Rubrika: Cestování

Přestože patří Londýn z hlediska turismu k nejdražším městům na světě, jedno pozitivum se mu pro běžného návštěvníka upřít nedá, a to volný vstup do drtivé většiny muzeí a galerií. Na jedné straně jsou zde atrakce jako Voskové figuríny Maddame Taussaud či ruské kolo London Eye, které jsou doslova předražené a denně plné lidí, na straně druhé si můžete vychutnat pohled na obrazy Vincenta van Gogha, antické památky či Rossetskou desku zcela zdarma. Návštěvu některého z muzeí lze tak každému jedině doporučit, obzvlášť vezmu-li v potaz, že jich Londýn nabízí na výběr velké množství a to i pro někoho, kdo není zrovna milovníkem historie.

My jsme se první týden kromě procházení londýnských parků, rozhodli za horšího počasí navštívit ta největší a hlavní muzea. Každé z nich nese své vlastní téma a i když o dané věci nevíte zhola nic, dýchne na vás určitou atmosférou a třeba vás nakonec i osloví. To se mi stalo v případě Tate modern, což je galerie moderního umění, o kterém mám já asi takové znalosti jako o tradičním způsobu výroby rumunské keramiky, ale to muzeum je natolik zvláštní a různorodé, že vyráží dech. Vezměme to ale popořadě.

Museum of London

Museum of London už podle svého názvu napovídá, že je muzeem, které se zabývá historií hlavního města. V turistických průvodcích je to poměrně opomíjené místo. To je sice velká škoda, ale na druhou stranu zde díky tomu nestojí fronty návštěvníků a tudíž je možnost si vše v klidu projít. Budova muzea stojí v městské části Barbican, v místě, které nepřipomíná Londýn vůbec tak, jak jej znáte z obrázků nebo televizních dokumentů. Vše je zde ponuré, šedé, bez zeleně, této čtvrti vládne jen beton, ocel a sklo. Naštěstí, muzeum samo je uvnitř dobře řešený stánek uspořádaných informací z dějin, kde získáte o Londýnu ty hlavní informace a souvislosti, jež se vám při dalším putování budou určitě hodit.

Museum of London

Výhodou tohoto a i dalších muzeí, je řada interaktivních aktivit, které vám zabrání upadnout do bezcílného bloumání od exponátu k exponátu. Můžete se tak zastavit u počítače a v minihrách na obrazovce se pokusit například postavit kruhový dům z dob prvního osídlování Londýna nebo se snažit přežít jako mladík osmnáctého století (v možnosti zda si máte dát pivo nebo vodu, musíte zvolit pivo, protože voda byla tehdy špinavá a nakažená 🙂

Interiér Museum of London

Museum of London je podle mého názoru nutnou zástavkou při vaší návštěvě Londýna (ať si tištění průvodci říkají co chtějí). Dýchne na vás komorní atmosférou bez davů a po odchodu z něj budete chtít poznat Londýn současnosti a porovnat, kam se vyvinulo to, co jste viděli.

Pokračování textu Londýn 2008: Londýnská muzea komorní

Po třech dnech našeho pobytu v Londýně nás konečně agentura podle slibu přestěhovala do lepšího ubytování. S tím minulým se to nedá ani srovnávat, nový dům je mnohem větší, čistší, stojí v hezčí ulici a náš pokoj je útulný. Ty předchozí dny v share housu s výhledem na cihlovou stěnu Tesca však přinesly nakonec přeci jen jedno pozitivum a to skutečnost, že nám v agentuře spočítali cenu za bydlení výrazně nižší než říkají jejich webové stránky. Původně jsme předpokládali, že budeme platit 280 liber každý plus 60 liber vratnou zálohu, nakonec jsme se ale dohodli na 500 librách za oba včetně záloh. Nevím, zda je to tím, že nemají aktualizovány webové stránky, nebo nám chtěli nějak vykompenzovat ty ploštice, tak či tak jsme si nestěžovali. Alespoň zbylo více na naše poznávání Londýna, do něhož jsme se pustili hned druhý den po snídani.

Z důvodů krásného počasí a nejistoty, jak dlouho ještě bezmračná obloha v Anglii vydrží, jsme se nejprve vydali navštívit londýnské parky, kterých je hned několik. Pokud jde jen o centrální Londýn, najdete v něm pět hlavních ostrovů zeleni. Tím nejznámějším, největším a bohužel nejnudnějším je Hyde Park, který se ve své šířce přelévá přes jezero Serpentine do Kensington Gardens. Hyde Park je tak velký, že to mnohého návštěvníka překvapí. Je to nekonečně stejná plocha zeleni brázděná betonovými uličkami, pomalu se procházejícími páry a sportovci na kolech a in-line bruslích. Po trávnících, které jsou každý velký bezmála jako fotbalové hřiště, se v odpoledních siestách rozmísťují lidé na lehátkách, s dekami a proutěnými piknikovými košíky nebo jen tak ulehají do pečlivě osekané trávy. Hlavní výhodou Hyde Parku je to, že si zde kdykoliv najdete místo, kde byste si mohli lehnout relativně daleko od nejbližších lidí, zahrát si s přáteli fotbal, roztáhnout přenosné hřiště na volejbal se sítí anebo si zaházet talířem. Hyde Park je zkrátka obrovský a v tom je jeho pozitivum i negativum zároveň.

Hyde Park

My osobně jsme zašli do Hyde Parku v neděli, tedy v době, kdy se zde večer konají legendární setkání žvanilů na Speakers Corner, což je akce, kdy si může kdokoliv stoupnout na vyvýšené místo a povídat, co se mu zlíbí. Na první pohled to vypadá jako setkání bláznů a až na ten druhý vám dojde, že tomu tak skutečně je. Někteří řečníci skoro bez vnímaní reality často opakují desítky minut stejné fráze, jiní se snaží diskutovat, ale podle rozhořčeného davu často přehlíží argumenty posluchačů. Jako atrakce je to ale každopádně velký zážitek, ostatně kde jinde by jste mohli stát mezi třemi lidmi propagujícími do vykřičení hlasivek tři různá náboženství? My jsme strávili na Speakers Corner něco okolo hodiny. Před naší cestou do Hyde Parku jsme si v místním obchodu koupili sadu létajících talířů a takové zakřivené plastové lopatky pro chytání balónů, takže jsme strávili neděli běháním po trávě, odpočíváním pod stromem, jedením doma připravených sendvičů a řečnická přehlídka byla jen tečkou za dnem, který nás příjemně unavil.

Speakers Corner

Pokračování textu Londýn 2008: Nový dům a londýnské parky

Po příletu na letiště Stansted nás vyzvedl Roman (správce z agentury, která nám zajišťuje share house) a odvezl nás do Londýna. Během cesty nám ještě sdělil, že po následující tři dny budeme umístěni do horšího domu, protože ten, jež jsme měli zaplacen, ještě není uvolněn. Abych vám to celé vysvětlil, ve zkratce jde o to, že ona agentura nabízí ubytování ve třech kvalitativně různých skupinách domů. Vloni jsem z důvodů menších financí zvolil základní typ, ale letos jsme se rozhodli přidat pár liber za větší pohodlí a mimo jiné i kvůli vidině internetu. Minulý rok mě každodenní běhání do internetové kavárny přestalo po chvíli bavit a při současném kurzu libry, vyšla navíc letos „papírově“ dražší kategorie v přepočtu na koruny lépe než základní ubytování vloni.

Nicméně, Roman nás po první tři dny pobytu v Londýně zavezl do prozatímního ubytování v domě, který stál v temné ulici za místním Tescem. Výhled z oken tak mířil přímo do zadní stěny supermarketu, na ulici byly odpadky z obchodu a v našem pokoji polorozpadlá skříň a podivná vůně visící ve vzduchu. Později jsme se od dalšího obyvatele domu dozvěděli, že jejím zdrojem je přípravek proti plošticím, které se objevili v jedné z postelí v našem pokoji. Když už bonusy, tak všechny najednou.

Roman rychle odjel a my tak zůstali sedět v nepřívětivém interiéru se stmívajícím se exteriérem za okny. Naše nálada se v té chvíli pohybovala v minusových hodnotách, ale po náročné cestě nás začínala přemáhat únava a my museli vyřešit ještě jeden problém. Tím posledním co nás dělilo od spánku, byl nedostatek peřin. V rohu jedné ze tří postelí (té s plošticemi) se sice tísnila kupa pokrývek, ale ty vypadaly jako neúspěšný pokus o sochu moderního umění na téma „Trosky po teroristickém útoku“. Rozhodli jsme se tedy ještě večer běžet do Tesca a pokusit se sehnat jakoukoliv alternativu. Nakonec jsme sáhli po spacácích za cenu deseti liber každý. Pro teplé letní noci dostačující řešení, navíc bez ploštic. Rozbalili jsme nové modré spací pytle, ulehli a doufali, že zítřek bude světlejší, veselejší, zkrátka jakýkoliv, jen ne stejný jako náš večerní dojem.

Když jsme se pak po pár hodinách probudili, bylo ráno skutečně modřejší než večer a depresivní ulice už nebyla tak smutná jako za tmy. Pod okny chodila směsice nejrůznějších lidí a po silnici se mezi řadou zaparkovaných aut prodíral na uvítanou první červený dvouposchoďový autobus. Konečně Anglie. Vylezli jsme z postelí a šli nakoupit první jídlo na anglickou snídani.

…

Když píšu tento článek, tak už bydlíme v novém domě a vše špatné je skoro zapomenuto. Fotografii našeho současného pokoje sem vložím v některém z dalších pokračování. Během posledních tří dnů jsme už také navštívili několik velmi zajímavých míst a snědli pár typicky britských jídel. Zajímá vás jakých? Tak o tom zase příště.

Rok se nám překulil jako dobře spadlé jablko a já zde opět startuji sérii článků o mém letním výletě. Před dvanácti měsíci se mi podařilo během tří týdnů napsat jedenáct příspěvků, tudíž doufám, že bude letošek minimálně stejně produktivní a přenese trochu toho, co zažívám na vlastní kůži i na monitory vašich počítačů. Přestože se toho od loňského roku dost změnilo, tak o cíli mé cesty nemusíte pochybovat, neboť stejně jako vloni, i letos jím je z cizích zemí ta, která je mně osobně nejbližší, země velmi tradiční, země tajemná, královská, deštivá a neskutečně různorodá – Velká Británie.

V létě 2007 jsem navštívil a podělil se s vámi o průběh cesty do Londýna, což je destinace, kterou jsem nakonec zvolil i letos. Původně jsem sice zvažoval výlet na sever, mezi malé skotské vesničky, jezero Loch Ness a na okraje trávou porostlých útesů, jež shlížejí na Atlantický oceán, nakonec ale převážilo rozhodnutí vrátit se do věčně živé metropole. Hlavním důvodem, proč jsem se rozhodl, jak jsem se rozhodl, byla v konečném důsledku skutečnost, že po mém boku letos usedla do letadla i přítelkyně a já chtěl, aby atmosféru Londýna vdechla i ona, protože jet do Anglie a nepoznat Londýn je asi jako vydávat se za milovníka dramatu a neznat Shakespeara. Navíc, já osobně mám toto město natolik rád, že nemám problém se do něj vracet znovu a znovu.

Kromě toho, že tento rok nebudu na cestě sám, se změnilo ještě pár podstatných věcí. Tou nejpříjemnější pro nás jako turisty je především kurz, který česká korunu za posledních několik měsíců nabrala. Zatímco vloni jsem po Brně ve směnárnách sháněl libru za cenu okolo 42 korun, letos nebyl problém najít místo, kde byla o jedenáct korun levnější. Tím pádem se toho dá s vynaložením stejných nákladů stihnout opět o trochu víc a zažít to, co by bylo před rokem zapovězeno.

O tom všem vás budu však informovat až přímo z londýnských parků a ulic. Teď je už je čas vás po prvním článku na chvíli opustit, protože sedíme právě na letišti Tuřany a naše letadlo má odlet za necelou hodinu.

Mimochodem, Tuřany jsou letos přeplněné českými rodinami, které míří s nějakou lidovou cestovkou do bulharského Burgasu. Mají chleby s paštikou Májka, hodně potomků, otcové od rodin stojí v hloučcích s pivem, všude pobíhají křičící děti a matky zatím řeší, jak je to fajn, že je ten jejich Táta taky jednou vyvez s děckama k móóóři. Když to vidíme, jsme rádi, že míříme do Londýna.

Prozatím se odmlčím, už musíme běžet. Držte nám oběma palce a stejně tak paní Škopkové v Burgasu, až ji Ten Její bude na přeplněné pláži mazat krém na záda. 🙂

Poslední dny strávené **v Londýně** se trochu zkazily tím, že jsem si při hraní fotbalu se spolubydlícími zranil nohu a nemohl úplně chodit. Dnes už to je skoro v pořádku, ale kvůli této komplikaci jsem byl nucen rozhodnout se pro vypuštění některé z plánovaných zastávek. Po zvážení to byl **Tower of London** s korunovačními klenoty, čehož kvůli nekonečným frontám a skutečnosti, že jsem jej navštívil před několika lety, ani tolik nelituji a **Greenwich s nultým poledníkem**, čehož lituji naopak hodně. Greenwich je krásné místo s **National Meritime Museum**, kde se dozvíte o historii určování zeměpisné délky, časových pásmech a podobných s časem související věcech, které jsou více než zajímavé. Co se dá ale dělat, navštívím jej příště. Místo toho jsem si tedy vybral atrakci méně fyzicky náročnou a navíc shrnující celý **Londýn** se všemi svými památkami do jednoho balíku. Mluvím o **vyhlídkové jízdě autobusem**. **Vyhlídkové jízdy po Londýně** poskytují dvě hlavní společnosti. Jsou to **Big Bus Company** a **Sightseeing Bus Tours of London**. Obě mají prakticky srovnatelnou nabídku a lístek stojí okolo **20 liber (přibližně 800 korun)**. Má platnost 24 hodin, během nichž můžete nasednout či vysednout na jakékoliv ze zhruba osmdesáti zastávek, které jsou rozmístěny v centrálním Londýně. Zastávky mají barevné označení podle trasy, na níž se nacházejí. **Big Bus Company** nabízí tři různé trasy, **Sightseeing Bus Tours of London** čtyři, přesto je u obou společností jejich společný rozsah prakticky totožný. Autobusy jsou dvoupatrové a horní patro je otevřené bez střechy, vše tedy krásně vidíte. Každý má k dispozici sluchátka s komentářem o místech a památkách, kolem kterých autobus projíždí a na hlavní, nejzajímavější trase, je v horním patře autobusu živý průvodce, který celou cestu moderuje. K tomu se ještě vrátím.

*Autobus Big Bus Company*

Pokračování textu Londýn 2007: Vyhlídková jízda a konec výletu

„Asterixi, ti podivní Britové jedí divočáka s mátovým sósem!?“

Těmito slovy se v animovaném filmu Asterix a Britové podivuje zavalitý Obelix nad ostrovní gastronomií a ukazuje na jednu z mnoha zvláštností, které ji doprovází. Britská kuchyně je skutečně mírně řečeno „zvláštní“, až na pár světlých výjimek těžko stravitelná, nesourodá a přes veškerou snahu nemůže nikdy dosáhnout lehké poetičnosti, kterou vidíme v kuchyni francouzské a italské (což Francouzi z odvěké rivality rádi připomínají).

Vždyť už jen krátký exkurz po britských „národních“ pokrmech nám dává pocit, že dnes vařili pejsek a kočička, kteří měli navíc hodně přebráno. Nejnormálnějšími jídly která najdeme na klasickém britském menu je hovězí beefsteak s yorkshireským puddingem (měkké smažené těstíčko, něco mezi knedlíky, nádivkou a souffle) a fish and chips, které mají ale díky spoustě přepáleného oleje blíže k tzv. „junk food“ nežli k pravému gurmánskému zážitku. Půjdeme-li ale ještě hlouběji, objeví se teprve ta pravá tradice a skvosty v podobě rozvařené zeleniny, hrášku s chedarem, okurkových toastů, které se přikusují k čaji s mlékem, zmíněné mátové omáčky, nebo ledvinek a jater pečených v listovém těstíčku či lépe zašitých do ovčího žaludku. Byť nemám ani proti jednomu z uvedených jídel nic osobního a prakticky všechny jsem je během svého výletu vyzkoušel, je na první ochutnání zřejmé, že ať kterýkoliv z nich vynásobíte tisícem, tak se ke carpacciu s olivovým olejem, plátky prosciutta a parmazánem ani nepřiblížíte.

Pokračování textu Londýn 2007: Britská kuchyně a co jsem jedl

Dnešní díl bude menší speciál, v němž bych se chtěl zmínit o problematice práce ve Velké Británii, konkrétně v Londýně. Vycházet budu ze zkušeností mých spolubydlících z Share housu, což jsou až na jednu světlou výjimku muži, nebudu tedy psát o vám všem dobře známém hlídání dětí, neboli au-pair, ale o tom, jak to chodí, pokud přijedete do Londýna bez toho, abyste měli nějakou práci jistou a máte v plánu ji tu teprve hledat.

Možná se vám to zdá přinejmenším zvláštní, proč nemít práci zajištěnou předem a riskovat to, že žádnou nenajdete a na celém výletě-nevýletě hodně proděláte. Z psychologického hlediska je určitě lepší mít „jistotu“, na druhou stranu je ale nutné si uvědomit, že zatímco české agentuře zaplatíte nemalé peníze, tak pokud přijdete do pracovní agentury přímo v Londýně a budete chtít sehnat práci, nezaplatíte nic. Proč? Fungují totiž na stejném principu jako agentury v ČR, přes které studenti shánějí brigády – mají malé procento z vašeho platu a je tudíž v jejich zájmu vám práci sehnat. A takových agentur je tu samozřejmě hodně a vy jste „levná pracovní síla z východu“ (bohužel je to tak), takže práci velmi pravděpodobně nakonec stejně dostanete.

Ještě nesmím zapomenout na jednu věc, která je, jak jsem pochopil, životně důležitá, pokud chcete sehnat práci ve Velké Británii. Tou věcí je mít britský bankovní účet. Všechny převody výdělku totiž probíhají elektronicky a bez účtu vás nikdo nezaměstná. To je tedy to první, co byste si měli při hledání práce ve Velké Británii po příjezdu zařídit. Hodně bank vám účet založit odmítne, ale například u Lloyd TSB to prý není problém.

Pokračování textu Londýn 2007: Práce ve Velké Británii

Včerejšek byl ve znamení „výletu ve výletu“. Vypůjčil jsem si toto spojení ze zeměpisného „stát ve státu“ a znamená přesně to, že jsem si v rámci mé třítýdenní návštěvy Londýna udělal výlet za hranice hlavního města a přes zelení luk prorostlou britskou krajinu zamířil vlakem na jihovýchod k pobřeží. Mým cílem bylo přímořské městečko Hastings, kde se roku 1066 odehrála bitva, v níž zvítězil Vilém Dobyvatel.

Zpáteční jízdenku jsem si koupil den předem ze stanice Victoria a přestože byla zlevněná (musel jsem jet až po 9.30), její cena se při dvou hodinách cesty z Londýna do Hastings vyšplhala na 22 liber (zhruba 900 korun). Uff. Jakoby tato suma nestačila, neměl jsem včera již platnou Travelcard, a tak jsem si pro cestu na Victorii musel koupit dva lístky do metra, každý za 1,5 libry (asi 60 korun) kvůli necelým 20-ti minutám cesty. Co se týče dopravy, Anglie je opravdu hodně, hodně drahá. Metro dokonce nejdražší.

Z Victorie jsem vyjel něco po desáté. Vlak byl prakticky liduprázdný (no aby ne :-), moderní a druhá třída vypadal stejně jako v ČR ta první. Uháněli jsme anglickým venkovem a na pastvinách se pásly ovce, krávy a tráva byla díky ostrovnímu klimatu zelená tak jasně, jak ji u nás nikdy neuvidíte. Britské vesničky vypadaly upraveně a já měl pocit, že každá z nich je postavená vždy v jednom stylu – v jedné byly například všechny domy z tmavě hnědých cihel, ve druhé z jasně červených – a kolem nich hráli místní obyvatelé golf na improvizovaných hřištích a kouscích posekané trávy.

Ve vlaku

Pokračování textu Londýn 2007: Hastings

Poslední dva dny jsem prakticky celé strávil v Hyde Parku. Ležel jsem na trávě, poslouchal blázny a krmil veverky. I když … původně to bylo zamýšleno úplně jinak.

V sobotu jsem měl v plánu jít na prolog nejznámějšího cyklistického závodu světa – Tour de France, který měl probíhat centrem Londýna a já chtěl vyfotit nějaké dobré snímky. Trať se táhla kolem proslulých londýnských památek s cílem na slavné třídě The Mall, centrum bylo celé uzavřené motoristům a plné ozbrojených skupinek policistů. Jednalo se o časovku a start prvního závodníka byl ve tři hodiny odpoledne, vyrazil jsem tedy z domu těsně po obědě s tím, že si najdu na trati nějaké pěkné místo, ideálně blízko Buckinghamu, abych mohl vyfotit snímky se sídlem královny v pozadí. Metrem jsem dojel na stanici Green Park a přes stejnojmenný ostrov zeleni se vydal k paláci. Už cestou jsem se prodíral davem, nebo lépe řečeno byl jeho součástí, ale až když jsem dorazil před Buckinghamský palác, zjistil jsem s velkým rozčarováním, že na rozdíl od výměny stráží se mi tentokrát místo v první řadě utrhnout nepodaří. Okolí závěrečných metrů trati bylo plné lidí, všude stála doslova hlava na hlavě a dav se táhl do dáli. Lidé seděli u zátaras na donesených skládacích židličkách a myslím, že někteří tu museli být již od rána.

Davy lidí před Buckinghamským palácem

Pokračování textu Londýn 2007: Tour de France a blázni na rohu