným ledu a Coors Light vyrazili do hlavního města hazardu.
Las Vegas
Las Vegas o sobě dává vědět do noci jako svítící drahokam mnoho mil předtím, než do něj vjedete. A když do něj vjedete, rázem pivo v autě nebo na ulici není problém, protože Las Vegas má z výše uvedeného (a pro nás nepochopitelného zákona) výjimku. Tady se toleruje, ba co víc, čeká, že budete pít. Všude.
To co vás překvapí jako první je měřítko. Vše je obrovské, větší než si to představujete a přijdete-li poprvé v noci, jako my, navíc blikající milióny světly a reklamami. Po příjezdu jsme si projeli Strip (hlavní boulevard) tam a zpět a až následně zamířili do hotelu MGM Grand, mimochodem stále ještě největšího hotelu ve Vegas. Bylo sice něco okolo půlnoci, ale spaní nepřipadalo v úvahu. Vegas nikdy nespí, proto jsme hned zamířili dolů do kasina, rozmnožit úspory.
Kuba posilněný pivem zasouvá bankovku do automatu, prohrává načtený kredit v řádu nižších minut. Zasouvá druhou bankovku a scénář se opakuje. Pak další. Matěj se na něj mezitím dívá pohledem člověka, který nemůže věřit tomu, že někdo, kdo má i jen základní znalosti matematiky, může dobrovolně dělat, co právě Kuba předvádí. Další bankovka mizí v automatu Buffalo Gold. Matěj zírá s otevřenou pusou. Po pár dalších bankovkách Kuba vyhrává částku převyšující sumu vložených bankovek, otáčí se s mentorským výrazem na Matěje a pronáší: „Vidíš, Matěji, a proto se tomu říká V-Ý-H-E-R-N-Í AUTOMATY.“
Heart Attack Grill
Ráno bylo bolavé. Nejhorší americké pivo si vybíralo svou daň, ale z plánu jsme neuhnuli. Na snídani jsme se s obtížemi vydali do místa opředeného legendami. Heart Attack Grill je zhmotněním pekla pro všechny vegetariány. Restaurace, kde podávají jen vysoko-kalorická jídla, hosté dostanou při vstupu nemocniční „andělíčky“, obsluhují servírky oblečené jako sexy sestřičky, v lístku najdete položky jako „Double Bypass Burger“, hranolky smažené v sádle, smetanové shaky s kostkou másla a podobně. Na vyžádaní mají i menu pro zmíněné vegetariány. Jako symbolický zdvižený prostředníček jsou na něm jen tři položky – Marlboro, Camelky a Lucky Strike.
Je tu ještě jedna specialita. Pokud nesníte svou porci, dostanete od sestřičky menším pádlem třikrát pořádně naplácáno. A když píšu pořádně, myslím opravdu pořádně. Posuďte sami, jak dopadl Kuba:
V tuto chvíli musím přerušit chtě nechtě chronologický popis výletu, protože sled prožitých událostí se těžko rekonstruuje tak, jak se odehrával v čase. Jak to?
Plynutí času v Las Vegas
Čas v Las Vegas plyne o hodně rychleji než známe standardně z běžného života. Naše dny se odehrávaly s menšími odchylkami v zásadě všechny podle následujícího schématu:
- 8:00 – 10:00 – koupání v hotelovém bazénu
- 10:00 – 11:00 – lelkování
- 11:00 – 12:00 – přesun do all-you-can-eat buffetu
- 12:00 – 14:00 – buffet
- 14:00 – 15:00 – přesun do kasina
- 15:00 – 00:00 – poker, pivo, ruleta, blackjack, pivo
Problémem bylo, že když jsem se po dvou hodinách v kasinu podíval na hodinky, zjistil jsem, že uteklo hodin osm.
All-you-can-eat bufety
Alfa a omega stravování v Las Vegas jsou buffety, kam si zaplatíte vstup za pevnou částku na dvě hodiny a můžete sníst, co vás napadne. Svůj buffet má každý hotel na Stripu a nabídka je vždy tak monstrózní, že ani kdybyste vyvinuli maximální úsilí a jedli nejmenší možné porce, nemáte šanci ochutnat ani polovinu z nabízeného. Nevěříte? Taky jsem nevěřil, ale je to tak. Americká sekce, italská sekce, čínská sekce, japonská sekce, smažená sekce, saláty, klobásy, salámy, sýry, masa, snídaňová sekce, polévky, suši, vegetariánská sekce, bůhvíjakáještě sekce a nakonec dezerty, jejichž počet odpovídal tak trojnásobné nabídce běžné české cukrárny. Konzum na svém vrcholu.
Jedli jsme v buffetech hotelů Cosmpolitan, Wynn a Caesars Palace. Ke vstupnému si můžete také vždy připlatit za neomezenou konzumaci alkoholických nápojů, mezi nimiž u mě vždy vyhrála na plné čáře dekadentní mimóza (mix šampaňského s pomerančovým džusem).
Poker a hazard
Hlavní, proč jsme do Vegas jeli, byl poker. Ve většině kasin byly odpoledne a večer turnaje v různých relacích výše zápisného. Pokerové turnaje fungují tak, že zaplatíte zápisné (buy-in), dostanete žetony a dokud je neprohrajete, jste v turnaji. Takové turnaje jsou bezpečné v tom, že nemůžete přijít o více než je zápisné a vzhledem k tomu, že je vypláceno prvních několik míst, tak nemusíte být úplně první, abyste něco vyhráli.
Nevyhnuli jsme se pochopitelně ani klasickým hrám jako je ruleta, blackjack a automaty, i když tam je šance na výhru ještě horší než u pokeru. Přestože jsou ty automaty V-Ý-H-E-R-N-Í. Hrát je možné ve Vegas všude. Automaty jsou i na letišti nebo v desce baru, když čekáte, než vám donesou pití. Když jsem u pití, při hře v kasinu obchází plac obsluha a roznáší zdarma pití. Důležité je dát ji spropitné (stačí jeden dolar). V tom případě přijde zpět během půl hodiny s další objednávkou. Takto můžete pokračovat celý den a dostanete se s cenou za jedno pivo z $6 (tolik stojí na baru) na $1.
Vzdálenosti a hotely
Ještě se vrátím krátce k tomu, jak je vše velké. Strip má délku 7 km a je z obou stran obestavěn hotely. Každý hotel má kasino. Naše MGM Grand mělo kasino o velikosti 16 tisíc čtverečních metrů. To je více než dvě fotbalová hřiště. A to je jeden hotel. Za ním je další se svým kasinem. Za ním další. Jedno odpoledne jsem se šel projít skrz sousedící kasina hotelů. Za dvě hodiny jsem prošel čtyři.
Do buffetů jsme každý den jezdili autem (Kuba byl spálený a tudíž v excruciating pain na slunci), ale pro delší přesuny jezdí po Stripu jednokolejka.
Minivýlet do San Francisca
Abychom z Ameriky viděli ještě více, měli jsme na středu zabookované letenky do San Francisca. Ráno tam a večer zpět. Vnitrostátní lety jsou v USA zjevně běžné jako tady cesta se Student Agency, protože kontrola před vpuštěním do letadla mi přišla výrazně rychlejší než u mezinárodního letu. San Francisco také není od Vegas příliš daleko, takže jsme letěli v nízké letové hladině a viděli tak onu poušť, byť z jiné perspektivy
Alcatraz
Minimálně pro mě s Matějem město San Francisco rovná se film Skála a ta se rovná věznici Alcatraz. Takže cesta z letiště byla jasná. Taxíkem jsme byli u mola, které obsluhuje převoz na do Alcatrazu, poměrně rychle. Vzhledem k délce fronty rozhodně doporučuji koupit vstupenky s předstihem a na konkrétní čas, abyste zde nebyli marně. Oproti představě, kterou jsme měli z filmu, je ostrov s věznicí vzdálen od pevninu jen malý kousek (ve filmu k němu letí stíhačky ze San Francisca asi pět minut, v realitě k němu jede pět minut pomalým tempem ona kocábka s turisty).
Samotná prohlídka je až překvapivě dobře vyřešena formou audio průvodce, který dostanete v ceně lístku a na předem určených místech jsou ke spuštění informační povídání. Popis není ani zbytečně povrchní, ani zdlouhavý a dozvíte se něco nejen o tom, jak to bylo s útěkem z Alcatrazu.
Kopce. Kopce!
V San Franciscu jsme se chtěli ještě projet ikonickou tramvají šalinou, ale fronta byla tak dlouhá, že jsme se na to vykašlali. Tím pádem jsme se do kopců, na kterých je město postaveno, museli vydat po svých. Fotky těžko předají, jak jsou strmé, ale jsou velice strmé.
Překvapení na konec
Po návratu ze San Francisca jsme se na dva dny vrátili zpět k našemu programu. Bazén, jídlo, poker, kasino, pivo, spánek, bazén, jídlo, poker, kasino, pivo… A to překvapení na konec? Matěj se zapsal předem na den odletu do ranního půl maratonu. To je 21 kilometrů. Navíc ve Vegas, kde bylo v dubnu přes 30°C a celý týden jsme prakticky vzato strávili v bufetech nebo u piva. Nejenže doběhl, ale z 1951 účastníků skončil osmý. Osmý! Některé věci zůstanou nad moje chápání. Úplný novácký „borec na konec“.
Návrat a co jsme nestihli
Pak už nás čekala cesta zpět (letěli jsme tentokrát přímo z Vegas a já si připlatil za větší sedadlo) a po příletu domů ještě vypořádání se s diagnózou Post-Vegas depresivního syndromu.
Post-Vegas Depresivní syndrom: Stav, do kterého člověk upadá po návratu z dovolené v Las Vegas do běžného života. Obvykle trvá 4-5 dní. Mezi symptomy patří pobyt v posteli celý den, konzumace alkoholu a pokusy o zabookování dovolené do Las Vegas v nejbližším možném termínu. Produktivita práce prudce klesá.
A co jsme nestihli? Je toho hodně. Nebyli jsme na žádné show (David Copperfield byl toho týdne nemocný). Nebyli jsme večer v Downtownu. Neviděli jsme v noci fontány u Bellagia. Nevyhráli jsme jackpot. Nejen proto tam musíme znovu. Jiná varianta není, to je jisté. Kdyby tam jen ten čas neutíkal tak strašně rychle.
Supr prožitý, supr napsaný.
I-a-O v pořádku, ale ve Vegas vám chybí snídaně v The Egg and I.
Sic nebyli v The Egg,ale zato byli v Heart Attack Grill si nechat naplacat,viva Las Vegas!
Skvělé a zajímavé pro nás co se tam chtějí také podívat . Jen mi chybí nějaká drobnější kalkulace výletu, která by me zajimala
Mark Malvin