Londýn 2007: Let, přílet a první noc v Londýně

Včerejšek byl vážně hektický. Po vydání článku o tom, co si s sebou beru, jsem vše zabalil a přitom se snažil na nic nezapomenout. Letadlo mělo podle plánu vzlétnout v pět z Tuřan, což je malé letiště za Brnem, kde donedávna stálo namísto funkční odbavovací haly něco jako přerostlá maringotka. Teď je tomu už jinak. Vyrazili jsme s Hankou ve dvě odpoledne k zastávce MHD a odtud na místo, kterým opustím ČR na další tři týdny.

Jak jsem se zmínil, Tuřany jsou nově rekonstruované a jde to na nich vidět. Hala zářila ocelí, sklem a čistotou. Personál zářil zase úsměvy. Obrazovka zářila nápisem Londýn Stansted. A já už začínal zářit únavou. Po zvážení zavazadla (15 kilogramů lehce překročeno) jsme si sedli do letištního baru k poslednímu českému pivo na dalších dvacet dva dní a pak se rozloučili. Hanka míří za pár dní naopak do Švédska. Zaútočíme pak na Island ze dvou směru, to je náš plán. Těš se, Rejkjavíku 🙂

Po jejím odchodu jsem prošel pasovou kontrolou a detektorem kovu. Něco mi pískalo v botě, ale asi jsem vzal té srandovní směsi od strejdy Ahmada málo, protože mě po chvíli zkoumání ručním detektorem pustili dál. Příště to každopádně napravím, Aláh je přeci věčný. Nakonec jsem prošel i kolem policejního psa, který neodhalil pečlivě skryté řízky odstíněné vrstvou alobalu a ocitl se v hale, kde jsme čekali na náš „koráb“. Stál jsem přes 45 minut u odbavovací přepážky, pečlivě hlídající svou prvni pozici, abych si mohl při nalodění vybrat místo u okénka. Nejlépe u okénka na levé straně trupu letadla, neboť letíme na letiště Stansted, které je 50 kilometrů severně od Londýna, tudíž budeme mít Londýn po levé straně a při dobré viditelnosti by byla šance, že jej uvidím a vyfotím.

Po další půlhodině přistálo letadlo, se kterým jsem měl letět, na dráze a my se začali přesouvat dovnitř. Steward s každým při vstupu se širokým úsměvem zavtipkoval a poslal jej vybrat si místo. Byl to Angličan a v mém (a myslím, že nejen v mém) případě použil jeden z pravděpodobně unifikovaných vtípků na české jméno napsané na letence. „Sir … Oundrej … ou, Oundrej, you have really crazy name. Have a nice flight, Mr Ouuuuundrej. :-D“ Utěšoval jsem se tím, že on se určitě jmenuje Rupert, nebo nějak podobně. Místo u okénka bylo naštěstí ještě volné, takže jsem se usadil a čekal. Po příchodu všech cestujících a zavření vchodů následovala ukázka toho, jak máme použít záchranné vesty v případě, že spadneme do kanálu La Manche a také popis únikových východů. Boeing 737, se kterým jsme letěli, jich má celkem 8 a když jsem bondovsky zhodnotil situaci, tak bych při přívalu slané vody dovnitř letadla neměl v konkurenci s partičkou bujarých Angličanů přede mnou žádnou šanci se ani k jednomu z nich dostat.

No a pak jsme se rozjeli a vlétli. Byl to můj první let, takže nevím, zda to jde tak hladce pokaždé, nicméně při vzletu mi to připadalo, jako když jedete do velmi strmého kopce. Sedíte nakloněni a jediný rozdíl oproti autobusu je ten, že výhled je omezený malou velikostí okénka a tím, že při pohledu ven by se někomu mohlo udělat špatně z rychle stoupající výšky. Nicméně do necelých pěti minut jsme byli nad mraky a to už byl jiný pohled. Mraky byly všude pod námi a tvořily velký koberec, který vypadal jako načechraný sníh. Zkrátka pěkné. Jediná nevýhoda byla ta, že nebylo vidět vůbec na zem, a tím padl i můj plán vyfotit Londýn. Vyfotil jsem tak aspoň několik fotek mraků pod námi s modrou oblohou nad letadlem a zbytek letu si povídal se slečnou co seděla vedle a studovala VUT v Brně. Letěla dělat Au-Pair a poradila mi pár důležitých informací. Uteklo to příjemně.

Po hodině a několika desítek minut jsme už byli nad Anglií a klesali k přistání. Při poklesu pod mraky jsem hned pochopil, že prší. Pláštěnka se vyplatila, Anglie je Anglie. Přistáli jsme na dráze a přesunuli se do haly letiště Stansted, která je oproti Tuřanům mnohem větší, ale také o to méně útulné a přehledné. Prošel jsem pasovou kontrolou, vzal si z pásu svůj kufr. Měl jsem zaplacený odvoz z letiště, takže jsem šel k tzv. „meeting pointu“ a tam vytáhl smluvený znak (vytisknuté barevné logo společnosti, která mi zajišťuje ubytování). Po minutě čekání mezi hloučkem lidí, kde každý držel nějakou tu ceduli, mě objevil „můj člověk“ a šli jsme k autu. Jmenoval se Roman, byl to Čech pracující pro onu společnost a po pár okamžicích jsme zamířili směr Londýn.

Během cesty, která díky prudkému dešti a projížděním uliček londýnského předměstí, trvala necelou hodinu, mi poskytl dalších několik užitečných rad, povídal o tom, jak se dostal do Anglie, co dělá, kde si mám koupit jaké jízdenky, kolik mě bude stát jídlo, jak je kuřák a jak strašně moc stojí v Anglii cigarety (pokud pojedete do Anglie, vemte si s sebou kartón cigaret, určitě ho tu někomu prodáte, protože jak mi řekl, tak tady nestojí krabička pod 5 liber = zhruba 200 kč) a další historky „ze života“. V kanceláři společnosti mi předal podmínky ubytování, dal mi klíčky od domu a zavezl mě na místo.

Po dobu mého pobytu v Anglii bydlím v klasickém britském domku na předměstí. Tento způsob ubytování se nazývá „share house“ a spočívá v tom, že je stanovená pevná částka za dům za měsíc a společnost, která tyto domy vlastní v nich ubytovává (po jednom či dvou lidech na pokoj) pracující studenty či dlouhodobé turisty. Člověk má tedy relativně soukromí, může využívat kuchyň, obývací pokoj, zahradu, tedy všechno co je v domě a nestojí ho to tolik jako hotel. Ideální pro třítýdenní výlet jako je ten můj.

Po příjezdu do domu mi však Roman ze společnosti sdělil, že dalších pět lidí přijede až zítra, takže budu do té doby v celém domě sám. Ukázal mě v rychlosti, kde co je a odjel s tím, že zbytek mám ve smlouvě a že se ještě staví.

Bylo po osmé večer a venku se začínalo pomalu stmívat. Po tom co zavřel dveře jsem byl úplně sám v jednopatrovém anglickém domě v klasickém britském stylu. Rozsvítil jsem všechna světla, zatáhl závěsy a rozhodl se jít vykoupat. Venku se stmívalo a všechno tu najednou vypadalo jako ze seriálu Hercule Poirot nebo Slečna Marplová. Do dřeva vyřezávané zábradlí, vrhající stín na úzké schodiště, malý cihlový krb, černo-bílé kostkování dlaždic v kuchyni a archaické umyvadlo se dvěma kohoutky s nápisy „Cold“ a „Hot“. Vypnout v té chvíli elektřinu, tak věřím, že to nebude příjemné. Takhle jsem měl jen zvláštní pocit z ticha v celém domě, který neznám a kde můžu do zítřka dělat cokoliv. Mohl jsem si ve stylu Sherlocka Holmese sednout ke krbu v tmavě zeleném županu, kouřit lulku a popíjet brandy. Nicméně nejen to, že jsem neměl k dispozici ani jednu z výše zmíněných viktoriánských rekvizit, ale i důvod, že jsem byl už hodně unaven mi to nedovolil.

Vykoupal jsem se, ustlal jednu z postelí v dolním patře, uklidil oblečení do skříně a vytáhl řízky, které mi udělala Hanka přes stovky kilometrů jinde. Bylo deset hodin večer, venku tma, ještě jsem neměl čas zjistit na mapě, v které přesně ulici „můj“ dům stojí, ale byl jsem tak unavený, že jsem rychle snědl večeři a šel spát, abych mohl zítra prozkoumat okolí.

Na zítřek (tedy dnes) jsem měl v plánu najít Tesco, internetovou kavárnu a vyfotit za denního světla celý dům. A vy se těšte na výsledek. (Pokud jste tento text cetli, tak jsem internet nakonec objevil :-), takze me zpravy z „ostrova“ budou pokracovat.