Vídeňský řízek u Figlmüllerů

Manželka musela jet na jedno odpoledne do Vídně tak či tak. Nabídl jsem se tedy, že jí svezu a než si zařídí co potřebuje, tak si zajdu na řízek. Na vídeňský řízek. Velký jako ruské kolo v Práteru.

Jenže kam? Před odjezdem jsem se snažil najít ideální restauraci, přičemž mě limitovaly dvě věci. Za prvé, že budu v centru (to by nevadilo, spíš naopak) a za druhé, že budu mít asi jen dvě hodiny, než se malá-milá vrátí. Bylo tedy jasné, že hledám něco kolem středobodu Vídně – Stephansdomu, abych nestrávil většinu času na cestě tam a zpátky. Po zadání “wiener schnitzellu” mi Google vyhodil na prvních místech podnik Schnitzelhaus, jenže při otevření jejich webu na mě vyskočila nabídka řízku s hranolkami a Coca-Colou za zvýhodněnou cenu. To nebude to pravé tradiční. Další výsledky už vyhovovaly mnohem lépe a mezi nimi vyčnívala restaurace Figlmüller.

Rodinný podnik Figmüllerů se na svých stránkách chlubí mottem “Die Heimat des schnitzels” ,čili “Domov řízku” a tradicí servírováním smaženého obalovaného masa nejen Vídeňanům již od roku 1905. Sídlí ve dvou provozovnách, které jsou v jedné uličce blízko Stephansdomu a jako každá restaurace “jednoho jídla” mají alespoň část přípravy tajnou – v tomto případě ochucení strouhanky. Bylo tedy rozhodnuto, půjdu na řízek k Figlmüllerům. Na webu jsem udělal rezervaci pro jednoho a těšil se.

Z Brna jste ve Vídni autem za necelé dvě hodiny a pokud zaparkujete na okraji města a do centra pojedete metrem, nemusíte mít ani strach z případných kolon. Udělali jse to stejně, auto nechali daleko za papírovým okrajem turistické mapy centra a metrem se přesunuli na stanici Stephansplatz. V uličkách kolem něj se už ve vzduchu vznášel příslib blížícího se adventu a občas do nás šťouchly vůně svařeného vína a pečených kaštanů. Za pár týdnů jimi bude město nasáklé.

Gerstner Café

Do rozdělení nám zbývalo ještě pár desítek minut a pro ukrácení jsme vybrali náhodně jednu z mnoha kaváren okolo – Gerstner Café. Když jsem následně hledal podnik na internetu, ukázalo se, že náš výběr nebyl úplně nešťastný. O tom ale svědčil už interiér a nabídka. Kromě ultimativního sachru nabízela dlouhá vitrína celou řadu dortů a závinů, na první pohled ve kvalitě, které, obávám se, nemůže v Brně žádná cukrárna konkurovat. Protože bylo narváno, počkali jsme až se uvonil stolek pro dva, dali si dvě kávy a já (jak tomu zpravidla bývá) cheescake, který bych zařadil do té lepší poloviny spektra v poli letošních “závodníků”.

Dortíky v Gerstner Café

Cheescake

Figlmüller

Pak už bylo na čase vydat se každý svým směrem. Manželka zmizela v davu a já zamířil pár kroků směrem k uličce BackerStrasse do Figlmullerů. Jak jsem psal výše, restaurace sídlí ve dvou provozovnách – té originální, která však začala být za 107 let pro nápor návštěvníků malá, a druhé, větší “poloviny”, prakticky hned za rohem. Právě do té jsem měl rezervaci. A to rezervaci pro jednoho na 16:30, což je čas, kdy už je dle mého pozdě na oběd a přitom ještě brzy na večeři. O to víc mě překvapilo, že po vstupu přede mnou čekalo pět párů na usazení. Stoupl jsem si do řady a to, že nikdo předem mnou zjevně nemá rezervaci, jsem pochopil až poté, co jiná dvojice začala z restaurace odcházet a první dva z fronty uvedla obsluha k jejich stolu. Ufff. Vrchnímu za barem jsem řekl, že já rezervaci mám, tudíž se mě ujal jeden z číšníků, předběhl jsem osm lidí přede mnou a následoval jej do útrob podniku.

Vývěsní štít Figlmüller

Interiér této novější části Figlmüllerů se rozkládá ve třech podzemních patrech, přičemž hlavní plac je v horním podlaží (na úrovní chodníku) a dolů míří schody ke dvěma místnostem. Stěny jsou cihlové a dojmu vinného sklípku přihrávají i stropní klenby a snižující se teplota s každým schodem. Číšník se mě originálně zeptal, zda chci do „teplé“ či „studené cimry“, a protože jsem chtěl do chládku, umístil mě do té nejnižší místnosti v restauraci.

V nejspodnější místnosti Figlmüller

Usadil jsem se, objednal si nealko pivo a dostal jídelní lístek. Na oko jsem jej otevřel, i když jsem stejně dopředu věděl, co budu chtít. Teď je mimochodem čas odhalit menší podvod na čtenáře. V nadpisu píšu „vídeňský řízek“, ale vlajková loď Figlmüllerů je řízek z vepřové panenky. Originál Wiener Schnitzell z telecího mají v jednostránkové nabídce sice taky, ale tísní se spolu s dalšími pěti pokrmy “do počtu” pod hlavním hrdinou, který je ve zvýrazněném rámečku.

Objednal jsem si tedy „jejich“ řízek, vídeňský bramborový salát, napil se Null Josefa (rakouské pito) a čekal. Deset minut, … dvacet minut, … dvacet pět. Číšník mě dvakrát ujistil, že už to nebude dlouho trvat, nicméně v podniku, kde si naprostá většina objednává jedno jídlo, bych čekal rychlejší reakční dobu.

No a pak to přišlo. Donesli mi řízek, který spolu se salátem zabral podstatnou část mého stolku pro jednoho (alespoň psychologicky). Talíř se skrýval pod třiceticentime­trovým obrem obalované panenky, bramborový salát byl zvlášť v hlubokém talířku, z poloviny zakrytý polníčkem s balzamikem.

A jak tedy chutná asi nejznámější řízek ve městě řízky proslaveném? Že napíšu “špatně” asi nečekáte. Taky že ne. Řízek byl vyklepán na velmi tenkou vrstvu (aby ne, vždyť průměr 30 cm mívají malé pizzy), a přestože si prošel při přípravě pořádnou olejovou lázní, tak nebyl nasáklý. Maso bylo měkké a kdybych u strouhanky nevěděl, že má být něco výjimečného, tak bych to ani nezaznamenal. Zkrátka, řízek to byl výborný, ale toto jídlo má z principu své limity a i když se jim tento kousek blížil nebo jich dosáhl, tak rozdíl mezi dobrým a nejlepším je v některých věcech příliš drobný.

Kde však byl zásadní rozdíl mezi tím, co jsem měl doposud a co jsem dostal, byl bramborový salát. Ne “řízek”, ale Vídeňský salát u Figlmüllerů měl být název tohoto článku. Rohlíčkové brambory byly neuvěřitelné lehké a přitom plné a nasáklé zálivkou. Ta balancovala ideálně na pomyslném středu sladko-kyselé houpačky. Nevím, zda sladili cukrem, karamelem nebo medem a pro kyselost byl použité balsamico, které bylo na polníčku, nebo něco jiného, ale všechno to hrálo naprosto dokonale. Takhle si představuji recept vyladěný desetiletími.

Ještě stojí za připomenutí to, co je z obrázků doufám zřejmé – do Figlmüllerů nechoďte najezení. Sníst celý řízek se salátem vyžaduje celého člověka a jak jsem viděl u okolních stolků, ne každému se to podařilo.

Tím se přiblížil čas odejít – čekání na řízek a samotné jídlo mi zabralo skoro ony dvě hodiny, takže jsem zaplatil (20 EUR včetně spropitného) a vydal se zpět za manželkou. Cestou noční Vídní jsme ještě minuli výbornou pekárnu, která byla obklopená lidmi a při pohledu dovnitř bylo jasné, že si s sebou povezeme domů suvenýr na snídani.

Pohled do pekárny, jejíž jméno jsem si nezapamatoval

A pak už jsme se vydali definitivně zpět k Stephansdomu,… do metra, ….na okraj Vídně …. a zpět do Brna. Vrátíme se zase brzy. Ostatnĕ, není to daleko.