Rok se nám překulil jako dobře spadlé jablko a já zde opět startuji sérii článků o mém letním výletě. Před dvanácti měsíci se mi podařilo během tří týdnů napsat jedenáct příspěvků, tudíž doufám, že bude letošek minimálně stejně produktivní a přenese trochu toho, co zažívám na vlastní kůži i na monitory vašich počítačů. Přestože se toho od loňského roku dost změnilo, tak o cíli mé cesty nemusíte pochybovat, neboť stejně jako vloni, i letos jím je z cizích zemí ta, která je mně osobně nejbližší, země velmi tradiční, země tajemná, královská, deštivá a neskutečně různorodá – Velká Británie.
V létě 2007 jsem navštívil a podělil se s vámi o průběh cesty do Londýna, což je destinace, kterou jsem nakonec zvolil i letos. Původně jsem sice zvažoval výlet na sever, mezi malé skotské vesničky, jezero Loch Ness a na okraje trávou porostlých útesů, jež shlížejí na Atlantický oceán, nakonec ale převážilo rozhodnutí vrátit se do věčně živé metropole. Hlavním důvodem, proč jsem se rozhodl, jak jsem se rozhodl, byla v konečném důsledku skutečnost, že po mém boku letos usedla do letadla i přítelkyně a já chtěl, aby atmosféru Londýna vdechla i ona, protože jet do Anglie a nepoznat Londýn je asi jako vydávat se za milovníka dramatu a neznat Shakespeara. Navíc, já osobně mám toto město natolik rád, že nemám problém se do něj vracet znovu a znovu.
Kromě toho, že tento rok nebudu na cestě sám, se změnilo ještě pár podstatných věcí. Tou nejpříjemnější pro nás jako turisty je především kurz, který česká korunu za posledních několik měsíců nabrala. Zatímco vloni jsem po Brně ve směnárnách sháněl libru za cenu okolo 42 korun, letos nebyl problém najít místo, kde byla o jedenáct korun levnější. Tím pádem se toho dá s vynaložením stejných nákladů stihnout opět o trochu víc a zažít to, co by bylo před rokem zapovězeno.
O tom všem vás budu však informovat až přímo z londýnských parků a ulic. Teď je už je čas vás po prvním článku na chvíli opustit, protože sedíme právě na letišti Tuřany a naše letadlo má odlet za necelou hodinu.
Mimochodem, Tuřany jsou letos přeplněné českými rodinami, které míří s nějakou lidovou cestovkou do bulharského Burgasu. Mají chleby s paštikou Májka, hodně potomků, otcové od rodin stojí v hloučcích s pivem, všude pobíhají křičící děti a matky zatím řeší, jak je to fajn, že je ten jejich Táta taky jednou vyvez s děckama k móóóři. Když to vidíme, jsme rádi, že míříme do Londýna.
Prozatím se odmlčím, už musíme běžet. Držte nám oběma palce a stejně tak paní Škopkové v Burgasu, až ji Ten Její bude na přeplněné pláži mazat krém na záda. 🙂
Těším se.