Londýn 2008: Nový dům a londýnské parky

Po třech dnech našeho pobytu v Londýně nás konečně agentura podle slibu přestěhovala do lepšího ubytování. S tím minulým se to nedá ani srovnávat, nový dům je mnohem větší, čistší, stojí v hezčí ulici a náš pokoj je útulný. Ty předchozí dny v share housu s výhledem na cihlovou stěnu Tesca však přinesly nakonec přeci jen jedno pozitivum a to skutečnost, že nám v agentuře spočítali cenu za bydlení výrazně nižší než říkají jejich webové stránky. Původně jsme předpokládali, že budeme platit 280 liber každý plus 60 liber vratnou zálohu, nakonec jsme se ale dohodli na 500 librách za oba včetně záloh. Nevím, zda je to tím, že nemají aktualizovány webové stránky, nebo nám chtěli nějak vykompenzovat ty ploštice, tak či tak jsme si nestěžovali. Alespoň zbylo více na naše poznávání Londýna, do něhož jsme se pustili hned druhý den po snídani.

Z důvodů krásného počasí a nejistoty, jak dlouho ještě bezmračná obloha v Anglii vydrží, jsme se nejprve vydali navštívit londýnské parky, kterých je hned několik. Pokud jde jen o centrální Londýn, najdete v něm pět hlavních ostrovů zeleni. Tím nejznámějším, největším a bohužel nejnudnějším je Hyde Park, který se ve své šířce přelévá přes jezero Serpentine do Kensington Gardens. Hyde Park je tak velký, že to mnohého návštěvníka překvapí. Je to nekonečně stejná plocha zeleni brázděná betonovými uličkami, pomalu se procházejícími páry a sportovci na kolech a in-line bruslích. Po trávnících, které jsou každý velký bezmála jako fotbalové hřiště, se v odpoledních siestách rozmísťují lidé na lehátkách, s dekami a proutěnými piknikovými košíky nebo jen tak ulehají do pečlivě osekané trávy. Hlavní výhodou Hyde Parku je to, že si zde kdykoliv najdete místo, kde byste si mohli lehnout relativně daleko od nejbližších lidí, zahrát si s přáteli fotbal, roztáhnout přenosné hřiště na volejbal se sítí anebo si zaházet talířem. Hyde Park je zkrátka obrovský a v tom je jeho pozitivum i negativum zároveň.

Hyde Park
Hyde Park

My osobně jsme zašli do Hyde Parku v neděli, tedy v době, kdy se zde večer konají legendární setkání žvanilů na Speakers Corner, což je akce, kdy si může kdokoliv stoupnout na vyvýšené místo a povídat, co se mu zlíbí. Na první pohled to vypadá jako setkání bláznů a až na ten druhý vám dojde, že tomu tak skutečně je. Někteří řečníci skoro bez vnímaní reality často opakují desítky minut stejné fráze, jiní se snaží diskutovat, ale podle rozhořčeného davu často přehlíží argumenty posluchačů. Jako atrakce je to ale každopádně velký zážitek, ostatně kde jinde by jste mohli stát mezi třemi lidmi propagujícími do vykřičení hlasivek tři různá náboženství? My jsme strávili na Speakers Corner něco okolo hodiny. Před naší cestou do Hyde Parku jsme si v místním obchodu koupili sadu létajících talířů a takové zakřivené plastové lopatky pro chytání balónů, takže jsme strávili neděli běháním po trávě, odpočíváním pod stromem, jedením doma připravených sendvičů a řečnická přehlídka byla jen tečkou za dnem, který nás příjemně unavil.

Speakers Corner
Speakers Corner

Pokračování textu Londýn 2008: Nový dům a londýnské parky

Sdílejte článek:

Londýn 2008: Ubytování

Po příletu na letiště Stansted nás vyzvedl Roman (správce z agentury, která nám zajišťuje share house) a odvezl nás do Londýna. Během cesty nám ještě sdělil, že po následující tři dny budeme umístěni do horšího domu, protože ten, jež jsme měli zaplacen, ještě není uvolněn. Abych vám to celé vysvětlil, ve zkratce jde o to, že ona agentura nabízí ubytování ve třech kvalitativně různých skupinách domů. Vloni jsem z důvodů menších financí zvolil základní typ, ale letos jsme se rozhodli přidat pár liber za větší pohodlí a mimo jiné i kvůli vidině internetu. Minulý rok mě každodenní běhání do internetové kavárny přestalo po chvíli bavit a při současném kurzu libry, vyšla navíc letos „papírově“ dražší kategorie v přepočtu na koruny lépe než základní ubytování vloni.

Nicméně, Roman nás po první tři dny pobytu v Londýně zavezl do prozatímního ubytování v domě, který stál v temné ulici za místním Tescem. Výhled z oken tak mířil přímo do zadní stěny supermarketu, na ulici byly odpadky z obchodu a v našem pokoji polorozpadlá skříň a podivná vůně visící ve vzduchu. Později jsme se od dalšího obyvatele domu dozvěděli, že jejím zdrojem je přípravek proti plošticím, které se objevili v jedné z postelí v našem pokoji. Když už bonusy, tak všechny najednou.

Londýnská ulice na předměstí

Roman rychle odjel a my tak zůstali sedět v nepřívětivém interiéru se stmívajícím se exteriérem za okny. Naše nálada se v té chvíli pohybovala v minusových hodnotách, ale po náročné cestě nás začínala přemáhat únava a my museli vyřešit ještě jeden problém. Tím posledním co nás dělilo od spánku, byl nedostatek peřin. V rohu jedné ze tří postelí (té s plošticemi) se sice tísnila kupa pokrývek, ale ty vypadaly jako neúspěšný pokus o sochu moderního umění na téma „Trosky po teroristickém útoku“. Rozhodli jsme se tedy ještě večer běžet do Tesca a pokusit se sehnat jakoukoliv alternativu. Nakonec jsme sáhli po spacácích za cenu deseti liber každý. Pro teplé letní noci dostačující řešení, navíc bez ploštic. Rozbalili jsme nové modré spací pytle, ulehli a doufali, že zítřek bude světlejší, veselejší, zkrátka jakýkoliv, jen ne stejný jako náš večerní dojem.

Ranní Bromley Road

Když jsme se pak po pár hodinách probudili, bylo ráno skutečně modřejší než večer a depresivní ulice už nebyla tak smutná jako za tmy. Pod okny chodila směsice nejrůznějších lidí a po silnici se mezi řadou zaparkovaných aut prodíral na uvítanou první červený dvouposchoďový autobus. Konečně Anglie. Vylezli jsme z postelí a šli nakoupit první jídlo na anglickou snídani.

Doubledecker

Když píšu tento článek, tak už bydlíme v novém domě a vše špatné je skoro zapomenuto. Fotografii našeho současného pokoje sem vložím v některém z dalších pokračování. Během posledních tří dnů jsme už také navštívili několik velmi zajímavých míst a snědli pár typicky britských jídel. Zajímá vás jakých? Tak o tom zase příště.

Sdílejte článek:

Londýn 2008: První ozvěna

Rok se nám překulil jako dobře spadlé jablko a já zde opět startuji sérii článků o mém letním výletě. Před dvanácti měsíci se mi podařilo během tří týdnů napsat jedenáct příspěvků, tudíž doufám, že bude letošek minimálně stejně produktivní a přenese trochu toho, co zažívám na vlastní kůži i na monitory vašich počítačů. Přestože se toho od loňského roku dost změnilo, tak o cíli mé cesty nemusíte pochybovat, neboť stejně jako vloni, i letos jím je z cizích zemí ta, která je mně osobně nejbližší, země velmi tradiční, země tajemná, královská, deštivá a neskutečně různorodá – Velká Británie.

V létě 2007 jsem navštívil a podělil se s vámi o průběh cesty do Londýna, což je destinace, kterou jsem nakonec zvolil i letos. Původně jsem sice zvažoval výlet na sever, mezi malé skotské vesničky, jezero Loch Ness a na okraje trávou porostlých útesů, jež shlížejí na Atlantický oceán, nakonec ale převážilo rozhodnutí vrátit se do věčně živé metropole. Hlavním důvodem, proč jsem se rozhodl, jak jsem se rozhodl, byla v konečném důsledku skutečnost, že po mém boku letos usedla do letadla i přítelkyně a já chtěl, aby atmosféru Londýna vdechla i ona, protože jet do Anglie a nepoznat Londýn je asi jako vydávat se za milovníka dramatu a neznat Shakespeara. Navíc, já osobně mám toto město natolik rád, že nemám problém se do něj vracet znovu a znovu.

Erb City of London

Kromě toho, že tento rok nebudu na cestě sám, se změnilo ještě pár podstatných věcí. Tou nejpříjemnější pro nás jako turisty je především kurz, který česká korunu za posledních několik měsíců nabrala. Zatímco vloni jsem po Brně ve směnárnách sháněl libru za cenu okolo 42 korun, letos nebyl problém najít místo, kde byla o jedenáct korun levnější. Tím pádem se toho dá s vynaložením stejných nákladů stihnout opět o trochu víc a zažít to, co by bylo před rokem zapovězeno.

Britské libry a mapa metra

O tom všem vás budu však informovat až přímo z londýnských parků a ulic. Teď je už je čas vás po prvním článku na chvíli opustit, protože sedíme právě na letišti Tuřany a naše letadlo má odlet za necelou hodinu.

Mimochodem, Tuřany jsou letos přeplněné českými rodinami, které míří s nějakou lidovou cestovkou do bulharského Burgasu. Mají chleby s paštikou Májka, hodně potomků, otcové od rodin stojí v hloučcích s pivem, všude pobíhají křičící děti a matky zatím řeší, jak je to fajn, že je ten jejich Táta taky jednou vyvez s děckama k móóóři. Když to vidíme, jsme rádi, že míříme do Londýna.

Letiště Tuřany

Prozatím se odmlčím, už musíme běžet. Držte nám oběma palce a stejně tak paní Škopkové v Burgasu, až ji Ten Její bude na přeplněné pláži mazat krém na záda. 🙂

Sdílejte článek:

Prague Food Festival 2008

V těchto dnech (20. – 22. června) probíhá v Praze na Slovanském ostrově nejvýznamnější česká gastro akce roku – Prague Food Festival. Jde již o druhý ročník stejnojmenných slavností kvalitního jídla a pití, a protože jsem byl i vloni na premiéře, nenechal jsem si ujít možnost jej včera navštívit podruhé a porovnat tak dojmy z obou ročníků a samozřejmě … dobře se najíst.

Do Prahy jsem se vydal s Kahim autobusem Student Agency a k branám Prague Food Festivalu jsme dorazili pár chvil po zahájení. Už během prvních minut jsem pochopil, že přesun akce na prostorný Slovanský ostrov festivalu oproti loňskému ročníku prospělo. Zatímco před rokem se musel člověk prodírat na Sovových mlýnech davem k vybraným stánkům a poté postával v hloučcích u degustačních stolků, letos byla akce roztroušena v parku, kde byly alespoň v pátek volné lavičky a prostor na pohodovou procházku mezi jednotlivými „podniky“.

Další pokrok z hlediska organizace vidím ve všudypřítomné obsluze s tácy, na které jste mohli odložit sklenku dopitého vína, špinavý talířek apod. Cena vstupného a systém platby za pokrmy zůstal stejný jako vloni. Vstupné tedy činilo 350 Kč, přičemž zahrnovalo 10 grandů, každý v ceně 25 korun, za něž jste si mohli koupit vybrané jídlo u jedné z 37 vybraných českých špičkových restaurací. Pokud vám grandy došly, nebyl problém si dokoupit další. Příjemným bonusem byla letos možnost zakoupení festivalové vidličky za 20 Kč. Designově povedené, účelné a navíc skvělý suvenýr. Tleskám za tento nápad stejně jako za kostýmky hostesek u vchodu 🙂

Hosteska

Tolik k organizaci, která ve mně zanechala vesměs pozitivní dojem a pojďme k jídlu, které ostatně bylo a mělo být po celé odpoledne v hlavní roli. Po krátkém projití celého ostrova jsme odstartovali ochutnávky u stánku podniku Dům vína u závoje s výběrem francouzských sýrů a vín. Zvolili jsme největší lodičku s šesti sýry na palubě a k tomu bílé víno. Pokusil jsem se i natočit video s popisem jednotlivých sýrů, bohužel mi Youtube.com kvalitu nějak zkazil, tudíž sýry nejdou úplně vidět a je potřeba použít dodatečně obrázek. Nejvíce mě ze sýru zaujal kozí Bouchon de Chèvre, jemný a smetanový, v kombinaci s přiloženou marmeládu doslova vynikající.

Výběr francouzských sýrů

Po lehkém rozjezdu a faktu, že jsem od rána nic nejedl, to chtělo něco hutnějšího, zamířili jsme tedy do restaurace Žofín Garden hotelu Mlýnec, kde jsem si vybral Bio vepřový řízek s bramborovým salátem a Kahi se rozhodl pro Bujabézu. Tato zastávka byla však nakonec pro mě osobně největším zklamáním festivalu. Salát byl výborný, ale řízek (byť Bio) byl samá šlacha a blána. Škoda, na pohled vypadal skvěle a nápaditý salát to prostě nemohl zachránit. Zkusil jsem Kahiho Bujabézu (Bouillabaise = tradiční francouzská polévka z ryb) a byla dobrá, ale ne oslnivá.

Bio řízek a bramborový salát

Bujabéza

Pokračování textu Prague Food Festival 2008

Sdílejte článek:

Pekelný Cuketka

Když Cuketka.cz napsal o chystané pekelné výzvě v podobě třech léty prověřených a zrádných receptů, přišlo mi to jako skvělý nápad. … Když jsem příléval šestou dávku zeleninového vývaru do mého Risotta a ono stále nepůsobilo, tak jak mělo, měl jsem o trochu horší pocit. … A konečně když jsem další den běhal mezi horou špinavého nádobí při tvorbě drahého Beef Wellington a svlékal tričko zašpiněné od čokoládového Soufflé, ptal jsem sám sebe, proč jsem jeho pomyslnou výzvu přijal a neudělal si raději fazole z konzervy.

Nicméně uznávám, že to byl od Cuketky dobrý nápad, posunout běžnou domácí gastronomii na hranici, kterou může a nemusí při vypětí všech sil kuchař-laik (to jako já) zvládnout. Dost ale řečí, pojďte se podívat na fotografie mého snažení a výsledků, které stály na konci oněch třech dní plných krve, potu a slz.

Risotto

Prvním receptem pekelné výzvy bylo italské risotto. Nebudu zde popisovat postup výroby, na ten se zajděte podívat k Cuketkovi, stačí konstatování, že bylo ze všech třech pokrmů nejjednodušší. Minimum surovin, navíc poměrně levných, k tomu přičtu jeden hrnec na vývar, jedna pánev na risotto a i výsledná náročnost na špinavé nádobí tak byla malá.

Risotto s hráškem
Risotto s hráškem a lístkem bazalky

Nefotil jsem průběh přípravy, tudíž se můžete podívat až na hotový výsledek, který měl i přes drobné zaváhání s vývarem a mazlavější strukturu, odpovídající chuť. S bílým vínem ideální kombinace a dostatečně hladký rozjezd pro rozhodnutí pokračovat v dalších receptech.

Pokračování textu Pekelný Cuketka

Sdílejte článek:

Snadné zjištění DVD příloh časopisů

Znáte filmová DVD, která se dají koupit v novinách a časopisech? Vycházejí pravidelně ve známých denících a jejich hlavní pozitivum je především cena. Zatímco běžné DVD s kvalitním filmem nejde zpravidla pod 200 Kč, tak DVD přílohy u časopisů stojí díky velkému nákladu distributora většinou okolo 40 korun, což už si může dovolit opravdu každý.

Tento fenomén se u nás v ČR objevil zhruba před rokem a od té doby zaplavila vyšlá DVD trafiky, ale i pokladny v hypermarketech. Lidé nejrůznějšího věku začali v papíru zabalené disky pravidelně kupovat a z dnešního pohledu si myslím, že i pro deníky to je nakonec skvěly byznys. Zkrátka, všichni jsou spokojeni. Jediný problém je v tom, že dříve neexistovalo transparentní místo, kde by se dalo jedním kliknutím zjistit, které filmy následující den vyjdou a které kdy a kde vyšly. Po nějakém čase se sice objevil jeden web s kalendářem, kde jsou tituly uvedeny, ale to už jsem pracoval na svém vlastním projektu, a protože si myslím, že mé řešení vypadá přehledněji, rozhodl jsem se jej dokončit a dnes je den, kdy jej veřejně spouštím.

Projekt má název DVD v novinách a časopisech a koupil jsem pro něj adresu www.dvdvnovinach.cz, která je přátelská k vyhledávačům. Nemá cenu popisovat obsah složitými větami, účel je totiž jediný a na první pohled zřejmý. Na titulní stránce najdete seznam DVD, která ten den vyšla s uvedením deníku a ceny. Dále následuje seznam nejbližších dní a plánovaných titulů. Kromě aktuálních DVD můžete procházet i starší měsíce, nebo tituly podle deníků, do kterých patří. Jednoduché a přehledné. Na slušnou grafiku bohužel nebyl čas, spíše jsem chtěl projekt co nejrychleji spustit, takže omluvte rychlou nití sešitý design (upravený z šablony od Breezy) . Za spuštění musím také poděkovat člověku, bez něhož by to vše nebylo a to je programátor a pomocník za oponou, Josef Průša, který mé velké myšlenky během minima času přetvořil do funkčního webu. Díky.

Přehled vycházejících DVD Ukázka přehledu vydaných DVD

Pokud sami kupujete DVD přílohy novin a časopisů, věřím, že vám web DVDvNovinach.cz pomůže. V jiném případě na něj můžete upozornit někoho, kdo tak se zálibou činí. O případných vylepšeních a změnách vás budu určitě informovat.

UPDATE: Nově jsme přidali ke většině DVD odkaz na ČSFD pro bližší informace

Pokud se divíte, že nepíšu o předešlém projektu, který měl stejné zaměření, tak vězte, že jsem jej přestal spravovat a vše přesunul na novou, výše zmíněnou doménu, tj. DVD v novinách.cz.

Sdílejte článek:

Jak správně vybrat pánev

V Brně se nám rozbila naše dosavadní pánev, stojíme tudíž před pořízením nové. A neboť rád vařím a pánev pokládám hned vedle kvalitních nožů za jednu z těch úplně nejdůležitějších a základních součástí výbavy kuchyně, rozhodl jsem se sepsat několik postřehů, co všechno by podle mě měla taková ideální pánev splňovat, aby našla co nejširší využití a stala se každodenním pomocníkem a ne jen přitěžujícím kusem nádobí.

Vlastnosti dobré pánve jsem si nejprve sepsal do několika bodů, přičemž jsem vycházel především z mých vlastních kulinářských zkušeností a vypozorovaných nedostatků, které jsem pociťoval při práci s předchozími pánvemi. Pojďme si tedy nalít čistého oleje:

Pánev by měla být nepřilnavá

První a základní poznatek a prakticky také ten hlavní, bez kterého to podle mě při takovém tom malém domácím vaření ani jinak nejde. Nepřilnavý (např. teflonový povrch) je první znak, který v mých očích dělá pánev pánví. Moji rodiče mají dlouhodobě pánev, která nemá nepřilnavý povrch a práce s ní je noční můrou. Všechno se přichytává, škvaří a jediná cesta, jak tomu zabránit, je přidání vrstvy oleje, která by jinak byla zbytečná. Při vaření na pánvi používám nejčastěji dřevěné vařečky a obracečky, tudíž odolnost vůči kovovým předmětům pro mě nehraje až tak podstatnou roli. Chápu, že pro někoho jiného bude důležité i toto.

Pánev by měla být dostatečně velká

Bavíme-li se o pánvi, jakožto o kusu nádobí, který máte jen jeden (nepočítám grilovací pánev s drážkami) a používáte ji denně k přípravě nejrůznějších pokrmů, tak brzy pochopíte, že malá pánev je zlo vhodné pouze pro samotáře, jejichž kulinářství začíná a končí u jednoho volského oka ke snídani. Na cokoliv většího je totiž podle mého názoru malá pánev nepoužitelná. Správná velikost pánve by měla být taková, aby se do ní dala bez problémů vložit malá ryba (např. pstruh), nebo čtyři plátky masa. Za dostačující velikost tedy pokládám průměr 26 centimetrů a více.

Pánev by měla být hluboká

Jak už jsem se zmínil, pánev pokládám za všestranného pomocníka v kuchyni a tudíž ji nepoužívám zdaleka jen ke smažení. Kupříkladu pro přípravu tradičního guláše pro 2–4 osoby je pánev ideální nádoba. To ovšem vyžaduje právě jistou hloubku, tedy objem pánve, aby nic nepřetékalo, ale namísto toho jen tiše probublávalo.

Pokračování textu Jak správně vybrat pánev

Sdílejte článek:

Jsi chytřejší než osmák?

… tak nějak by se mohla jmenovat další soutěž naši největší komerční a vpravdě bulvární televize – televize Nova. Jednalo by se o soutěž ryze vědomostní a navíc takovou, kde využijí své znalosti lidé sběhlí a životními zkušenostmi přímo protkaní. Uváděl by ji zpocený Richard Genzer a v roli protivníka odvážnému soutěžícímu by vystupoval osmák. Chápejte, ne žák osmé třídy, ale osmák (jinými slovy osmák degu). Soutěžní úkoly by mohly spočívat kupříkladu v procházení bludiště, hledání pamlsku na čas nebo třeba… točení za ocáskem. Divácký úspěch by byl zaručen předem a rodiny by se scházely k pořadu „Jsi chytřejší než osmák?“ s železnou pravidelností. A aby taky ne. Vždyť by to byla pořádná taškařice.

Živě slyším postřehy sledujících, kteří komentují neúspěch muže středního věku v závodu o rychlejší proběhnutí tratě než osmák slovy: „Hele, mámo, jak ten osmák toho chlapa převezl. To zvíře teda musí bejt chytrý.“ V té chvíli by na obrazovce poskakoval triumfálně vyhrávající osmák, obecenstvo by se smálo jeho roztomilým pohybům a Richard Genzer by vzrušeným hlasem vybízel pokleslého soutěžícího do dalšího kola.

No vždyť říkám … taškařice.

Pokračování textu Jsi chytřejší než osmák?

Sdílejte článek:

Ragù alla bolognese (Boloňské ragú)

bolognese-300x400Právě uzrál čas k tomu, abych vydal první foto-recept na tomto webu a připojil se tak do skupiny blogujících kulinářských „velikánů“ jako je Cuketka.cz a další. Než se pustíme do receptu, uvědomte si, že to není nic snadného – vařit a přitom fotit. Všechny ty páry, stůl zašpiněný od surovin, v jedné ruce fotoaparát, ve druhé pánev…až to člověka přestává bavit. Pro poprvé jsem byl ale této alternativy naštěstí ušetřen, neboť pozvání na oběd přijal Kahi s lahví červeného vína, který celý pracovní proces dokumentoval a já tak měl „ruce volné“, což se při vaření něčeho jako je ragù alla bolognese hodí. U ragù alla bolognese obzvlášť.

Ragù alla bolognese (čti boloňéze) je italská klasika srovnatelná s naší českou svíčkovou omáčkou v tom smyslu, že byť je jasný základní postup její výroby, tak přesto dělá svíčkovou každý trochu jinak a najít dvě stejné není zrovna snadný úkol. U bolognese je tomu taky tak. Recept na boloňské ragú se liší v Itálii rodinou od rodiny a přestože je základní „kostra“ postupu stále stejná, tak ji dělá každá mamma trochu jinak a italští synáčci „kojení“ od útlého mládí rodinnou verzí populárního pokrmu, potom marně hledají u svých partnerek jim dobře známou kombinaci chutí a vrací se rádi domů na „jediné správné“ bolognese.

Já jsem ragù alla bolognese vařil „pořádně“ poprvé, postupoval jsem tedy tak, že jsem z několika originálních zdrojů (české kuchařky mezi nimi nebyly) zjistil základní kostru pro všechny bolognese společnou a podlé té se pustil do výroby. Šlo mi o autenticitu, takže použité suroviny byly kvalitní, některé na studentské poměry až přespříliš. Co jsem tedy potřeboval?

Suroviny na boloňské ragú
Suroviny

  • 500 gramů mletého hovězího masa (nekupujte v Tescu, vybral jsem si jedno u řezníka a nechal si ho namlít)
  • dvě střední cibule nebo jednu opravdu obrovskou
  • čtyři řapíky celeru – alespoň mně nesympatická zelenina
  • dva velké stroužky česneku
  • dvě mrkve, střední velikost – oranžové 🙂
  • slanina (originálně pancetta, v ČR těžko k sehnání), u řezníka jsem koupil tedy libovější kousek, nikoliv anglickou – budete ji potřebovat přibližně stejně jako cibule, odhadněte okem
  • sklenka červeného vína – volba je na vás, je mám rád Cabernet Sauvignon nebo Modrého Portugala, nemusím naopak Frankovku. Rozdíly v kvalitách zatím nepoznám, nejsou-li příliš markantní, takže jakákoliv láhev nad 60 Kč bude dobrá volba
  • rajčatové purée – zkrátka rajský protlak – bude stačit 2–5 polévkových lžic, takže málo
  • těstoviny – tvar si vyberte dle estetického cítění, podstatné je něco jiného – zásadně kupujte těstoviny ze semoliny (semola di grano duro) – nemohlo by se stát nic horšího než zkazit celé jídlo vaječnými „těstovinami“ s akční cenou pod deset korun. I kdybyste měli šetřit na ostatních surovinách, tak na těstovinách ne
  • sůl a koření – bobkový list (nejlépe drcený), bílý pepř – na těchto dvou se většina receptech shoduje, další koření bude klíčem k velkým rozdílům mezi výsledky, takže se tady do budoucna otvírá cesta pro experimentování. Z důvodů mé prvotiny jsem se držel při zemi a kromě uvedených tedy jen použil pro italskou kuchyni bezpečné oregano
  • olivový olej – na vaření, extra panenským byste jen plýtvali
  • máslo – nemáte-li, není to až taková tragédie
  • sýr na posypání – Parmigiano Reggiano je nejlepší volba, Grana Padano druhá nejlepší, třetí pravděpodobně Pecorino a další už se originálu příliš nedotknou, tím ale nechci říct, že byste pokrm českým eidamem zkazili – máte-li tento sýr rádi, nebraňte se tomu

Pokračování textu Ragù alla bolognese (Boloňské ragú)

Sdílejte článek: