Prague Food Festival 2010 jsme navštívili v pátek před víkendovým maratónem jídla a pití vybraných restaurací vyšší třídy, od nichž můžete ochutnat malé porce z jejich kvalitní nabídky. To by bylo při osobních návštěvách podniků mnohem náročnější, a to nejen z hlediska času, ale především stran výdajů. Možná právě proto si získává každoročně festival čím dál více příznivců, doplňkové programy a show jsou košatější a prostory pro vměstnání všech prezentujících restaurací a návštěvníků větší.
Letošní ročník je čtvrtým v pořadí a právě za výběr lokality si zaslouží organizátoři velké uznání. Každý rok mám pocit, že místo konání je lepší než předchozí a ani letos to nebylo vyjímkou. Zatímco vloni jsme jedli a pili blízko u Vltavy s přímým výhledem na Karlův most, letos se podařilo týmu pana Maurera zajistit jižní zahrady u Pražkého Hradu. Zahrady jsou pěkné samy o sobě a ten výhled na Prahu pod námi byl úžasný. Přičtu-li k tomu, že se na den naší návštěvy umoudřilo i deštivé počasí, tak z této stránky nelze festivalu nic vytknout.
Výhled na Prahu z hradních zahrad
Brány svátku jídla se otevřely tentokrát ve dvanáct hodin a neboť jsme byli mezi prvními návštěvníky, mohli jsme si užít skoro prázdného festivalového prostoru, volných míst u stolků a absence front u jednotlivých stánků. Později odpoledne vypadala situace mnohem kritičtěji a bojím se domyslet, jak dlouhé čekání bylo o víkendu, kdy je zpravidla více návštěvníků. Pojďme ale k jídlu.
Čerstvě otevřený festivalový prostor
V Ambiente vědí jak na hovězí
Naši první zastávkou byl stánek skupiny Ambiente Groups, pod jejíž křídla spadá kupříkladu velmi oceňované La Degustation Bohemé Burgouise nebo vloni otevřená retro-restaurace Lokál. Minulý rok jsme měli možnost pochutnat si na jejich klasických českých omáčkách (koprová, svíčková, rajská) založených na poctivých vývarech , letos šéfkuchař Oldřich Sahajdák zvolil do hlavní role české hovězí maso vyzrálé 60 dní při teplotě 1°C. Začali jsme tedy oním Pečeným hovězí s křenovou omáčkou a lanýžovými chipsy, plus jsme si navíc z nabídky vybrali Tatarský biftek na topince.
60 dní vyzrálé a následně pečené hovězí
Ani jedno nezklamalo očekávání. Hovězí bylo křehoučké, rozpadající seopravdu skoro jako plátek svíčkové a křenová omáčka velmi jemná. Jedinou výtku máme k chipsům z lanýžů, jejichž chuť jsme se snažili marně dekódovat.
Tataráček byl výborný. Nebyl namletý úplně najemno, přesto měl konzistenci dobře roztíratelné „marmelády“. Chuťově skvěle okořeněn a topinka navíc nebyla mastná. Dohromady není co vytknout, v La Degu zkrátka vědí jak na to a onu Michelin hvězdičku bych jim už moc přál.
Rok Wasabi
Druhou zastávkou byla restaurace Sakura, která se specializuje na suši. Dali jsme si dva druhy po třech kouscích: Kappa-maki a Saké-makki. První zmiňované bylo s okurkou, druhé se syrovým lososem. Hance suši chutnalo, já obecně suši příliš neholduji, takže ponechám hodnocení stranou.
Dovolte mi malou odbočku. K suši se kromě sojóvé omáčky tradičně podává wasabi, což je druh křene. Je typický svou velmi pálivou chutí a zelenou barvou. Zapamatujte si ten název, jeho úloha ještě neskončila.
Další restaurací bylo Bellevue a jejich skvělé vypadající Dančí carpaccimi marinované se zeleným pepřem a zeleninkou Brunoise, Créme Fraiche a lanýžový olej. K tomu si Hanka vybrala Tresku marinovanou v Dashimi s bramborovým pyré s dotekem wasabi. Máme ho tu opět a ne naposledy.
Dančí carpacimmi bohužel slibovalo vzhledově mnohem lepší zážitek než ten, který se dostavil. Maso bylo tužší, než jsem čekal, zeleninová ozdoba plnila spíše estetickou úlohu, místo toho aby dokreslovala chuť zvěřiny. Na vině bylo možná silnější ukrojení plátků masa, možná by stálo podpořit chuť nějakou vhodnou omáčkou. Nevím. V podobě v jaké to bylo pro mne zkrátka ne. Pečivo bylo výborné.
Tresku s bramborovou kaší jsme hodnotili o poznání lépe. Maso bylo úžasně jemné a na rybu nezvykle silněji kořeněné právě onou asijskou omáčkou, v níž se ryba marinovala. Přesto hrála chuť na tu správnou strunu. Ovšem ta kaše! Mám rád klasickou bramborovu kaši, ze které lze cítit mléko a máslo, takovou která je jedním z pilířů mnoha poctivých evropských kuchyní. Přidání wasabi pro mě všechno toto zabilo. Spíše to bude můj osobní problém, ale chuť tohoto křenu nevyhledávám a tento asijský šmrnc na mě působil zcela kontraproduktivně. Odprostím-li se od kaše, tak ještě jednou: ryba byla vynikající!
Treska s bramborovu kaší s přídavkem wasabi
Pokračujeme procházkou k restauraci Hergetova Cihelna, kde si vybíráme Cihelna burger s kachními foie gras, domácími hranolkami a lanýžovou majonézou. Při výběru sleduji ostatní položky z nabídky a vidím i variaci na pizzu s wassabi šlehačkou a losos s wassabi bramborovým pyré. Opět. Začínám mít pocit, že jsem odhalil, jaká ingredience je letošním gastro hitem. S velkým politováním mně však právě wasabi míjí.
Na čím dál více zaplněném festivalovém prostoru se snažíme najít volný stoleček a pouštíme se do hamburgeru. Prvním soustem se mé černé myšlenky na zelené wasabi zcela rozptylují. Hamburger je jedním slovem vynikající. Foie gras nezvykle podkreslují chuť správně propečeného mletého masa, pod nímž se skrývá rajčatový základ a lístek rukoly. Malé bulky se sezamem jsou na první pohled sexy, hranolky jsou „domácí“ a křupavé (uvězněny v objetí neméně skvělého cibulového kroužku) a majonéza hladká a vyvážená. Paráda. Hergertova Cihelna podává důkaz, jak se lze z fast foodu udělat vyšší gastronomii.
S výhledem
Počasí nám stále přeje a my se pomalu přesouváme k podniku Como se zvědavostí na jejich Smažený kozí sýr s akátovým medem. Volné stolky už vzaly definitivně za své a tak usedáme na zídku s krásným výhledem na řeku, Karlův most, Národní divaldo a Prahu pod námi.
Smažený sýr je obalen do křupavého kabátku a plní všechny mé představy. Mám kozí sýry moc rád a těchto hezkých kuliček bych byl schopen spořádat mnohem více.
Smažený kozí sýr s akátovým medem
Od začátku naší návštěvy ještě nedostal slovo žádný dezert, což hbitě napravujeme a se sklenkou bílého vína zůstáváme u Como a volíme jejich Bazalkovou pana cottu s marinovanými jahodami. Obzvlášť těm jahodám musím vyseknout poklonu, neboť ve mě vyvolaly vzpomínky na malé lesní jahody, které znám z dětství. V kombinaci se svěžími tóny bazalky v panacotě se jedná o příjemný jarní dezert.
Bazalková pana cotta s marinovanými jahodami
Výhled nás ještě neunavuje, děláme tedy menší přestávku od neustálého chození, čehož využívám a pro změnu s červeným vínem se vracím opět ke Como pro Pomalu pečený jehněčí předeček s bramborovou tortillou a majoránkovou šťávou.
Jehněčí je měkké, odděluje se pouze vidličkou, bramborová tortila mně na druhou stranu až příliš evokuje francouzské brambory ze školní jídelny. Štávě a dobře upečenému stroužku česneku se nedá nic vytknout. Shrnuto podrtženo, Como nás ani jedním chodem nezklamalo. Navíc jsem u stánku potkal Cuketku (tak jako každý rok), který nám dává tip na zauzenou panacotu od Aromi. K té se brzy dostaneme.
Množství jídla už si začíná vybírat svou daň, míříme tedy pomalu po schodech (stánky restaurací jsou umístěny ve třech úrovních zahrad) ke stánku Corinthia. Jako šéfcukrář zde působí Vladimír Krofta, kterého můžete znát pořadu Kuchařská pohotovost. Vybíráme si jeho Sorbet z papájy a Aloe Very. Oba jsou velmi osvěžující, což se hodí, neboť slunečné počasí se stále stupňuje.
Zbývá nám několik posledních grandů (festivalové platidlo), rozhodujeme se nad posledním stanovištěm. Na řadu přichází Cuketkovo doporučení a stánek Aromi. Dáváme na radu a volíme Zauzenou pana cottu s omáčkou z lékořice a k tomu Krémové risotto s chřestem. Začnu tím horším. Risotto mě velmi zklamalo. Mělo nevýraznou chuť, chřest byl lehce štiplavý, jedinou pozitivní věcí byla správná konzistence.
Naproti tomu pana cotta je dobrá, má opravdu nezvyklou, nikoliv však nepříjemnou příchuť z uzení. Lékořicová omáčka vrací chuťové buňky ke vzpomínkám na klasické černé „pendreky“. Velmi hravý dezert a oba palce nahoru za nápad.
Doplňkvý program
Tak to byl výčet jídel, které jsme během své návštěvy stihly vyzkoušet. Prague Food Festival ale není jen o konzumaci, nýbrž také o doplňkových programech, které rok co rok přitahují čím dál větší pozornost. V pátek proběhlo v centrálním krytém stanu sedm tzv. Cooking show, v nichž se mohli návštěvníci mimojiné zúčastnit slepé ochutnávky marmelád, dozvědět se jak vaří v Alcronu nebo shlédnout hezkou prezentaci popisující nakládání s hovězím masem v restauracích Ambiente.
Bezpohcyby největším tahákem pro všechny však bylo vystoupení kuchařské celebrity Zdeňka Pohlreicha. Podařilo se nám probojovat se k židličkám, takže jsme mohli shlédnout známého televizního Šéfa v akci, jak vaří dvě jídla pro dvě osoby za stovku. Spíš než recepty všechny zajímalo, jak vypadá Zdeněk Pohlreich naživo a zda je stejný jako v televizi. Musíme říct, že ano. Stejně přímočarý a stejně vtipný (Babica nezůstal opět ušetřen 🙂 ).
Další věc, která na mě krom prezentujících restaurací hned na začátku pomrkávala byl stánek Stelly Artois a možnost naučit se rituál točení tohoto beligckého piva. Vystál jsem si frontu, nechal si vše vysvětlit a … točil. Poprvé špatně, ale měli se mnou trpělivost. Na podruhé už to bylo jakž takž, můžu se tedy nakonec pochlubit i certifikátem. Potěšilo!
Jedno pivo – 9 kroků servírovacího rituálu
Tak zase za rok
Jsem moc rád, že Prague Food Festival před čtyřmi roky vzniknul. Je vidět, že si našel mezi lidmi mnoho příznivců, festivalový hrnec bublá čím dál hlasitěji a je zaslouženě nejznámější gastro akcí v zemi. Letošní ročník nebyl vůbec špatný, těším se na ten další a už teď jsem zvědavý, jak se popasují pořadatelé s výběrem vhodného prostoru. Úkol to nebude ani trochu lehký, protože laťka je tentokrát hodně vysoko!
Děkuji za report! Jsem dlouhodobě v Belgii a minulý rok jsme tam byli, tak jsem si rád početl. Jen mě nakonec zarazil odstavec o Stella Artois, která je u nás považované za „luxusní“, „extra“, „belgické“ – ačkoliv vyráběné na Smíchově, a tady v Belgii se řadí mezi „odpad“ – asi jako když si nás máte vybrat mezi G10, Starobrnem a Staropramenem. Postup výroby tomu odpovídá. Navíc se to tu točí do skleniček, do kterých bych si nechtěl „ani vodu natočit“, když budu přehánět. Klasickou „stelláckou“, kterou známe z ČR, jsem ještě nepotkal, a to si tu na to dávají velký pozor. Každopádně díky za článek! 🙂
Achjo, zase jsem to prošvih‘. Co tak koukám na ty fotky, tak rozhodně jsem přišel o hodně. Achjóó, proč zase já?!
[2] Mosquit: – Šlo ale víc o onen devítikrokový rituál, než o vychvalování „belgické“ Stelly. Když už si v tom rituálu pořádají mistrovství ČR a na světě, tak proč si to nevzykoušet, že. [3] mrtvocich: – Tak za rok. Napsat honem do kalendáře a zabookovat vstupenky měsíc předem pro jistotu!
Skoda ze nechutnalo to danci! Ja ho mel v nedeli a bylo jako dort. Taky jsem se zprvu divil ze je skoda takove maso krajet na takove kusy ale kdyz jsem ochutnal pochopil jsem. Zrejme spatny den a spatna uprava…Pro me to bylo v nedeli to nejlepsi co jsem mel…
Zdravím poprosil bych o souhlas se stažením a použitím na vlastním webu fotografie: „Čerstvě otevřený festivalový prostor“ bo jsme se na ní našli 🙂 Díky moc za odpověď
[6] Tomas: – fotografii bez problémů použijte
Ha! 🙂 Překvapivé, jak málo se prolínáme ve výběru. Je také možné, že v neděli, kdy jsme tam byli, byla nabídka trochu jiná, než v pátek. S názorem na risoto z Aromi souhlasím – ale omlouval jsem si to tím, že ho právě rozdávali zadarmo. Jestli jsi dostal totéž za několik těžce vydělaných grandů, tak to je smutné. 60 dní zrající krávu jsem měl, ale jednak maso nejsem moc schopen ocenit, druhak jsem již byl značně opojen vínem od Baccha, třeťak přehřátý sluncem a čtvrťak jsem ještě ze zubů vyndával a radoval se z jehněčího bůhvíodkud (na supr cuketkovém karbanátku). Také mě mrzí (kromě toho, mi unikl nejen burger s foie gras, tamto dančí, ale i celý Como stánek), že jsme se nepotkali, nu což, tak třeba za rok! 😉
[8] kahi: – Ahoj kahi, mně celkově vadilo, že tam nebylo žádné jídlo vyloženě z české klasiky (jako vloni ty omáčky, předloni kachna-zelí-knedlíky atd.). Potkat se můžeme v Brně, ozvi se až budeš mít cestu.
Mám hlad a můžeš za to TY!!! 🙂 Přemýšlím nad večerní tabulí pro jednoho, kdy by zas tolik nevadilo, pokud by se nepovedlo. Ale to pečené hovězí, pak dančí, pak jehněčí a na závěr Stella … Hnedka bych jel taky, zatím se musím spokojit se šlichtou ze závodní jídelny … (a bez piva 🙁 )
Příště chci jet s tebou bratře !!!!!!!!!! Krásný fotky ……..