Rubrika: Povídky a psaní

Jiří měl rád autority uznávané v oboru. Kdyby studoval filmovou režii, našli byste pravděpodobně na stěně jeho pokoje plakát, z kterého by se na vás s moudrým výrazem a typickou kšiltovkou díval Steven Spielberg. Nebo ještě lépe by na právě natáčenou scénu shlížel z vysokozdvižného ramene se stopkami v ruce a rozcuchanými vlasy Stanley Kubrick. V rohu plakátu by možná byla elegantním bílým patkovým písmem napsaná některá věta, kterou někdo zaslechl říci režiséra a učinil z ní citát s vyšším významem. Mohlo by to být například: „Natáčení je jako vaření vajíčka na tvrdo…nikdy nevidíte, co se děje pod skořápkou, ale když máte správný cit, povede se to.“ Není důležité, jak ta věta zněla, důležité bylo, že to řekl právě Stanley Kubrick, který shlížel na Jiřího pokoj z vysokozdvižného ramene. Tedy, bylo by, kdyby si Jiří zvolil filmovou režii.

Jak jsem napsal, Jiří měl rád autority uznávané v oboru. A Jiřího oblíbeným oborem byla Teorie práva. Studoval právo na vysoké škole. Nad většinou studentů nijak nevynikal, byl spíše průměrným…tedy průměrným pokud se bavíme o celkovém prospěchu. V žádném případě ale nebyl pouze průměrným pokud se budeme bavit o teorii práva. V té naopak exceloval. Na přednáškách sedával vždy vepředu a hltal každé slovo, které by doplnilo jeho otevřenou strukturu poznání o tolik milovaném oboru. Dalo by se říct, že Jiří věděl o teorii práva nejvíce ze všech jeho vrstevníků.

Teď, když to víte, co byl Jiřího oblíbený obor, podívejme se znovu do jeho pokoje. Prvního rozdílu, kterého si všimnete, je skutečnost, že stěny jsou prázdné. Neoholené strniště Spielbergovo už nenalezneme na přilepeném plakátu, ba dokonce ani samotný plakát. Důvod je zřejmý a přestože by Jiří pravděpodobně protestoval, teorie práva není natolik známá, aby si měl možnost zakoupit Weyra sedícího za širokým stolem se soškou spravedlnosti třímající váhy a shlížejícího na neupravenou knihovnu tak, jako Kubrick pozoroval mraveniště herců a techniků pod sebou. Místo plakátu vidíme v jeho pokoji masivní dubovou poličku umístěnou nad postelí. Leží na ni knihy od nejrůznějších autorů. Hart, Knapp… Polčák. Některé jsou podepsané samotným autorem, všechny jsou však zjevně používané a jejich rohy zohýbané od častého listování. Polička s knihami, nikoliv plakát, představuje autority, které Jiří uznává.

Pokračování textu Jiřího prokletí

Lenka Kutová byla nejlepší člověk na světě. Každé ráno při čištění dvou řad sněhově bílých zubů pozorovala svou tvář v zrcadle a přemyšlela, zda je možné vypadat stejně jako ostatní lidé, nelišit se vzhledem, když v její šišaté lebce odpočíval natolik originální mozek, chrlící do Lenčiny fantazie myšlenku za myšlenkou. Samosebou všechny geniální.

Ano, Lenka byla geniální a mohla dělat cokoliv chtěla. Mohla být nejlepší architektou, psát dechberoucí poezii nebo mezi řečí vyřešit problémy, které trápí matematiky roky. Lenka Kutová mohla obdařit jakýkoliv obor lidské činnosti něčím novým.. posunout ho dál. Mohla, kdyby chtěla. Mohla chodit pro Nobelovy ceny každý rok stejně tak, jako lidé jezdí na dovolenou. Věděla to.

Ale Lenka si čistila své bílé zuby, pozorovala tvář v zrcadle a potají se smála tomu, že nic z toho nedělá.

Každý den chodila se svou síťovkou kolem několika bank, center matematických výzkumů a tam uvnitř, v její šišaté lebce se krčil trpaslík skákající se škodolibým úsměvem, kterým dával najevo, že Lenka může být kdykoliv bohatší, než kterýkoliv z těch manažerů a je bezpochyby chytřejší než všichni vědci ve svých bílých pláštěch. Ale nemusí. Nemusí!

Zapomněli jsme ještě na jednu věc. Lenka byla krásná. Krásná? Ne, byla nejhezčí. Stačilo by, kdyby při své cestě do hospody vhodila přihlášku na jakoukoliv soutěž krásy a automaticky by zvítězila. Pravděpodobně by pak dostala nabídku točit film. A zcela určitě by za svou roli získala Oscara. Lenka Kutová byla totiž dobrá herečka. Ta nejlepší!

Muži po ní šíleli. Tedy, buďme přesní, šileli by, kdyby jim dovolila spatřit svou tvář. Lenka ale věděla, že je nejkrásnější z ulice, města, kontinentu a planety a tak svou tvář bezpečně skrývala. Chtěla mít soukormí, v tom byla důsledná. Co se týče důslednosti, vynikala v ní jako v čemkoliv jiném.

Stála u zrcadla, čistila si své zuby, které by v reklamě přesvědčily kohokoliv, aby si koupil právě tu pastu, kterou používala Lenka Kutová a tiše se smála nad světem okolo sebe. Nad šedou průměrností všech. Pak vyplivla pastu, vzala si z poličky rozečtenou knihu a zamířila na záchod. Před odchodem do hospody ji čekala ještě jedna poslední věc. A ano…jako ve všem ostatním, byla v ní nejlepší na světě!