Je úžasné jít do restaurace, kde dopředu víte, že vše proběhne bez problémů. Je dvojnásob úžasné jít do restaurace, kde vás jídlo vždy překvapí pouze v tom pozitivním slova smyslu. A do třetice, je mimořádně úžasné jít do restaurace, kde si rádi objednáte jídlo, které vám od mládí nechutná, ale tam si jej dáte, neboť víte, že ho připraví tak, že vám poprvé chutnat bude. A budete chtít víc. Takový je Pavillon.
Diadém brněnské gastro scény se skrývá v parku mezi Janáčkovým divadlem a Kolištěm v zrekonstruované funkcionalistické Zemanově kavárně. Jedná se o reinkarnaci podniku “U Kastelána”, který se sem přesunul z prostor na Kotlářské. Složení i směr kuchyně je stejné jako bylo U Kastelána a pevný kurz u kormidla drží šéfkuchař Michal Göth. V Kastelánovi jsem nikdy nebyl a první setkání s kuchyní pana Götha jsem tak zažil na loňském Špilberk Food Festivalu. Už tehdy jsem napsal, že to byla zdaleka nejlepší z prezentovaných restaurací a těšil jsem se na plnohodnotnou návštěvou se vší páradou. Dnes jsem se jí dočkal.
V Pavillonu jsem už předem byl “na číhanou” na třech poledních menu. Ta jsou zpravidla tříchodová – polévka, výběr hlavního jídla ze dvou variant a dezert. Během mých návštěv byl každý z oněch celkem devíti chodů nadprůměrný. Nemusím ani moc lovit v paměti, naopak pamatuji si velmi dobře, že lepší plněné knedlíky uzeným, lepší dršťkovou polévku a ani lepší minestrone jsem neměl. Nikdy a nikde. Pokud se vám zdá, že to už s tou chválou přeháním, napíšu to jinak. Každé z těch třech “meníček” bylo lépe zapamatovatelné než celá degustační menu z mnoha jiných restaurací.
Drštková z jednoho poledního menu
Ale zpět k dnešku. Měli jsme rezervaci na obědovou dvanáctou a parkem dorazili k restauraci právě včas. Do Pavillonu je obřími výlohovými okny vidět výborně zvenku a interiér je díky nim kompletně prosvětlený. S nadvládou venkovního světla a bílé barvy ubrusů kontrastují sem tam červené doplňky jako například orámování oken nebo pohodlné sedačky.
Po uvedení ke stolu a usazení přistálo na stole mini pečivo s máslem. Pečivo si zde pečou sami a je výborné (jiné než “výborné” hodnocení už během recenze nebude), takže jedna dávka pečiva nakonec nestačila a přidal jsem si.
Po výběru jídla a pití jsme dostali amuse-bouche (pozornost podniku) v podobě jednohubky sestávající z krychličky kachních jater foie gras s kouskem briošky a sušené švestky.
A pak už začal mistr Göth čarovat. Oba jsme si s manželkou dali krémy – dýňový a rybí. Ten můj oranžový byl esencí dýně, kterou nakopávaly do vyšších chuťových pater tóny zázvoru někde v pozadí. Rybí voněl jako moře. K tomu již zmíněné mini pečivo s máslem a mozek přestává pracovat.
Dýňový krém se zázvorem a kari, sušená švestka ve slanině
Manželka předkrm vynechala, já si dal jednu ze stálic na lístku, jakými jsou vepřová ouška s žampióny a salátem. A tady mám problém. Ne tedy s jídlem, ale s tím, jak vám ho přiblížit. Kromě chuti je toto jídlo hodně o zvucích – ta upečená ouška neuvěřitelné chroupali a křupali, když jsem do kteréhokoliv kousl. Něco mezi chipsy a vypraženou slaninou. Salát chroupal taky, byť jinak a chutí byl vepřovému důstojným společníkem. Skvělá byla zálivka v salátu. Tak či tak, jedno z těch netradičních a zajímavých jídel, včetně toho, že jsem měl prasečí ouška poprvé.
Vepřová ouška pečená do křupava s žampiony a listovým salátem
Jako hlavní jídlo chtěla manželka rybu. Kromě dvou na lístku jí doporučili dnešní nabídku v podobě pražmy na fazolkách s bramborovým pyré, kterou si i nakonec vybrala. Neochutnal jsem, ale říkala, že byla výborná.
Pražma na fazolkách s bramborovým pyré
Já jsem váhal mezi zajícem na smetaně, kančími líčky a gulášem. A guláš vyhrál. 48 hodin tažený hovězí karabáček s domácími halušky. Těžká klasika s twistem do podoby moderního gastro umění. Tak aspoň vypadal talíř, který přišel. Guláš byste v tom asi na pohled nehledali, ale chutnalo to jako guláš, a to opět vynikající. Všimněte si skvělého nápadu v podobě pečené morkové kosti s připravenou lžičkou.
Guláš – 48 hodin tažený hovězí karabáček, pečená morková kost, domácí halušky
Tím se už dostáváme k dezertům. V lístku chyběl cheescake, takže jsem si vybral citronový koláč a manželka brownies. A zase k těm malým drobnostem. Citronový koláč nebyla výseč z velkého koláče, ale jeden celý a zmenšený. K tomu čokoládová zmrzlina. Nádhera. Stejně tak čokoládové brownies, které přišlo teplé a ještě vláčné s vanilkovou zmrzlinou.
Citronový koláč s limetkovou pěnou a tonka-čokoládová zmrzlina
Čokoládové brownies s vanilkovou zmrzlinou
Na závěr jsme si dali (resp. dal) výběr z českých sýrů. Ty se podávaly s hruškovým chutney, které by samo o sobě obstálo s máslem a opět oním mini pečivem, kterého jsem snědl víc než jsem chtěl. Na závěr jsme plní (nejen dojmů) zaplatili milé slečně, která nás celou dobu obsluhovala a šli procházkou domů.
Toliko k Pavillonu. Jestli je to pro vás až příliš pozitivní, tak či tak nic negativního, co bych mohl vytknout, nenalézám. I kdybych dlouho přemýšlel. Může to být tím, že Pavillon je prozatím bezpochyby ta nejlepší restaurace, v níž jsem kdy byl (a i nejdražší). Nemám tedy v této kategorii zatím s čím srovnávat. Jde o brněnskou špičku, a nevypadá, že by se v tom mělo cokoliv změnit. Nevím, co má přesně znamenat spojení zážitková gastronomie a ten pojem mi vždy přišel trochu divný, naproti tomu jsem se přesvědčil, že gastronomie v podání, kterou dělají v Pavillonu, je skutečným zážitkem. S velkým Z.
co ta minerálka tam!