Jiřího prokletí

Jiří měl rád autority uznávané v oboru. Kdyby studoval filmovou režii, našli byste pravděpodobně na stěně jeho pokoje plakát, z kterého by se na vás s moudrým výrazem a typickou kšiltovkou díval Steven Spielberg. Nebo ještě lépe by na právě natáčenou scénu shlížel z vysokozdvižného ramene se stopkami v ruce a rozcuchanými vlasy Stanley Kubrick. V rohu plakátu by možná byla elegantním bílým patkovým písmem napsaná některá věta, kterou někdo zaslechl říci režiséra a učinil z ní citát s vyšším významem. Mohlo by to být například: „Natáčení je jako vaření vajíčka na tvrdo…nikdy nevidíte, co se děje pod skořápkou, ale když máte správný cit, povede se to.“ Není důležité, jak ta věta zněla, důležité bylo, že to řekl právě Stanley Kubrick, který shlížel na Jiřího pokoj z vysokozdvižného ramene. Tedy, bylo by, kdyby si Jiří zvolil filmovou režii.

Jak jsem napsal, Jiří měl rád autority uznávané v oboru. A Jiřího oblíbeným oborem byla Teorie práva. Studoval právo na vysoké škole. Nad většinou studentů nijak nevynikal, byl spíše průměrným…tedy průměrným pokud se bavíme o celkovém prospěchu. V žádném případě ale nebyl pouze průměrným pokud se budeme bavit o teorii práva. V té naopak exceloval. Na přednáškách sedával vždy vepředu a hltal každé slovo, které by doplnilo jeho otevřenou strukturu poznání o tolik milovaném oboru. Dalo by se říct, že Jiří věděl o teorii práva nejvíce ze všech jeho vrstevníků.

Teď, když to víte, co byl Jiřího oblíbený obor, podívejme se znovu do jeho pokoje. Prvního rozdílu, kterého si všimnete, je skutečnost, že stěny jsou prázdné. Neoholené strniště Spielbergovo už nenalezneme na přilepeném plakátu, ba dokonce ani samotný plakát. Důvod je zřejmý a přestože by Jiří pravděpodobně protestoval, teorie práva není natolik známá, aby si měl možnost zakoupit Weyra sedícího za širokým stolem se soškou spravedlnosti třímající váhy a shlížejícího na neupravenou knihovnu tak, jako Kubrick pozoroval mraveniště herců a techniků pod sebou. Místo plakátu vidíme v jeho pokoji masivní dubovou poličku umístěnou nad postelí. Leží na ni knihy od nejrůznějších autorů. Hart, Knapp… Polčák. Některé jsou podepsané samotným autorem, všechny jsou však zjevně používané a jejich rohy zohýbané od častého listování. Polička s knihami, nikoliv plakát, představuje autority, které Jiří uznává.

Je ráno, úterý a slunce se po dlouhé cestě přes ulici s kolejemi tramvajové linky číslo 12 prodírá do Jiřího pokoje a osvěcuje malého růžového hrocha. Ne že by byl Jiří ve své orientaci jiný než většina, to ne. Hrocha dostal na jedné mezinárodní teoreticko-právní konferenci, kam minulé prázdniny vycestoval jako divák, a proto tomu plyšovému zvířeti i přes jeho odpornou barvu a celkovou kýčovitost vytvořil důstojné a trvalé místo na svém pracovním stole. Je to jeho malá trofej.

Zvoní budík, Jiří se probouzí a sedá si na okraj postele. Ještě než se jeho ospalý pohled střetně s kalendářem tak už ale ví, co je dnes za den. V deset hodin začíná přednáška, na které nesmí chybět. Přednáší jeden z ústavních soudců. Velké zvíře a uznávaný právní teoretik. Jiřímu se na malou chvíli zrychlí tep. Ve spěchu se obléká, bere ze stolu čerstvě zakoupenou knihu a míří na přednášku. Je tam první a sedí v přední lavici. Po hodině čekání přichází ústavní soudce a začíná přednášet. Celý sál je zaplněn a Jiří hltá každé slovo. Tématem je „Radbruchova formule“, oblíbená teoreticko-právní rošáda, která umožnila Norimberský proces. Jiří to ví, protože se na přednášku poctivě připravoval a jeho snaha se nyní vyplácí. Jako jediný ze sálu chápe jemné narážky, které přednášející dělá. Vtipy mezi řádky, natolik akademické, že jim může porozumět jen někdo, kdo toho ví o teorii práva opravdu hodně. Někdo, kdo má teorii skutečně rád a ví takové drobnosti jako je Hartova sexuální orientace. Někdo jako Jiří!

Po hodině a půl poutavého vyprávění je konec a všichni tleskají. Jiří vypíná diktafon a s knihou míří za soudcem. Dostává podpis s věnováním a je šťastný. Vrací se domů a nový úlovek poklád na poličku nad postelí. Přes své opojení z přednášky a přes nové myšlenky, které si musí sám se sebou utřídit v té chvíli ani neslyší slabé zaskřípání dřeva, které polička pod další novou knihou vydává.

Ulehá na postel, bere si sluchátka a znovu pouští nahrávku přednášky. Teď už ví, co ho čeká a může si to znovu lépe užít. Zavírá oči a soustředí se na hlas uznávaného právního teoretika, který pomalu rozplétá hádanku Radbruchovy formule a naplňuje celou jeho hlavu. Mohutná sluchátka na uších definitivně zabraňují tomu, aby kromě toho slyšel cokoliv jiného a už vůbec ne jemné praskání dřeva, které vydává polička nad jeho hlavou. Praskání sílí a na první zdání pevné šrouby začínají pomalu vyjíždět ze zdi. Všechny cenné myšlenky vtisknuté na bílý papír a svázané do tvrdých desek těch několika mohutných knih se pomalu naklání. Dřevo naposled zaskřípá a šrouby definitivně povolí své pevné spojení se zdí. Na zlomek vteřiny je Hart, Knapp, Polčák a mnozí další ve vzduchu a míří volným pádem na šťastného Jiřího se sluchátky na uších.

Fuente ovejuna. Nedá se říct, který to byl, podíl měli všichni. Všichni uznávání právní teoretici společně a nerozdílně roztříštili v jeden moment Jiřího lebku a zabili jej pár minut po tom, co si donesl domu „dalšího“ z nich. Ne obrazně, ne poeticky, ale surově a opravdově. Jiří měl rád autority uznávané v oboru. Jiří měl rád právní teorii. Co by se stalo, kdyby neměl, nad tím nemá cenu spekulovat. I když, jedno je jisté.

Kubrick by ho nezabil.