Prague Food Festival 2013

Prague Food Festival je tu s námi už tolik ročníků, že nebudu jediný, kdo přestal počítat, u které číslovky právě letos jsme. Hype bublina splaskla a každý už ví, co zhruba v zahradách Pražského hradu čekat. Hned z kraje napíšu, že organizačně není co vytknout – všichni se usmívají, stewardky korzují, stolečky stojí, toi-toiky jsou uklizeny do nenápadných zákoutí a viděl jsem letos i několik lidí na trávnících bez toho, aby je stráž hradu ihned eskortovala zpět na oficiální cestičky. Vše už je zkrátka zaběhnuté, profesionální a přitom nenápadné tak, aby návštěvník nemusel řešit obtěžující drobnosti a mohl se soustředit na to hlavní – jídlo na talíři.

S kamarádkou Eliškou jsme měli vstupenky na pátek a do areálu jsme dorazili pár minut po otevření bran festivalu. Zahrady se začaly rychle zaplňovat, proto jsme neotáleli a vyzbrojeni prvními sklenicemi piva pivovaru Lobkowicz a dostatečným počtem grandů zamířili k prvnímu stánku.

Tvarůžková cukrárna

Podnik z Olomouce, v němž využívají potenciálu loštických tvarůžků a mění je do podoby známých českých zákusků s drobným “ale”, spočívajícím v tom, že jde o optický klam na diváka, neboť všechny zákusky jsou slané. K pivu se nám to na začátek hezky hodilo a vybrali jsme šáteček a lokši. Šáteček byl trochu sušší, v pěnové náplni se ale tvarůžky nezapřely. Naproti tomu v lokši se více prosazovalo vláčné bramborové těsto a nutno říct, že byla ve velikosti mimo měřítka degustační porce.

Šáteček s tvarůžkovou pěnou a bramborové lokše

Celý článek

Restaurant Pavillon

Je úžasné jít do restaurace, kde dopředu víte, že vše proběhne bez problémů. Je dvojnásob úžasné jít do restaurace, kde vás jídlo vždy překvapí pouze v tom pozitivním slova smyslu. A do třetice, je mimořádně úžasné jít do restaurace, kde si rádi objednáte jídlo, které vám od mládí nechutná, ale tam si jej dáte, neboť víte, že ho připraví tak, že vám poprvé chutnat bude. A budete chtít víc. Takový je Pavillon.

Diadém brněnské gastro scény se skrývá v parku mezi Janáčkovým divadlem a Kolištěm v zrekonstruované funkcionalistické Zemanově kavárně. Jedná se o reinkarnaci podniku “U Kastelána”, který se sem přesunul z prostor na Kotlářské. Složení i směr kuchyně je stejné jako bylo U Kastelána a pevný kurz u kormidla drží šéfkuchař Michal Göth. V Kastelánovi jsem nikdy nebyl a první setkání s kuchyní pana Götha jsem tak zažil na loňském Špilberk Food Festivalu. Už tehdy jsem napsal, že to byla zdaleka nejlepší z prezentovaných restaurací a těšil jsem se na plnohodnotnou návštěvou se vší páradou. Dnes jsem se jí dočkal.

V Pavillonu jsem už předem byl “na číhanou” na třech poledních menu. Ta jsou zpravidla tříchodová – polévka, výběr hlavního jídla ze dvou variant a dezert. Během mých návštěv byl každý z oněch celkem devíti chodů nadprůměrný. Nemusím ani moc lovit v paměti, naopak pamatuji si velmi dobře, že lepší plněné knedlíky uzeným, lepší dršťkovou polévku a ani lepší minestrone jsem neměl. Nikdy a nikde. Pokud se vám zdá, že to už s tou chválou přeháním, napíšu to jinak. Každé z těch třech “meníček” bylo lépe zapamatovatelné než celá degustační menu z mnoha jiných restaurací.

Drštková z jednoho poledního menu

Ale zpět k dnešku. Měli jsme rezervaci na obědovou dvanáctou a parkem dorazili k restauraci právě včas. Do Pavillonu je obřími výlohovými okny vidět výborně zvenku a interiér je díky nim kompletně prosvětlený. S nadvládou venkovního světla a bílé barvy ubrusů kontrastují sem tam červené doplňky jako například orámování oken nebo pohodlné sedačky.

Celý článek

Filmy roku 2013

Rok 2012 je za námi a i v tom letošním budu pokračovat v tradici, se kterou jsem vloni začal – totiž vydání seznamu filmů, které si v následujících dvanácti měsících nehodlám nechat ujít. Poučení z minula je takové, že se musím o něco víc krotit ve slovech nadšeného těšení, protože mě z loňského seznamu některé snímky nemálo zklamaly, a to bohužel i ty, u nichž jsem byl přesvědčen, že jsou sázkou na jistotu (za všechny Prometheus). Filmy opět představuji v chronologickém pořadí, jak budou uváděny v kinech.

Nespoutaný Django [Unchained Django]

Premiéra: 17.1.
Režie: Quentin Tarantino
Hrají: Jamie Foxx, Christoph Waltz, Leonardo DiCaprio, Kerry Washington, Samuel L. Jackson

Začátek roku a hned jeden z filmů, na který se těším od doby, co bylo oznámeno, že proběhla první klapka. Quentina Tarantina jde jen těžko zařadit do škatulky “normálních” režisérů a všichni, kdo mají rádi styl jeho filmů pravděpodobně tuší, že byla jen otázka času než se Quentin pustí do žánru westernu. Ostatně, už i jeho přechozí filmy obsahují hodně “westernového” nádechu.

Nespoustaný Django bude o černošském otroku, který se pomocí nájemného lovce lidí snaží dopadnout skupinu vrahů a mimoto získat zpět od hlavního záporáka svou ženu. Onoho lovce ztvární Christopher Waltz, kterého pro Hollywood objevil právě Tarantino svými Hanebnými Pancharty a záporaka Leo Di Caprio, který si už podle traileru svou rolí víc než užívá.

Všechny Tarantinovy filmy mám více či méně rád a přestože jsem v úvodu napsal, že bych se rád vyvaroval velkému nadšení, tak to hned poruším. Na tohle se těším moc a naštěstí mi první reakce ze zahraniční hrají do not.

Hitchcock

Premiéra: 7.2.
Režie: Sacha Gervasi
Hrají: Anthony Hopkins, Helen Mirren, Scarlett Johansson, James D'Arcy, Jessica Biel

Stačí číst obsazení a je hned jasné, že Hitchcock by snad dopadl dobře i bez režiséra. Možná to trochu přeháním, ale popravdě si nedokážu představit, jak jinak než skvěle může dopadnout film, v němž jsou v hlavních rolích Anthony Hopkins (Oscar), Helen Mirren (Oscar) a Scarlett Johannson. Pokud se i přesto něco pokazí, tak je to od celého štábu za kamerou zločin proti kinematografii a měli by mít zákaz natáčet cokoliv po zbytek života (včetně rodinných videí).

Film Hitchcock bude o zákulisí natáčení kultovního Psycha, které je právem považováno za top v kategorii budování filmového napětí. Před návštěvou kina vám rozhodně doporučuji jej shlédnout (pokud jste Psycho neviděli ani jednou, tak je to pro vás povinnost kino-nekino). Anthony Hopkins se na svou roli důkladně připravoval, zamaskovaný je k nepoznání, Andrew Garfield vypadá jako dvojče Normana Batese a Scarlett – jo, Scarlett, ta je pořád krásná.

Celý článek

PříznakyNemocí.cz

Redesign menšího webu o příznacích nemocí a jejich léčbě, který jsem před časem koupil v aukci. Grafiku a nasazení na redakční systém Wordpress jsem udělal po večerech přes svátky. Doufám, že se mu v novém kabátku povede dobře.

Před a po redesignu

Vídeňský řízek u Figlmüllerů

Manželka musela jet na jedno odpoledne do Vídně tak či tak. Nabídl jsem se tedy, že jí svezu a než si zařídí co potřebuje, tak si zajdu na řízek. Na vídeňský řízek. Velký jako ruské kolo v Práteru.

Jenže kam? Před odjezdem jsem se snažil najít ideální restauraci, přičemž mě limitovaly dvě věci. Za prvé, že budu v centru (to by nevadilo, spíš naopak) a za druhé, že budu mít asi jen dvě hodiny, než se malá-milá vrátí. Bylo tedy jasné, že hledám něco kolem středobodu Vídně – Stephansdomu, abych nestrávil většinu času na cestě tam a zpátky. Po zadání “wiener schnitzellu” mi Google vyhodil na prvních místech podnik Schnitzelhaus, jenže při otevření jejich webu na mě vyskočila nabídka řízku s hranolkami a Coca-Colou za zvýhodněnou cenu. To nebude to pravé tradiční. Další výsledky už vyhovovaly mnohem lépe a mezi nimi vyčnívala restaurace Figlmüller.

Rodinný podnik Figmüllerů se na svých stránkách chlubí mottem “Die Heimat des schnitzels” ,čili “Domov řízku” a tradicí servírováním smaženého obalovaného masa nejen Vídeňanům již od roku 1905. Sídlí ve dvou provozovnách, které jsou v jedné uličce blízko Stephansdomu a jako každá restaurace “jednoho jídla” mají alespoň část přípravy tajnou – v tomto případě ochucení strouhanky. Bylo tedy rozhodnuto, půjdu na řízek k Figlmüllerům. Na webu jsem udělal rezervaci pro jednoho a těšil se.

Celý článek

Kavárna ERA

Přestože jsme v Brně už něco přes sedm let, do Ery jsme našli poprvé cestu až včera na sobotní oběd. Využili jsme jeden z posledních slunných podzimních víkendů a vydali se přes barvami hrající Lužánky do části města Černá pole. Ty jsou známé díky vile Tugendhat postavené ve funkcionalistickém stylu, což jí mimoděk pojí právě s Erou, která taktéž sídlí v citlivě rekonstruované funkcionalistické budově, a od vily k ní i pomalým procházkovým tempem dojdete za méně než pět minut.

Interiér kavárny je velmi čistý a geometrickou přesnost hran sympaticky narušuje linka schodiště. Z obou stran prostoru jsou velká výlohová okna přes celou šíři, momentální nálada světla z venku tak zaplňuje v každém počasí kavárnu i uvnitř. Podnik má dvě podlaží a v zadní části za okny zahrádku, na níž se vchází podél baru. Jak vidíte na fotografii, barvy interiéru jsou zvoleny vlastenecky. Je to hravé, je to milé a mně se to líbí.

Slovo kavárna v názvu je poněkud matoucí (na což jsme ale v Brně již zvyklí), Era působí spíše jako něco mezi restaurací a bistrem. “Bistro” dojmu nahrává i skutečnost, že nabídka jídel je napsána na velké černé tabuli v hlavním prostoru, klasický jídelní lístek nevedou. Aktuální tabuli najdete na jejich Facebook profilu a podle frekvence se zdá, že se mění jednou až dvakrát týdně. Sláva sezónním surovinám.

Po příchodu a usazení se nás ujal mladý sympatický číšník s nenuceným nadšením. Hned zkraje navrhl, že nám po výběru jídel doporučí ideální víno ke spárování. Uvítali jsme to, přeskočili tedy nápojový lístek a pozornost upnuli k tabuli a nabídce jídel. Ta se skládala ze dvou překdrmů, tří polévek a asi desítky hlavních jídel, jejichž ceny se pohybují v rozmězí 150 až 200 korun.
Celý článek

“Jak se dostat na práva” a další otázky

Před více než pěti lety jsem napsal článek Mýty a fakta o studiu práv, v němž jsem s trochou nadsázky popsal časté předsudky, se kterými se může setkat student některé z právnických fakult. Pod článkem se k mému překvapení rozpoutala velká diskuze a řada lidí posílala (a stále posílá) své seriózní dotazy. Snažím se na ně oněch pět let poctivě odpovídat. Poslední dobou se ale setkávám s tím, že se mnohé z nich často opakují. V diskuzi je nyní zhruba 300 komentářů, chápu tedy, že se je nově přispívajícímu nechce číst všechny a rovnou napíše svůj dotaz bez ohledu na to, zda už někdo na stejnou věc ptal. Mně už ovšem na druhou stranu nebaví psát stále dokola tytéž odpovědi.

Vybírám tedy nejčastěji kladené a důležité otázky a dám na ně odpovědi do následujícího článku. Až je budete číst, mějte na paměti, že byť jsem dokončil Právnickou fakultu (konkrétně tu v Brně), jsou mé odpovědi v mnohém subjektivní. Mimoto se hodně věcí, o nichž píšu, může časem změnit.

Tak, a začneme zostra, nejčastějším dotazem, který se v mnoha obměnách opakuje celou diskuzi:

Pro to, abyste se dostali na práva, musíte projít přijímacím řízením a uspět v něm. Je tedy dobré začít od toho, z čeho se přijímačky na jednotlivé fakulty skládají. Protože máme v současné době tři fakulty, které mají magisterský studijní program (Plzeň o ten svůj přišla a bakalářským se nebudu v tomto článku zabývat), podíváme se na ně postupně.

Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně má již pár let své vlastní testy, které musí podstoupit všichni zájemci o studiu na univerzitě, nejen na právnické fakultě. Jmenují se Testy studijních předpkladů (zkráceně TSP) a skládají se z několika sekcí, jež prověřují analytické myšlení, představivost, logiku, číselné řady a další oblasti ne nepodobné těm z IQ testů (i když v tom by se mnou kamarádi psychologové nesouhlasili, na první pohled mi to jako IQ test zkrátka připadalo). Neřeší znalost dějepisu, neřeší znalost češtiny a už vůbec neřeší znalost práva. Po tom, co uchazeči o studium na Masaryčce TSPčky projdou, vezmou se stejné varianty testů a vypočítá se stupnice pro percentil. Každý uchazeč tak získá svůj percentil, který představuje, kde na škále 0–100% se mezi ostatními řešiteli nachází. Čím větší percentil, tím lepší. Zjednodušeně řečeno, percentil říká, kolik lidí jste při řešení překonali a kolik je naopak před vámi. Je častým omylem porovnávat po obdržení výsledků s kamarády, kolik má kdo bodů a stěžovat si na to, že někdo získal např. za 34 bodů percentil 60% a druhý za nižší počet bodů percentil 75%. Každý vás v tom případě psal jinou variantu testu a z každé se tak vypočítávaly percentily dle počtu bodů dosažených skupinou řešících. To byla teorie, pro pochopení základního principu však velmi důležitá. Teď na veselejší notu. Všechny testy studijních předpokladů jsou veřejně dostupné na webu univerzity, můžete si je tam stáhnout (včetně řešení) a zkoušet si, jak by vám šlo jejich řešení v minulých letech.

Celý článek

Indická restaurace Everest

Na mapu indických restaurací v Brně přibyl zhruba před měsícem nový špendlík, a to v podobě Indické restaurce Everest na adrese Veveří 61. Kromě známého Taje a relativně mladé Annapury se tak nabízí v centru další možnost kam zajít za kuchyní, jejíž pálivost proslavil nejen seriál Červený trpaslík.

Za poslední týden jsem byl v Everestu třikrát, mám tedy dost materiálu na to, abych si udělal první obrázek. S indickou kuchyní se ještě navzájem spíš oťukáváme, nečekejte tedy žádnou objektivní recenzi (na tu toho nemám ještě tolik “najezeno”), ale spíš subjektivní článek o tom, zda mi chutnalo nebo ne. Dopředu můžu říct, že chutnalo.

Z ulice Everest ke vstupu příliš neláká. Dovnitř se schází po pár strmých schodech a prostor celé restaurace je jedna místnost pod úrovní chodníku. V té jsou tři stoly pro cca 8–10 lidí a dva nebo tři stolky pro páry. Výzdoba navozuje dojem v duchu nejlepších bollywoodksých tradic – na každém stole byl jiný ubrus, vždy však s motivem obřích barevných květin, které bych se nebál označit za kýčovité. Sedí se na lavicích a ratanu. Při první návštěvě jsem měl pocit jako bych vcházel do nějaké zastrčené indické restaurace na londýnském předměstí, do níž chodí pouze štamgasti a turista se o ní nemá šanci dozvědět.

Obsluha v Everestu je milá, češtinu ale nečekejte – budete muset komunikovat v angličtině (v té je i celý jídelní lístek) nebo oprášit svou hindštinu. Na lístku jsou po nutných polévkách a předkrmech jídla rozdělena na dvě hlavní skupiny, a to ty z pece tandoor a druhá s omáčkou. Na konci se ještě tlačí sekce Moderní indická kuchyně, ale té jsem prozatím nevěnoval pozornost, když neznám pořádně ani tu klasickou. Ceny jsou více než příznivé, o třetinu levnější než v Taji.

Celý článek

Filmy roku 2012

Přestože se blíží polovina roku a hodně filmů, které stojí za pozornost, už kiny proběhlo (např. Muži, kteří nenávidí ženy nebo Hugo), je toho ještě docela dost, co nás čeká a stojí za pozornost. Rozhodl jsem se proto udělat si nejen pro sebe seznam těch, které bych rád viděl. Dávám jej sem seřazený chronologicky, tedy podle toho, jak půjdou do kin. Pochopitelně netuším, zda budou uvdené filmy skutečně tak dobré. Nicméně, doufám v to.

Diktátor /Dictator/

Premiéra: 17.5.
Režie: Larry Charles
Hrají: Sacha Baron Cohen, Ben Kingsley, Anna Faris, Megan Fox a další

Diktátor měl premiéru den před vydáním tohoto článku, ale dávám jej sem, protože jsem ho ještě neviděl. Na Diktátora se těším už od prvního oznámení, že Sacha Baron Cohen točí další film. Cohen natočil v roce 2006 Borata, který ve své době přinesl něco úplně nového. Humor za hranicí, černý humor, nekorektní humor. Všechno to, co běžně v kinech není a přitom je to tak moc vtipné, pokud jste naladěni na stejnou vlnu.

Zatímco Borat byl točen dokumentární formou, Diktátor je vyprávěn klasickým filmařským postupem. Je o neomezeném vládci smyšlené země Wadyia, který se snaží za každou cenu ubránit proti nastolení demokracie. Při cestě do Ameriky je zajat, nahrazen dvojníkem a následně se snaží dostat s pomocí levicové aktivistky a vegetariánky (Anna Farris) zpět do své země a nastolit opět diktaturu. Víc než o děj ale půjde nejspíš stejně jako u Borata o situační gagy. První ohlasy jsou nadšené a padají i spojení jako “Komedie roku”. To si nenechám ujít.

Prometheus

Premiéra: 7.6.
Režie: Ridley Scott
Hrají: Noomi Rapace, Guy Pearce, Michael Fassbender, Charlize Theron a další

Povinnost pro tři skupiny lidí: ty, kteří mají rádi sérii Vetřelce, ty, kteří mají rádi sci-fi a ty, kteří mají rádi filmy Riddleyho Scotta. Jako u málo čeho je pravděpodobné, že tohle bude pecka. Ridley Scott už není nejmladší (75 let), přesto točí filmy, které vypovídají-li něco o jeho věku, tak jen to, že má dostatek zkušeností. Za svou kariéru snad nenatočil žádný vyloženě špatný film a jeho snímky Vetřelec a Blade runner jsou stavebními kameny sci-fi.

Prometheus se má odehrávat ve vzdáleném (alternativním?) vesmíru, kde skupina průzkumníků pátrá po původu civilizace. Pak se samozřejmě něco pokazí a bude se bojovat o holé životy. Film dostal rating R, což znamená, že je v USA přístupný pro mládež do 17 ti let jen v doprovodu dospělého. Jinými slovy to nebude naštěstí úplný čajíček, ale budeme se (stejně jako u Vetřelce) … bát! Už aby to bylo.

Celý článek

Špilberk Food Festival 2012

Brno se letos poprvé po vzoru Prahy dočkalo vlastního festivalu jídla, který probíhá v těchto dnech od pátku do neděle a nabízí průřez nabídky top restaurací z té naší malé moravské metropole a okolí. Že se akce inspiruje Prague Food Festivalem je zjevné hned na první pohled – z názvu, festivalových platidel (v Praze mají Grandy, my zase Florény) i doprovodného programu (sestávajícího v obou případech z cooking shows). Nevidím v tom problém, proč měnit něco co funguje. Nepříjemnosti, které se objevovaly v Praze v posledních ročnících, měly vždy spíš organizační než koncepční původ – za všechny stačí vzpomenout zákaz vstupu na trávníky minulý rok a nedostatek stolečků a míst k sezení úplně pokaždé. Trošku předběhnu a už nyní napíšu, že Brno se v tomto ohledu z chyb PFF poučilo. Stolečků, laviček i židlí bylo všude dostatek.

Předimenzovaný počet stolečků – a to je jedině dobře

Na Špilberk Food Festival jsem se zašel podívat v pátek, kdy byl lístek sice dražší než o víkendu, na druhou stranu sliboval v základu 30 florénů, welcome drink, pivo zdarma a především vidinu toho, že se vyhnu tlačenicím ve frontách. To se vyplnilo. Ještě tři hodiny po otevření festivalu hrála obsluha přesilovku nad hosty a někteří kuchaři pohledem hypnotizovali kolemjdoucí návštěvníky, aby si u nich něco dali. V sobotu a neděli to už bylo určitě jinak.

Celý článek

« Starší články

Menu

zpět na úvodní stranu

• Úvodem
• Webdesign
• Kontakt

• Webzine (vše)
• Na cestách
• Projekty
• Gastronomie
• Psáno perem
• Společnost a kultura
• Hledáčkem
• Ostatní

Témata

Vyhledávání

Poslední články

Co si myslíte...

Z jiného soudku