Ondřej Pohorský

Po třech dnech našeho pobytu v Londýně nás konečně agentura podle slibu přestěhovala do lepšího ubytování. S tím minulým se to nedá ani srovnávat, nový dům je mnohem větší, čistší, stojí v hezčí ulici a náš pokoj je útulný. Ty předchozí dny v share housu s výhledem na cihlovou stěnu Tesca však přinesly nakonec přeci jen jedno pozitivum a to skutečnost, že nám v agentuře spočítali cenu za bydlení výrazně nižší než říkají jejich webové stránky. Původně jsme předpokládali, že budeme platit 280 liber každý plus 60 liber vratnou zálohu, nakonec jsme se ale dohodli na 500 librách za oba včetně záloh. Nevím, zda je to tím, že nemají aktualizovány webové stránky, nebo nám chtěli nějak vykompenzovat ty ploštice, tak či tak jsme si nestěžovali. Alespoň zbylo více na naše poznávání Londýna, do něhož jsme se pustili hned druhý den po snídani.

Z důvodů krásného počasí a nejistoty, jak dlouho ještě bezmračná obloha v Anglii vydrží, jsme se nejprve vydali navštívit londýnské parky, kterých je hned několik. Pokud jde jen o centrální Londýn, najdete v něm pět hlavních ostrovů zeleni. Tím nejznámějším, největším a bohužel nejnudnějším je Hyde Park, který se ve své šířce přelévá přes jezero Serpentine do Kensington Gardens. Hyde Park je tak velký, že to mnohého návštěvníka překvapí. Je to nekonečně stejná plocha zeleni brázděná betonovými uličkami, pomalu se procházejícími páry a sportovci na kolech a in-line bruslích. Po trávnících, které jsou každý velký bezmála jako fotbalové hřiště, se v odpoledních siestách rozmísťují lidé na lehátkách, s dekami a proutěnými piknikovými košíky nebo jen tak ulehají do pečlivě osekané trávy. Hlavní výhodou Hyde Parku je to, že si zde kdykoliv najdete místo, kde byste si mohli lehnout relativně daleko od nejbližších lidí, zahrát si s přáteli fotbal, roztáhnout přenosné hřiště na volejbal se sítí anebo si zaházet talířem. Hyde Park je zkrátka obrovský a v tom je jeho pozitivum i negativum zároveň.

Hyde Park

My osobně jsme zašli do Hyde Parku v neděli, tedy v době, kdy se zde večer konají legendární setkání žvanilů na Speakers Corner, což je akce, kdy si může kdokoliv stoupnout na vyvýšené místo a povídat, co se mu zlíbí. Na první pohled to vypadá jako setkání bláznů a až na ten druhý vám dojde, že tomu tak skutečně je. Někteří řečníci skoro bez vnímaní reality často opakují desítky minut stejné fráze, jiní se snaží diskutovat, ale podle rozhořčeného davu často přehlíží argumenty posluchačů. Jako atrakce je to ale každopádně velký zážitek, ostatně kde jinde by jste mohli stát mezi třemi lidmi propagujícími do vykřičení hlasivek tři různá náboženství? My jsme strávili na Speakers Corner něco okolo hodiny. Před naší cestou do Hyde Parku jsme si v místním obchodu koupili sadu létajících talířů a takové zakřivené plastové lopatky pro chytání balónů, takže jsme strávili neděli běháním po trávě, odpočíváním pod stromem, jedením doma připravených sendvičů a řečnická přehlídka byla jen tečkou za dnem, který nás příjemně unavil.

Speakers Corner

Pokračování textu Londýn 2008: Nový dům a londýnské parky

Po příletu na letiště Stansted nás vyzvedl Roman (správce z agentury, která nám zajišťuje share house) a odvezl nás do Londýna. Během cesty nám ještě sdělil, že po následující tři dny budeme umístěni do horšího domu, protože ten, jež jsme měli zaplacen, ještě není uvolněn. Abych vám to celé vysvětlil, ve zkratce jde o to, že ona agentura nabízí ubytování ve třech kvalitativně různých skupinách domů. Vloni jsem z důvodů menších financí zvolil základní typ, ale letos jsme se rozhodli přidat pár liber za větší pohodlí a mimo jiné i kvůli vidině internetu. Minulý rok mě každodenní běhání do internetové kavárny přestalo po chvíli bavit a při současném kurzu libry, vyšla navíc letos „papírově“ dražší kategorie v přepočtu na koruny lépe než základní ubytování vloni.

Nicméně, Roman nás po první tři dny pobytu v Londýně zavezl do prozatímního ubytování v domě, který stál v temné ulici za místním Tescem. Výhled z oken tak mířil přímo do zadní stěny supermarketu, na ulici byly odpadky z obchodu a v našem pokoji polorozpadlá skříň a podivná vůně visící ve vzduchu. Později jsme se od dalšího obyvatele domu dozvěděli, že jejím zdrojem je přípravek proti plošticím, které se objevili v jedné z postelí v našem pokoji. Když už bonusy, tak všechny najednou.

Roman rychle odjel a my tak zůstali sedět v nepřívětivém interiéru se stmívajícím se exteriérem za okny. Naše nálada se v té chvíli pohybovala v minusových hodnotách, ale po náročné cestě nás začínala přemáhat únava a my museli vyřešit ještě jeden problém. Tím posledním co nás dělilo od spánku, byl nedostatek peřin. V rohu jedné ze tří postelí (té s plošticemi) se sice tísnila kupa pokrývek, ale ty vypadaly jako neúspěšný pokus o sochu moderního umění na téma „Trosky po teroristickém útoku“. Rozhodli jsme se tedy ještě večer běžet do Tesca a pokusit se sehnat jakoukoliv alternativu. Nakonec jsme sáhli po spacácích za cenu deseti liber každý. Pro teplé letní noci dostačující řešení, navíc bez ploštic. Rozbalili jsme nové modré spací pytle, ulehli a doufali, že zítřek bude světlejší, veselejší, zkrátka jakýkoliv, jen ne stejný jako náš večerní dojem.

Když jsme se pak po pár hodinách probudili, bylo ráno skutečně modřejší než večer a depresivní ulice už nebyla tak smutná jako za tmy. Pod okny chodila směsice nejrůznějších lidí a po silnici se mezi řadou zaparkovaných aut prodíral na uvítanou první červený dvouposchoďový autobus. Konečně Anglie. Vylezli jsme z postelí a šli nakoupit první jídlo na anglickou snídani.

…

Když píšu tento článek, tak už bydlíme v novém domě a vše špatné je skoro zapomenuto. Fotografii našeho současného pokoje sem vložím v některém z dalších pokračování. Během posledních tří dnů jsme už také navštívili několik velmi zajímavých míst a snědli pár typicky britských jídel. Zajímá vás jakých? Tak o tom zase příště.

Rok se nám překulil jako dobře spadlé jablko a já zde opět startuji sérii článků o mém letním výletě. Před dvanácti měsíci se mi podařilo během tří týdnů napsat jedenáct příspěvků, tudíž doufám, že bude letošek minimálně stejně produktivní a přenese trochu toho, co zažívám na vlastní kůži i na monitory vašich počítačů. Přestože se toho od loňského roku dost změnilo, tak o cíli mé cesty nemusíte pochybovat, neboť stejně jako vloni, i letos jím je z cizích zemí ta, která je mně osobně nejbližší, země velmi tradiční, země tajemná, královská, deštivá a neskutečně různorodá – Velká Británie.

V létě 2007 jsem navštívil a podělil se s vámi o průběh cesty do Londýna, což je destinace, kterou jsem nakonec zvolil i letos. Původně jsem sice zvažoval výlet na sever, mezi malé skotské vesničky, jezero Loch Ness a na okraje trávou porostlých útesů, jež shlížejí na Atlantický oceán, nakonec ale převážilo rozhodnutí vrátit se do věčně živé metropole. Hlavním důvodem, proč jsem se rozhodl, jak jsem se rozhodl, byla v konečném důsledku skutečnost, že po mém boku letos usedla do letadla i přítelkyně a já chtěl, aby atmosféru Londýna vdechla i ona, protože jet do Anglie a nepoznat Londýn je asi jako vydávat se za milovníka dramatu a neznat Shakespeara. Navíc, já osobně mám toto město natolik rád, že nemám problém se do něj vracet znovu a znovu.

Kromě toho, že tento rok nebudu na cestě sám, se změnilo ještě pár podstatných věcí. Tou nejpříjemnější pro nás jako turisty je především kurz, který česká korunu za posledních několik měsíců nabrala. Zatímco vloni jsem po Brně ve směnárnách sháněl libru za cenu okolo 42 korun, letos nebyl problém najít místo, kde byla o jedenáct korun levnější. Tím pádem se toho dá s vynaložením stejných nákladů stihnout opět o trochu víc a zažít to, co by bylo před rokem zapovězeno.

O tom všem vás budu však informovat až přímo z londýnských parků a ulic. Teď je už je čas vás po prvním článku na chvíli opustit, protože sedíme právě na letišti Tuřany a naše letadlo má odlet za necelou hodinu.

Mimochodem, Tuřany jsou letos přeplněné českými rodinami, které míří s nějakou lidovou cestovkou do bulharského Burgasu. Mají chleby s paštikou Májka, hodně potomků, otcové od rodin stojí v hloučcích s pivem, všude pobíhají křičící děti a matky zatím řeší, jak je to fajn, že je ten jejich Táta taky jednou vyvez s děckama k móóóři. Když to vidíme, jsme rádi, že míříme do Londýna.

Prozatím se odmlčím, už musíme běžet. Držte nám oběma palce a stejně tak paní Škopkové v Burgasu, až ji Ten Její bude na přeplněné pláži mazat krém na záda. 🙂