Obelix

Londýn 2007: Britská kuchyně a co jsem jedl

„Asterixi, ti podivní Britové jedí divočáka s mátovým sósem!?“

Těmito slovy se v animovaném filmu Asterix a Britové podivuje zavalitý Obelix nad ostrovní gastronomií a ukazuje na jednu z mnoha zvláštností, které ji doprovází. Britská kuchyně je skutečně mírně řečeno „zvláštní“, až na pár světlých výjimek těžko stravitelná, nesourodá a přes veškerou snahu nemůže nikdy dosáhnout lehké poetičnosti, kterou vidíme v kuchyni francouzské a italské (což Francouzi z odvěké rivality rádi připomínají).

Vždyť už jen krátký exkurz po britských „národních“ pokrmech nám dává pocit, že dnes vařili pejsek a kočička, kteří měli navíc hodně přebráno. Nejnormálnějšími jídly která najdeme na klasickém britském menu je hovězí beefsteak s yorkshireským puddingem (měkké smažené těstíčko, něco mezi knedlíky, nádivkou a souffle) a fish and chips, které mají ale díky spoustě přepáleného oleje blíže k tzv. „junk food“ nežli k pravému gurmánskému zážitku. Půjdeme-li ale ještě hlouběji, objeví se teprve ta pravá tradice a skvosty v podobě rozvařené zeleniny, hrášku s chedarem, okurkových toastů, které se přikusují k čaji s mlékem, zmíněné mátové omáčky, nebo ledvinek a jater pečených v listovém těstíčku či lépe zašitých do ovčího žaludku. Byť nemám ani proti jednomu z uvedených jídel nic osobního a prakticky všechny jsem je během svého výletu vyzkoušel, je na první ochutnání zřejmé, že ať kterýkoliv z nich vynásobíte tisícem, tak se ke carpacciu s olivovým olejem, plátky prosciutta a parmazánem ani nepřiblížíte.

Zapomněl jsem ale ještě na jednu věc, která stojí naopak za chválu. Tou věcí je všem dobře známá anglická snídaně, v níž se nejčastěji v tučném a velmi sytém komorním složení setkávají smažená vejce, slanina nebo klobáska, fazole, rajčata či případně žampióny a opečené toasty namazané máslem s přídavkem soli (jiné než slané máslo tu prakticky neseženete). Přestože se jedná o přímý útok na hladinu cholesterolu a jíst něco podobného před spaním, dávám vám rok šťastného života, tak je anglická snídaně oblíbeným začátkem dne, který vám dá v první řadě hodně energie, trochu vás „zpomalí“ (běhat po tom všem asi nepůjdete) a posune případný oběd daleko za dvanáctou hodinu. K tomu všemu čaj s mlékem a nevím proč se mi dere na jazyk spojení „Věc Makropulos“. Dietoložky by umíraly po stovkách.

Já sám jsem chtěl z Anglie vyzkoušet co nejvíc, a to včetně tradiční kuchyně, neváhal jsem tedy hodně z uvedeného otestovat přímo na sobě. Protože neholduji kávě a čaj s mlékem piji pravidelně i v ČR, nebyl alespoň s tímto větší problém. A vzhledem k tomu, že fazole a vejce zde patří mezi jedny z nejlevnějších potravin, byla právě anglická snídaně často na mé startovní čáře nového dne.

Anglická snídaně
Vejce, fazole, sýr Red Leicester a čaj s mlékem

O dalším jídle, Fish and Chips jsem již psal v dřívějších dílech cestopisu, takže jen pro doplnění přidám opět fotografii.

Fish and Chips
Fish and Chips

Odpoledne k čaji se v Británii nejčastěji přikusují buď toasty s okurkou či tzv. scones, což jsou sladké bulky podávané se šlehačkou a marmeládou, a nebo si můžete dát jednoduše opečený toast s máslem a tradiční pomerančovou marmeládou. Já volil třetí způsob.

Toasty s pomerančovou marmeládou
Toasty s pomerančovou marmeládou

No a nakonec si nechávám můj největší gastro-zážitek. Objevil jsem hospodu, nebo spíš dělnickou jídelnu, kde se podávala klasická britská kuchyně, a která získala v roce 1995 ocenění za svůj Pie and Mash. Mash je bramborová kaše a Pie je v tomto případě Kidney Pie, čili již zmíněná kapsa z listového těsta skrývající směs ledvinek a jater. Zařízení bylo vybaveno opravdu „dělnicky“, stěny obložené různobarevnými kachličkami, uprostřed ulička s dřevěnými boxy po bocích a v nich zedníci se špinavými montérkami. Trefil jsem tedy střed úplně přesně, autentičtěji to prostě nešlo a větší originál bych nedostal ani v Savoy Grillu za desetinásobnou cenu. Za lidových 3.60 liber (zhruba 150 korun) jsem si dal Pie and Mash a za půl libry Sprite (pivo neměli). Někdo donesl právě z kuchyně v plastovém kbelíku bramborovou kaši a na širokém plechu čerstvé teplé taštičky. Slečna u pultu hrábla talířem do kbelíku pro kaši a o jeho hranu ji zarovnala. Och, jak tradiční. K tomu přihodila taštičku a z druhého kbelíku zalila celou kompozici zelenou omáčkou. Chvíle napětí. Co myslíte? Ano! Opět trefa, v duchu vidím obrázek Obelixe, je to on …. mátový sóóós.

Interiér jídelny
Interiér jídelny

Ocenění jídelny
Ocenění jídelny

Slušně poděkuji a s talířem plným jídla, o jehož chuti nemám ani nejmenší představu, se přesouvám do jednoho z volných boxů. Přivoním ke směsi. Voní to jako opravdu silná koprová omáčka, v níž byste vyvařili mátu. Nebo aspoň kdybyste při čichání ke koprové omáčce žvýkali silnou pepermintovou žvýkačku. Mátový sós má větrovou osvěžující vůni. Beru trochu zeleně-smetanové omáčky na vidličku a jako první vyslanec Země zkouším jídlo z cizí planety vzdálené tisíce světelných let. Mám pocit, že jím tekutou žvýkačku. Po spolknutí se zhluboka nadechuji a opravdu … efekt je stejný jako při cucání větrového bonbonu, plíce se mi naplňuji svěžím horským vzduchem. To je ale jen první část. Bramborová kaše chutná sice stejně jako u nás, ale zbývá ještě poslední tajemství. Krojím pomalu do kapsy a vidím, jak se do mého zeleného mátového sosu rozlévá tmavá omáčka jater a ledvinek. Slabší povahy právě odcházejí. Nabírám na vidličku játra, ledvinky, přibírám trochu bramborové kaše a pro jistotu ještě jednou dipuji do máty. Vkládám do úst a zjišťuji, že výsledná chuť a vůně vystihuje přesně britskou kuchyni v její celé nahotě. Je to absolutně nesourodé, je to velmi těžké a v chuti se střetávají (říct „snoubí“ skutečně nelze) hořké tóny jater s bezvýraznými ledvinkami, křupavou kapsou listového těsta, sladko-kyselou mátovou omáčkou a škvíry, které se v tom všem omylem nacházejí, neprodyšně zaplácává hutná bramborová kaše.

Pie and Mash
Pie and Mash

Po dojedení jsem se cítil sytý a snad jen díky tomu, že česká kuchyně je stejně těžká a plná omáček, jsem byl schopen toto jídlo alespoň trochu pochopit. Chápu ovšem, že Francouzi nemají šanci. O poezii mluvit nelze, jídlo mělo spoustu „ale“, hlavním pozitivem tedy zůstává fakt, že jsem konečně vyzkoušel onen pověstný mátový sós a rozšířil si tak gastronomické obzory.

Toliko k britské kuchyni v rámci mého výletu. A protože se má cesta pomalu blíží ke konci, bude následovat už jen jeden – poslední – díl. Dozvíte se v něm, čím jsem strávil závěrečné dny v Londýně, s kým jsem tu bydlel a jestli to celé „stálo za to“. Tak zatím, kaštani.

Sdílejte článek:

Autor

Ondřej Pohorský

Autor poho.cz, tvůrce webů, obyvatel Brna, otec jednovaječných dvojčat, veslař a majitel Bromíka.

5 thoughts on “Londýn 2007: Britská kuchyně a co jsem jedl”

  1. Mňam.. Tedy nic moc 😀

    BTW, to AdSense je tady dost dobře zacílené (levné ubytování v londýně – share house, letenky, anglický porcelán…)

  2. Taky jsem v Anglii byl nucený jíst pizzu s hranolkem 🙂 Nejlepší jídlo je stejně medium steak s pepřovou omáčkou a jemnou zeleninou

  3. píšu svou práci o britsky kuchyni jen tak jsem serfovala po netu a narazila na obrazek obelixe ano tak trochu si myslim to same co obelix ale je tam v dali i neco krasneho?? o tyhle ne moc rozmanite kuchyni? to se zeptejte me!!!

  4. [4] klara mastnikova: – inu, samozřejmě, že je. Britská kuchyně zažívá renesanci a hodně luxusních restaurací jí dělá moderně a skvěle. Za všechny restaurace St. John. Nebo co máš konkrétně na mysli ve své práci, Kláro?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *