„Řím má své Koloseum, Sydney operu, Paříž Eiffelovu věž a Dublin…“. Dublin má Guiness. Skutečně. Je to pravdivé, přestože to z různých pohledů nemusí pro město na řece Lifey vyznívat úplně nejlépe. Dublin dal světu nejslavnější černé pivo, aby se sám stal slavným.
Když jsme přistávali na dublinském letišti, nevěděli jsme ještě přesně, co bychom měli všechno navštívit. Vybaveni průvodcem Lonely Planet (mimochodem, nekupujte jiné, tato značka je o třídu nad konkurencí), pročítali jsme na poslední chvíli seznamy památek a musím přiznat, že už tehdy to působilo, že není moc z čeho vybírat. Jasně, mají tam Národní galerii a Národní muzeum jako v každém hlavním městě. Mají tam galerii moderního umění, sochy slavných rodáků a mají tam i ZOO. Ve srovnání s jinou turistickou metropolí to ale působí jakoby z povinnosti. Je to tam, protože to tak je prostě všude.
Jenže tam, kde v Londýně najdete známá díla a davy lidí, tak tady procházíte poloprázdnou galerií, abyste na konci viděli jeden slavný obraz od Caravagia. Takový je pohled laika. Věřím, že někdo, kdo je milovníkem umění by se mnou polemizoval a tvrdil, že i ostatní vystavené obrazy jsou svým způsobem slavné, ale i ten musí uznat, že podobná instituce na Trafalgar Square nabízí mnohem větší zážitek. Na British museum v anglické metropoli se vyplatí vyšetřit si nejlépe dva dny, pokud nechcete jen běžet mezi exponáty. V Dublinu vám stačí jen pár hodin a jste zpět venku, pod irským nebem vedle sytě zeleného trávníku.
Národní galerie v Dublinu
Návštěva muzea moderního umění pak byla jako výlet do hlavy šíleného umělce. Jára se těšil na obrazy, ale objevili jsme něco, na co, neměl žádný z nás ten správný „dekodér“. Konceptuální díla v podobě kamenů vyskládaných do kruhu uprostřed místnosti, kýčovitý vánoční stromek z plastu, nebo prázdnou místnost, kde bylo do zásuvky zapojeno hodně, opravdu hodně „rozdvojek“ 🙂
Moderní umění
Abych jen nekřivdil, všechny uvedené galerie a muzea měly vstup zdarma. Ani to však nesmaže pocit, že to je vše tak trochu „na oko“ a jen proto, aby to bylo. Tím jsem pro začátek vyčerpal tu odvrácenou tvář Dublinu, do níž jsme jako turisti museli nahlédnout. Ta druhá, příjemnější, se nám naštěstí brzy ukázala sama.
