Prague Food Festival je tu s námi už tolik ročníků, že nebudu jediný, kdo přestal počítat, u které číslovky právě letos jsme. Hype bublina splaskla a každý už ví, co zhruba v zahradách Pražského hradu čekat. Hned z kraje napíšu, že organizačně není co vytknout – všichni se usmívají, stewardky korzují, stolečky stojí, toi-toiky jsou uklizeny do nenápadných zákoutí a viděl jsem letos i několik lidí na trávnících bez toho, aby je stráž hradu ihned eskortovala zpět na oficiální cestičky. Vše už je zkrátka zaběhnuté, profesionální a přitom nenápadné tak, aby návštěvník nemusel řešit obtěžující drobnosti a mohl se soustředit na to hlavní – jídlo na talíři.
S kamarádkou Eliškou jsme měli vstupenky na pátek a do areálu jsme dorazili pár minut po otevření bran festivalu. Zahrady se začaly rychle zaplňovat, proto jsme neotáleli a vyzbrojeni prvními sklenicemi piva pivovaru Lobkowicz a dostatečným počtem grandů zamířili k prvnímu stánku.
Tvarůžková cukrárna
Podnik z Olomouce, v němž využívají potenciálu loštických tvarůžků a mění je do podoby známých českých zákusků s drobným “ale”, spočívajícím v tom, že jde o optický klam na diváka, neboť všechny zákusky jsou slané. K pivu se nám to na začátek hezky hodilo a vybrali jsme šáteček a lokši. Šáteček byl trochu sušší, v pěnové náplni se ale tvarůžky nezapřely. Naproti tomu v lokši se více prosazovalo vláčné bramborové těsto a nutno říct, že byla ve velikosti mimo měřítka degustační porce.
Šáteček s tvarůžkovou pěnou a bramborové lokše
Dish {Fine Burger Bistro}
Dish Fine Burger od Matouše Petráně předchází dobrá pověst především díky „internetovým celebritám”, které tamní návštěvy nezřídka sdílí na sociálních sítích. Máte-li Twitter, nešlo si za poslední rok Dishe nevšimnout. Relativně mladý podnik si pro mnohé vysloužil nálepku nejlepších burgerů v Praze, čemuž nahrávalo do kapsy, že se právě u stánku Dishe už pár minut po otevření festivalu vytvořila první delší fronta. Čekali jsme s Eliškou asi deset minut a dali si celé menu v podobě předkrmu a dvou burgerů. Roli předkrmu plnil kozí sýr smažený v akátovém medu. Mezi nabídkou tří burgerů jsme vybrali Savory a Pampa burger. Pan majitel se usmíval, vtipkoval s návštěvníky a stíhal rozdávat jak pokyny směrem do kuchyně tak vtipné odznáčky návštěvníkům.
Příprava burgerů se zvětšující se frontou za zády
Ke kozímu sýru v medu toho asi moc psát netřeba. Není to poprvé, co jsem měl tento předkrm a není to ani poprvé, co jsem ho měl na PFF. Je to velmi bezpečný předkrm, který snad nejde pokazit a přitom je spokojenost zaručena. Nevyčítám Dishi, že se drželi v tomto při zdi, stejně tam všichni šli za jejich burgery. A jak dopadly ty? Pampa burger se skládal z křupavé cibulky, rukoly, mletého hovězí, omáčky chimichurri, to vše v domácí briošce. V Savory burgeru skrývala stejná brioška kromě hovězího houbu portobello, karamelizovanou cibulku, parmezánový chips a kečup jejich výroby. Chuťově všechno vyladěné, kombinace dávaly smysl a jde vidět, že si s nimi v kuchyni vyhrály. Na Savory burgeru by bylo dobré, kdyby mou housku trochu více opekli, protože byla spodní část více rozmočená a Elišce přišla brioška hodně máslová, ale jinak naprostá spokojenost. Na mě to působilo tak, že v Dishi vědí přesně, co chtějí dělat, vědí jak to udělat a daří se jim to. Palec nahoru.
Dish Burgery a kozí sýr v akátovém medu
Nutno ještě dodat, že ne každý měl ale pro burgery na Prague Food Festivalu pochopení: “Panebože, proč to tím fast foodem kazí už i tady,” postěžoval si Elišce procházející pán. “Zkuste je, třeba změníte názor,” zalobovala Eliška za Dish. “Eh, milá slečno, já měl právě teď lanýže…,” odvětil pán na odchodu a zmizel v davu.
Aureole
Restaurace šéfkuchaře Jiřího Krále (znáte jako hlavního kuchaře z Kuchařské pohotovosti na ČT1 nebo z vašich soukromých večeří s prezidentem, pro něhož šest let vařil). Pro nás rychlá zastávka na tři kousky suši – chřestové maki a tuňákové a lososové nigiri. Všechno dobré, nejvíce překvapivé právě chřestové maki a potřeba dodat, že na tuňákovém nigiri byl plátek ryby na jednom konci silný možná až přespříliš.
U Emy Destinové
U Emy Destinové měli výborně znějící menu, které nás bohužel nepotěšilo tak, jak jsme čekali. Jelenní carpaccio na pozici předkrmu bylo na pohled slibné, ale chuťově naprosto nevýrazné. Nebo jinak, chuťově dominovala rukola, parmezán a výborné nakládané lišky, ale nikoliv plátky jelenního masa. Přitom jsme si říkali, že by stačila možná jen troška soli a mohlo tomu být úplně jinak.
Následoval hlavní chod v podobě ribeye steaku z hovězího plemene Angus s bramborovo-křenovou kaší. Hm, zase problém. Maso chuťově tentokrát dobré (i dosolené), ale bohužel tvrdé. Báli jsme se, abychom na něm nezlomili plastový festivalový příbor. S kaší Eliška neměla problém, zato mě přišla příliš hutná. Tóny křenu nepřestřelené, jen tak hezky hrající vzadu, to se mi líbilo. Byla velká škoda, že spolu s masem a kaší nebyla na talíři žádná omáčka, která by to mohla celé pozvednout úplně jinam.
Jelenní carpaccio, ribeye steak a pěna z bílé čokolády
Pěna z bílé čokolády byla dobrá, s višněmi, portským, vanilkou, oplatkou, ale bohužel jen dobrá, wow-efekt stále nepřichází. Porce mimořádně bohatá. Celkový pocit z Emy Destinové patří k těm rozporuplným.
Mandarin Oriental hotel
Nebudu chválit ani dál. Schu-mai knedlíčky ve stánku restaurace Mandarin jsem chtěl vyzkoušet spíše já než Eliška a neukázalo se to jako dobrá volba. Asijské vepřové knedlíčky vařené v páře přišly s omáčkou a salátem z okurky. Nemůžu si pomoct, ale kromě těsta, v němž byly zabaleny, chutnaly knedlíčky stejně jako masové knedlíčky do polévky. Omáčka zase až moc připomínala BBQ omáčku smíchanou se zázvorem. A houby shitaké ani salát to fakt nezachránily.
Alcron, Radisson Blu
Konečně na veselejší notu. Jedna ze dvou michelinských hvězdiček, které tu v ČR máme patří právě Alcronu. Možná proto nechtěli moc riskovat a jejich menu čítalo přesně jeden předkrm, jeden hlavní chod a výběr ze dvou dezertů. O to víc člověk doufal, že to nebude krok vedle.
Dali jsme si celé menu – topinamburový krém, vyzrálé hovězí s cizrnovou kaší a citrusovou makaronku. Krém měl konzistenci spíše řidší než jsme čekali, ale chuťově nebylo co vytknout. Škoda, že se nám rozmočily krutónky, kterými byl dozdoben, ale to bylo způsobeno spíše naší vinou při hledáním volného místa (lidí přibývalo).
Vyzrálé hovězí narozdíl od toho u Emy Destinové bylo konečně i včetně šťávy a ta byla jednoduše fantastická. Nelze si odpustit poznámku, že maso samotné bylo opět tužší. Elišku moc neuchvátila cizrnová kaše, mě naopak.
Vyzrálé hovězí z Jelcových Lhotek s cizrnovou kaší a pečenou karotkou
Makarónka je sázka na jistotu. Udělat ji není jednoduché, ale když už je hotová, tak to je vystřelený šíp, který musí nutně trefit cíl. Mňam.
Citrusová makronka z hustopečských mandlí
Pivovarský dům
Pivovarský dům je jedna z těch restaurací, které si nehrají na tu úplně nejvyšší gastronomii, mají podle toho i přizpůsobený lístek, a o to je větší prostor pro milé překvapení. Dali jsme si v jejich stánku opět celé menu, které bylo párováno s pivy. Vysokostupňovými pivy “ales” (ejls) a “šíleností” s názvem Russian Imperial Stout s 21°.
Začali jsme s topinkou se sýrovou pomazánkou. To bylo bohužel jídlo, které se na Prague Food Festival podle nás vůbec nehodí. Topinka byla navíc nasáklá olejem, nedivil bych se, kdyby byla z friťáku. Takhle ne. Další dva chody reputaci Pivovarského domu naštěstí zlepšily. Zvěřinové ragú v pivním košíčku bylo výborné, s hlubokými tóny chutí a divokým kořením. Na ragú byly pro dokreslení lesní plody a z ne moc jasného důvodu ještě normální velká jahoda.
Menu v Pivovarském domě párované s pivy
Dezert působil na první pohled jako medovník, ale šlo o pivní dort. S medovníkem ho spojovalo vrstvení těsta a mezi nimi náplň. Byl krásně měkký, takže se dal krájet i plastovou lžící. K tomu IPA pivo a úsměv na tváři je vykouzlen.
Rickshaw
Zbývá pár posledních grandů, procházíme tedy ještě jednou program hledáme, kde je utratit. Výběr padá na Rickshaw a jejich křupavou rolku s humrem a mangovým sorbetem. Rolka skutečně křupala, uvnitř bylo mnohem více rýže než humra a celé to chutnalo spíše jako ohřáté suši. Ale nakonec, proč ne. Mangový sorbet udělal za celým festivalem krásnou tečku. Velice hladká textura chlazeného sorbetu a svěží chuť manga je dokonalost na špičce lžičky.
Křupavá humří rolka a mangový sorbet
Na závěr pár osobních poznámek. V pátek se prostor festivalu naplnil poměrně rychle a kolem čtvrté už byly fronty u většiny restaurací. Říkám to každý rok, ale opět se bojím, jak to asi vypadá v zahradách o víkendu, kdy musí branami projít mnohem více lidí.
Pokud si chcete koupit zákadní lístek, který obsahuje 10 grandů, tak vám rozhodně nebudou stačit. Jako ideální je ze zkušeností 30 grandů na osobu, budete-li chtít pít hodně vína, tak ještě víc (Elišce vadilo, že zde nebyla moc velká nabídka českých vín). Oproti minulým ročníkům jsem zásadní zdražení nezaznamenal. Více restaurací začalo sázet na koncept nabídky celého menu (předkrm, hlavní chod, dezert), v jehož případě ušetříte až 4 grandy oproti součtu cen jednotlivých jídel.
Tak či tak, pokud jste na PFF ještě pořád nebyli, jděte tam, vyzkoušejte kombinace chutí místních i exotických, dejte si sklenku s výhledem na Prahu a když budete mít štěstí, třeba stejně jako my navíc mezi vůněmi stánků potkáte člověka, který se všechno, co potřebuje znát, naučil už v mateřské školce – Roberta Fulghuma 🙂
Díky za pěkný článek. S přítelkyní jsme se tam stavili v pátek po práci a až na ten déšť se nám tam líbilo. Říkal jsem si, že si tuto událost nenecháš ujít, ale tvá sms jen potvrdila, že jsme se minuli :). Pošlu ještě ten mail v nejbližších dnech…