Když byla manželka těhotná, přemýšlel jsem často, jaké to bude – mít děti. Jak to změní člověku život. Zda ho zasáhne nějaký nečekaný paprsek lásky, až je po porodu poprvé uvidí. Jestli to bude jiné, než si to představuje. Možná jste si tyto otázky také někdy pokládali, ať už děti máte, či ne. Tento týden tomu bylo rok, co se nám narodila jednovaječná dvojčata, takže vám na ně můžu odpovědět. Tedy alespoň z pohledu, jak jsem to vnímal já.
Porod
Porod je jedním z okamžiků, které si člověk zapamatuje na celý život. Porod je také zážitek, který je zcela rozdílný pro muže a ženu (to kdyby vás to nenapadlo). Den D přitom alespoň u nás začal jako kterýkoliv z dní před ním. Ostatně, proč by neměl, termín byl bezpečně daleko – necelé dva měsíce, takže když se začalo dít to, co znáte dávno z filmů, tedy že praskla voda, bylo to nemalé překvapení. V tu dobu ukazovaly hodiny tři odpoledne. Následovala série přesunů a čekání, kterou jsem pro přehlednost znázornil do následujícího jednoduchého plánku:
Pro vysvětlení, manželka měla rodit v porodnici v Bohunicích, kde však po začátku samotné akce zjistili, že nemají volné dva inkubátory. Dali ji tedy skoro-rodící do sanitky a mířili nočním Brnem do porodnice v centru. Já jsem je stíhal v našem Fiatu Panda. Tedy, stíhal jsem je na parkovišti u první porodnice, pak mi zmizeli v dáli a já na místo dojel s udýchanou Pandou, až už když byl porod v chodu.
Asi vás napadá otázka, zda jsem byl u porodu. Krátká odpověď je ANO. Delší odpověď je taková, že to ANO je spíše akademické. Fyzicky jsem byl ve stejné místnosti, to ano. Ale vzhledem k množství personálu z důvodů porodu dvojčat hodně před termínem a vzhledem k tomu, že nemocniční prostředí není zrovna mé přirozené, jsem byl v rohu místnosti v pozici pasažéra letadla připraveného pro přistání na vodu. Toho personálu muselo nakonec být ještě o jednu stážistku navíc, aby mi dávala ručník na hlavu a podávala sklenku s vodou.
A pak se narodily.
Emoce hned po porodu? Nejlépe vám je přiblížím v následujícím koláčovém grafu:
Co se změní s dětmi
Asi je vám jasné, že s dětmi se změní spousty věcí. Velkých i těch drobných. Tady jsou některé z nich:
Váš čas už není jen váš čas
Nejmarkantnější změna. Vaši bezdětní kamarádi vám píšou, že sedí „Na Růžku“, ať dojdete na jedno a nenapadne je, že vy musíte koupat, krmit a přebalovat. S dětmi si uvědomíte, jak neskutečné množství volného času jste dříve měli. Opravdu, byť tomu nevěříte, važte si ho. Já pracuji z domu na volné noze a většinu času se musím věnovat svým klientům, ale přes den vidím, jak náročné to je, protože manželčiny dva malí klienti na rozdíl od těch mých vyžadují pozornost full-time.
O čem se nemluví
Za první rok s dítětem přijdete do styku s tolika hovínky, že se vám o tom nikdy nesnilo. Průměrné dítě se přebaluje zhruba 6-7x denně a je loterií podobnou stíracím losům, zda objevíte „výhru“. My máme losy dva, takže dvojnásobnou šanci! Samozřejmostí je skoro stoprocentní úspěšnost v případě návštěv míst, kde se to hodí nejméně. Navíc, je mi fyzikální záhadou, že něco tak malého je schopno vyrobit takové množství zápachu.
Nepořádek
Mám pocit, že děti jsou taktické zbraně určené pro vytváření nepořádku. A velmi účinné zbraně. Dokud jen leží, říkáte si, jak to bude skvělé, až začnou lézt. Když začnou lézt, pochopíte, že předchozí fáze měla netušené výhody. Najednou jsou všude a s nimi vše, co jsou schopny přemístit. Máte-li o polovinu dětí méně než my, čili jedno, lze to snad uhlídat, komando dvojčat na jejich bojové misi však těžko. Další kapitolou jsou první seznamovací pokusy s jídlem a od něj ulepené ručičky. Ty ulepené ručičky blížící se k nábytku mě budou budit ze spaní ještě dlouho.
Jaké to je mít děti?
Podle některých filosofií jsou děti jedním ze smyslů života – předání genetické informace je prodlouženým důkazem vaší existence v čase. Podle Dylana Morana jsou děti malí opilci, protože žvatlají nesmysly, bouchají do svých jídelních stolků a pohybují se vrtkavou chůzí. Jaké to ale ve skutečnosti je mít děti?
Přemýšlel jsem, jak bych to popsal sám sobě před oním rokem, když jsem to nevěděl a nyní mám roční zkušenost. Není to vůbec lehké, ale zkusím to.
Tak především, když máte děti, už si nedovedete představit to, že byste je neměli. Zdá se to najednou strašně daleko a prázdné. Děti vám rozšíří zásadním způsobem emoční paletu. Ještě lépe: určitě jste si někdy před výletem do cizí země říkali, jak to asi bude super, co konkrétně bude super a pak jste se vrátili s tím, že to bylo super, ale z důvodů, které jste si předtím nepředstavovali. Kvůli drobnostem, které vás ani nemohli napadnout a kvůli celkovému pocitu, který se z průvodce nedočtete. Můžete o té zemi následně povídat kamarádům, můžete jim ukazovat fotky a říkat, jak jste nadšení, ale těžko předáte váš zážitek. Tak tohle je podobné. A je to přeci báječné, no ne?
Hezky napsané, Ondro! Asi víc tatínků by mělo pracovat z domu, aby to viděli podobně jako ty a ne jako „vždyť seš celej den doma, tak proč není uklizeno!“ 🙂 Jinak s tím paprskem lásky – ptala se mě na to kamarádka před porodem a bála se, že se správně „nenapojí“, když nebude rodit přirozeně. Hodně se uklidnila, když jsem jí řekla, že s miminky je to jako s každým jiným člověkem, kterého potkáš…poznáváš je a zamilováváš si je…takže takové to „dala bych za váš život“ přijde postupně a ne v první sekundě, kdy ho spatříš. Ale možná to má někdo jinak 🙂 Já jsem si při pohledu na tu olepenou slizkou žabičku na mém břiše pomyslela „uff, a je to za mnou, a teď by ji někdo mohl umýt…“ A žabičce je dneska 6 let a přibyl k ní druhý pulec. Jestli si myslíš, že v roce s už něco viděl, tak počkej až jim budou 3! Až pusu nezavřou celý den, to teprve poznáš rozdíl mezi tím být sám a mít děti…a stejně ti po dvou dnech, kdy je neuvidíš bude ten ruch chybět :-)))
Zdravím holčičky, ať se Vám daří!!!!
Váše stránky řadím do čela svých oblíbených.
Dobry den, mam sestimesicni dvojcata-dvojvajecne holky a prave zaciname s prikrmy. Ty zapatlane ruce jsou presne :D. A opravdu mi nikdy nedoslo, ze jsme mivali tolik volneho casu a dokazali jsme ho s muzem neuveritelne promrhat..