Ondřej Pohorský

Poslední dny strávené **v Londýně** se trochu zkazily tím, že jsem si při hraní fotbalu se spolubydlícími zranil nohu a nemohl úplně chodit. Dnes už to je skoro v pořádku, ale kvůli této komplikaci jsem byl nucen rozhodnout se pro vypuštění některé z plánovaných zastávek. Po zvážení to byl **Tower of London** s korunovačními klenoty, čehož kvůli nekonečným frontám a skutečnosti, že jsem jej navštívil před několika lety, ani tolik nelituji a **Greenwich s nultým poledníkem**, čehož lituji naopak hodně. Greenwich je krásné místo s **National Meritime Museum**, kde se dozvíte o historii určování zeměpisné délky, časových pásmech a podobných s časem související věcech, které jsou více než zajímavé. Co se dá ale dělat, navštívím jej příště. Místo toho jsem si tedy vybral atrakci méně fyzicky náročnou a navíc shrnující celý **Londýn** se všemi svými památkami do jednoho balíku. Mluvím o **vyhlídkové jízdě autobusem**. **Vyhlídkové jízdy po Londýně** poskytují dvě hlavní společnosti. Jsou to **Big Bus Company** a **Sightseeing Bus Tours of London**. Obě mají prakticky srovnatelnou nabídku a lístek stojí okolo **20 liber (přibližně 800 korun)**. Má platnost 24 hodin, během nichž můžete nasednout či vysednout na jakékoliv ze zhruba osmdesáti zastávek, které jsou rozmístěny v centrálním Londýně. Zastávky mají barevné označení podle trasy, na níž se nacházejí. **Big Bus Company** nabízí tři různé trasy, **Sightseeing Bus Tours of London** čtyři, přesto je u obou společností jejich společný rozsah prakticky totožný. Autobusy jsou dvoupatrové a horní patro je otevřené bez střechy, vše tedy krásně vidíte. Každý má k dispozici sluchátka s komentářem o místech a památkách, kolem kterých autobus projíždí a na hlavní, nejzajímavější trase, je v horním patře autobusu živý průvodce, který celou cestu moderuje. K tomu se ještě vrátím.

*Autobus Big Bus Company*

Pokračování textu Londýn 2007: Vyhlídková jízda a konec výletu

„Asterixi, ti podivní Britové jedí divočáka s mátovým sósem!?“

Těmito slovy se v animovaném filmu Asterix a Britové podivuje zavalitý Obelix nad ostrovní gastronomií a ukazuje na jednu z mnoha zvláštností, které ji doprovází. Britská kuchyně je skutečně mírně řečeno „zvláštní“, až na pár světlých výjimek těžko stravitelná, nesourodá a přes veškerou snahu nemůže nikdy dosáhnout lehké poetičnosti, kterou vidíme v kuchyni francouzské a italské (což Francouzi z odvěké rivality rádi připomínají).

Vždyť už jen krátký exkurz po britských „národních“ pokrmech nám dává pocit, že dnes vařili pejsek a kočička, kteří měli navíc hodně přebráno. Nejnormálnějšími jídly která najdeme na klasickém britském menu je hovězí beefsteak s yorkshireským puddingem (měkké smažené těstíčko, něco mezi knedlíky, nádivkou a souffle) a fish and chips, které mají ale díky spoustě přepáleného oleje blíže k tzv. „junk food“ nežli k pravému gurmánskému zážitku. Půjdeme-li ale ještě hlouběji, objeví se teprve ta pravá tradice a skvosty v podobě rozvařené zeleniny, hrášku s chedarem, okurkových toastů, které se přikusují k čaji s mlékem, zmíněné mátové omáčky, nebo ledvinek a jater pečených v listovém těstíčku či lépe zašitých do ovčího žaludku. Byť nemám ani proti jednomu z uvedených jídel nic osobního a prakticky všechny jsem je během svého výletu vyzkoušel, je na první ochutnání zřejmé, že ať kterýkoliv z nich vynásobíte tisícem, tak se ke carpacciu s olivovým olejem, plátky prosciutta a parmazánem ani nepřiblížíte.

Pokračování textu Londýn 2007: Britská kuchyně a co jsem jedl

Dnešní díl bude menší speciál, v němž bych se chtěl zmínit o problematice práce ve Velké Británii, konkrétně v Londýně. Vycházet budu ze zkušeností mých spolubydlících z Share housu, což jsou až na jednu světlou výjimku muži, nebudu tedy psát o vám všem dobře známém hlídání dětí, neboli au-pair, ale o tom, jak to chodí, pokud přijedete do Londýna bez toho, abyste měli nějakou práci jistou a máte v plánu ji tu teprve hledat.

Možná se vám to zdá přinejmenším zvláštní, proč nemít práci zajištěnou předem a riskovat to, že žádnou nenajdete a na celém výletě-nevýletě hodně proděláte. Z psychologického hlediska je určitě lepší mít „jistotu“, na druhou stranu je ale nutné si uvědomit, že zatímco české agentuře zaplatíte nemalé peníze, tak pokud přijdete do pracovní agentury přímo v Londýně a budete chtít sehnat práci, nezaplatíte nic. Proč? Fungují totiž na stejném principu jako agentury v ČR, přes které studenti shánějí brigády – mají malé procento z vašeho platu a je tudíž v jejich zájmu vám práci sehnat. A takových agentur je tu samozřejmě hodně a vy jste „levná pracovní síla z východu“ (bohužel je to tak), takže práci velmi pravděpodobně nakonec stejně dostanete.

Ještě nesmím zapomenout na jednu věc, která je, jak jsem pochopil, životně důležitá, pokud chcete sehnat práci ve Velké Británii. Tou věcí je mít britský bankovní účet. Všechny převody výdělku totiž probíhají elektronicky a bez účtu vás nikdo nezaměstná. To je tedy to první, co byste si měli při hledání práce ve Velké Británii po příjezdu zařídit. Hodně bank vám účet založit odmítne, ale například u Lloyd TSB to prý není problém.

Pokračování textu Londýn 2007: Práce ve Velké Británii

Včerejšek byl ve znamení „výletu ve výletu“. Vypůjčil jsem si toto spojení ze zeměpisného „stát ve státu“ a znamená přesně to, že jsem si v rámci mé třítýdenní návštěvy Londýna udělal výlet za hranice hlavního města a přes zelení luk prorostlou britskou krajinu zamířil vlakem na jihovýchod k pobřeží. Mým cílem bylo přímořské městečko Hastings, kde se roku 1066 odehrála bitva, v níž zvítězil Vilém Dobyvatel.

Zpáteční jízdenku jsem si koupil den předem ze stanice Victoria a přestože byla zlevněná (musel jsem jet až po 9.30), její cena se při dvou hodinách cesty z Londýna do Hastings vyšplhala na 22 liber (zhruba 900 korun). Uff. Jakoby tato suma nestačila, neměl jsem včera již platnou Travelcard, a tak jsem si pro cestu na Victorii musel koupit dva lístky do metra, každý za 1,5 libry (asi 60 korun) kvůli necelým 20-ti minutám cesty. Co se týče dopravy, Anglie je opravdu hodně, hodně drahá. Metro dokonce nejdražší.

Z Victorie jsem vyjel něco po desáté. Vlak byl prakticky liduprázdný (no aby ne :-), moderní a druhá třída vypadal stejně jako v ČR ta první. Uháněli jsme anglickým venkovem a na pastvinách se pásly ovce, krávy a tráva byla díky ostrovnímu klimatu zelená tak jasně, jak ji u nás nikdy neuvidíte. Britské vesničky vypadaly upraveně a já měl pocit, že každá z nich je postavená vždy v jednom stylu – v jedné byly například všechny domy z tmavě hnědých cihel, ve druhé z jasně červených – a kolem nich hráli místní obyvatelé golf na improvizovaných hřištích a kouscích posekané trávy.

Ve vlaku

Pokračování textu Londýn 2007: Hastings

Poslední dva dny jsem prakticky celé strávil v Hyde Parku. Ležel jsem na trávě, poslouchal blázny a krmil veverky. I když … původně to bylo zamýšleno úplně jinak.

V sobotu jsem měl v plánu jít na prolog nejznámějšího cyklistického závodu světa – Tour de France, který měl probíhat centrem Londýna a já chtěl vyfotit nějaké dobré snímky. Trať se táhla kolem proslulých londýnských památek s cílem na slavné třídě The Mall, centrum bylo celé uzavřené motoristům a plné ozbrojených skupinek policistů. Jednalo se o časovku a start prvního závodníka byl ve tři hodiny odpoledne, vyrazil jsem tedy z domu těsně po obědě s tím, že si najdu na trati nějaké pěkné místo, ideálně blízko Buckinghamu, abych mohl vyfotit snímky se sídlem královny v pozadí. Metrem jsem dojel na stanici Green Park a přes stejnojmenný ostrov zeleni se vydal k paláci. Už cestou jsem se prodíral davem, nebo lépe řečeno byl jeho součástí, ale až když jsem dorazil před Buckinghamský palác, zjistil jsem s velkým rozčarováním, že na rozdíl od výměny stráží se mi tentokrát místo v první řadě utrhnout nepodaří. Okolí závěrečných metrů trati bylo plné lidí, všude stála doslova hlava na hlavě a dav se táhl do dáli. Lidé seděli u zátaras na donesených skládacích židličkách a myslím, že někteří tu museli být již od rána.

Davy lidí před Buckinghamským palácem

Pokračování textu Londýn 2007: Tour de France a blázni na rohu