Náměstí na kolech

Včera proběhl na Náměstí Svobody sraz starých Škodovek, Tater, Lad, autobusů a dalších dopravních prostředků v rámci oslav výročí MHD linek v Brně. Bylo konečně i krásné počasí, přináším proto několik obrazových střípků těchto nablýskaných retro kousků.

Lada 2103

Škoda 110R

Veřejná bezpečnost – Lada 2101

Celý článek

Prague Food Festival 2010

Prague Food Festival 2010 jsme navštívili v pátek před víkendovým maratónem jídla a pití vybraných restaurací vyšší třídy, od nichž můžete ochutnat malé porce z jejich kvalitní nabídky. To by bylo při osobních návštěvách podniků mnohem náročnější, a to nejen z hlediska času, ale především stran výdajů. Možná právě proto si získává každoročně festival čím dál více příznivců, doplňkové programy a show jsou košatější a prostory pro vměstnání všech prezentujících restaurací a návštěvníků větší.

Letošní ročník je čtvrtým v pořadí a právě za výběr lokality si zaslouží organizátoři velké uznání. Každý rok mám pocit, že místo konání je lepší než předchozí a ani letos to nebylo vyjímkou. Zatímco vloni jsme jedli a pili blízko u Vltavy s přímým výhledem na Karlův most, letos se podařilo týmu pana Maurera zajistit jižní zahrady u Pražkého Hradu. Zahrady jsou pěkné samy o sobě a ten výhled na Prahu pod námi byl úžasný. Přičtu-li k tomu, že se na den naší návštěvy umoudřilo i deštivé počasí, tak z této stránky nelze festivalu nic vytknout.

Výhled na Prahu z hradních zahrad

Brány svátku jídla se otevřely tentokrát ve dvanáct hodin a neboť jsme byli mezi prvními návštěvníky, mohli jsme si užít skoro prázdného festivalového prostoru, volných míst u stolků a absence front u jednotlivých stánků. Později odpoledne vypadala situace mnohem kritičtěji a bojím se domyslet, jak dlouhé čekání bylo o víkendu, kdy je zpravidla více návštěvníků. Pojďme ale k jídlu.

Čerstvě otevřený festivalový prostor

V Ambiente vědí jak na hovězí

Naši první zastávkou byl stánek skupiny Ambiente Groups, pod jejíž křídla spadá kupříkladu velmi oceňované La Degustation Bohemé Burgouise nebo vloni otevřená retro-restaurace Lokál. Minulý rok jsme měli možnost pochutnat si na jejich klasických českých omáčkách (koprová, svíčková, rajská) založených na poctivých vývarech , letos šéfkuchař Oldřich Sahajdák zvolil do hlavní role české hovězí maso vyzrálé 60 dní při teplotě 1°C. Začali jsme tedy oním Pečeným hovězí s křenovou omáčkou a lanýžovými chipsy, plus jsme si navíc z nabídky vybrali Tatarský biftek na topince.

60 dní vyzrálé a následně pečené hovězí

Ani jedno nezklamalo očekávání. Hovězí bylo křehoučké, rozpadající seopravdu skoro jako plátek svíčkové a křenová omáčka velmi jemná. Jedinou výtku máme k chipsům z lanýžů, jejichž chuť jsme se snažili marně dekódovat.

Tataráček byl výborný. Nebyl namletý úplně najemno, přesto měl konzistenci dobře roztíratelné „marmelády“. Chuťově skvěle okořeněn a topinka navíc nebyla mastná. Dohromady není co vytknout, v La Degu zkrátka vědí jak na to a onu Michelin hvězdičku bych jim už moc přál.

Tataráček od Ambiente

Celý článek

Brno za deště

Náměstí Svobody v Brně – 24. květen. Nikde nikdo.

Celý článek

Poho.cz – nový motor se starou karosérií

Jak jste si možná všimli, posledních pár měsíců byl web poho.cz nefunkční. Místo článků visela při příchodu na stránku hláška o tom, jak dám vše do pořádku, v co nejkratším čase. „Na Vánoce“ … „Na Silvestra“ … „Po zkouškovém“ … „Někdy“ Typicky.

Problém jako takový vzniknul čistě na technické straně. Nebudu vás obtěžovat podrobnostmi, co se přesně stalo, pro tu většinu z vás, kteří nejsou zběhlí v SQL databázích by to stejně moc neřeklo a ti druzí by se mi smáli.

Každopádně tento problém, díky němuž jsem musel poho.cz dočasně zavřít, neboť by místo rozumných českých vět ukazovalo pouze změť nečitelných znaků, dal do pohybu věc, kterou jsem chtěl už nějaký čas udělat, ale nikdy nebyl přímo akutní důvod a chuť se do toho pustit. Až tentokrát. Poho.cz fungovalo v minulém stavu nějaký ten pátek, počítám-li správně tak tomu budou tři roky. V té době jsem ho sešil bez dnešních znalostí skoro na koleni, poslepoval různá řešení, aby to vypadalo tak, jak jsme chtěl. To že to funknčě nebylo nejjednodušší na ovládání a nesplňovalo to některé věci, které mi dnes přijdou při tvorbě webu samozřejmé, jsem neřešil. Tehdy jsem o nich neměl ani ponětí.

Jenže čas běží, znalosti se zvětšují, rozhodl jsem se tedy, že svou osobní stránku předělám od základu. Ne, že před technickou kontrolou jen vyleštím trochu písty a doleju olej, ale že dám do té karosérie zbrusu nový motor. Nenechte se tedy zmást tím, že vše vypadá podobně nebo stejně jako předtím. To je jen karosérie, to hlavní, co se změnilo je pod kapotou. A zatím to šlape dobře.

Hlavní posun spočívá v tom, že je poho.cz včetně webzinu mnohem lépe optimalizováno pro vyhledávače, přidávání nových článků a fotografií je pro mne snazší, zlepšilo se kategorizování obsahu. Všechno jsou to skoro samozřejmosti, ale mám radost, že to konečně je. Předtím to bohužel nebylo.

Z hlediska vás, návštěvníků se mění jen dvě věci. Ta druhá není až tak podstatná, ta první naopak zaslouží pozornost pro odebíratele RSS kanálů.

• Odebíráte-li RSS kanál článku nebo komentářů z webbzinu, změňte si jej na adresu http://feeds.feedburner.com/pohocz (pro komentáře na http://feeds.feedburner.com/pohocz-comments). Předchozí kanály přestanou fungovat, pokud se tomu již nestalo. Bez této změny se o nových článcích přes vaše RSS čtečky bohužel nedozvíte.
• Nově můžete v diskuzích používat tzv. Gravatary, to jsou vaše ikonky u komentářů. Jejich zprovoznění je snadné. Na adrese gravatar.com vyplníte e-mail, zaregistrujete se a nahrajete si obrázek, který chce, aby se u vašeho jména zobrazoval. Gravatar je tak spojený s e-mailem a automaticky se načte, když vyplníte e-mail ve formuláři pro přidání nového komentáře.

To je asi vše, co jsem chtěl k novému spuštění napsat. V současné době je na webzinu 60 článků, z většiny o gastronomii a cestování. Tímto směrem bych chtěl budoucí zaměření webzinu vést především. Ostatně, tato dvě témata baví snad všechny z nás.

Dublin 2009: město jedné legendy

„Řím má své Koloseum, Sydney operu, Paříž Eiffelovu věž a Dublin…“. Dublin má Guiness. Skutečně. Je to pravdivé, přestože to z různých pohledů nemusí pro město na řece Lifey vyznívat úplně nejlépe. Dublin dal světu nejslavnější černé pivo, aby se sám stal slavným.

Když jsme přistávali na dublinském letišti, nevěděli jsme ještě přesně, co bychom měli všechno navštívit. Vybaveni průvodcem Lonely Planet (mimochodem, nekupujte jiné, tato značka je o třídu nad konkurencí), pročítali jsme na poslední chvíli seznamy památek a musím přiznat, že už tehdy to působilo, že není moc z čeho vybírat. Jasně, mají tam Národní galerii a Národní muzeum jako v každém hlavním městě. Mají tam galerii moderního umění, sochy slavných rodáků a mají tam i ZOO. Ve srovnání s jinou turistickou metropolí to ale působí jakoby z povinnosti. Je to tam, protože to tak je prostě všude.

Jenže tam, kde v Londýně najdete známá díla a davy lidí, tak tady procházíte poloprázdnou galerií, abyste na konci viděli jeden slavný obraz od Caravagia. Takový je pohled laika. Věřím, že někdo, kdo je milovníkem umění by se mnou polemizoval a tvrdil, že i ostatní vystavené obrazy jsou svým způsobem slavné, ale i ten musí uznat, že podobná instituce na Trafalgar Square nabízí mnohem větší zážitek. Na British museum v anglické metropoli se vyplatí vyšetřit si nejlépe dva dny, pokud nechcete jen běžet mezi exponáty. V Dublinu vám stačí jen pár hodin a jste zpět venku, pod irským nebem vedle sytě zeleného trávníku.

Národní galerie v Dublinu

Návštěva muzea moderního umění pak byla jako výlet do hlavy šíleného umělce. Jára se těšil na obrazy, ale objevili jsme něco, na co, neměl žádný z nás ten správný „dekodér“. Konceptuální díla v podobě kamenů vyskládaných do kruhu uprostřed místnosti, kýčovitý vánoční stromek z plastu, nebo prázdnou místnost, kde bylo do zásuvky zapojeno hodně, opravdu hodně „rozdvojek“ 

Moderní umění

Abych jen nekřivdil, všechny uvedené galerie a muzea měly vstup zdarma. Ani to však nesmaže pocit, že to je vše tak trochu „na oko“ a jen proto, aby to bylo. Tím jsem pro začátek vyčerpal tu odvrácenou tvář Dublinu, do níž jsme jako turisti museli nahlédnout. Ta druhá, příjemnější, se nám naštěstí brzy ukázala sama.

Celý článek

Dublin 2009: poprvé

Irové dali svému hlavnímu městu původně úžasně poetické a melodické jméno – Baile Atha Cliath [bajkalyla], neboli tůň u protěného brodu. Nebudu zde spekulovat, proč se přes svou krásu a jednoduchost neujalo, ale neboť tyto řádky předznamenávají menší cestopis a jméno města, kam míříme, budu muset chtě nechtě nespočetněkrát použít, udělám s vámi předem malou dohodu a po vzoru zbytku světa pro něj budu používat ten nepoetický, zato všem dobře známý název… Dublin!

Celý ten výlet, který právě vypuknul je tak trochu jedna velká náhoda. Když píšu tyto řádky, tak sedíme na malém provinčním letišti Frankfurt/Hahn. Letiště je to menší než Brno Tuřany a jak se zdá, létá sem pouze jedna letecká společnost Ryanair. Ta stará, dobrá a především levná! Obzvlášť to poslední je důležité, protože díky slevové akci, která proběhla před pár týdny, nabízeli letenky za cenu více než lidovou – úplně zadarmo. Dokonce bez letištních poplatků.

Opuštěné letiště Frankfurt-Hahn

Celý článek

Otázka zubní hygieny vyřešena

Už přes měsíc používám zubní pastu ELMEX a dnes jsem k ní do tandemu dokoupil i skvělý supersoft kartáček Curaprox 3960 s velmi jemnými štětinkami a úžasným retro designem. Od teď se mi tedy na umyvadle zahnízdila tahle švýcarská dvojka profesionálů a já doufám, že tím je otázka zubní hygieny na nějakou dobu vyřešena.

Napište mi do komentářů jakou kombinaci pasta + kartáček používáte vy.

Zubní pasta Elmex a kartáček Curaprox 3960

Podzim

Hastings a Canterbury

Londýn pro turistu nabízí sice velmi mnoho lákadel, ale když jste v něm delší dobu, vyplatí se také poznat britskou kulturu z jiné stránky a vyjet ven mimo ruch metropole. My jsme tak učinili během naší třítýdenní návštěvy dvakrát a za svůj cíl jsme zvolili města Hastings (ve kterém jsem byl už vloni) a poté Canterbury. Pokaždé jsme vyjížděli z nejrušnější londýnské stanice Victoria a naštěstí nás v obou dvou případech zastihlo na Anglii výjimečné bezmračné počasí.

Hastings

Hastings je přístavní město na jihu Anglie a jeho hlavním lákadlem je bitva, která se zde odehrála roku 1066 a v níž zvítězil Vilém Dobyvatel. Cesta do Hastings trvá vlakem z Londýna něco přes dvě hodiny a táhne se krásným anglickým venkovem. Vyplatí se sedět u okénka a pozorovat tmavě zelené louky a v nich roztroušené tradiční vesničky, které mají každý dům postaven s cihlovou fasádou (pro Británii tak typickou). Kompozice díky tomu navozuje dojem předem připravených miniatur v krajině dětských vláčků.

Model lodi před nádražím v Hastings

Po příjezdu do Hastings by jste měli sestoupit ulicemi do centra města, kde máte možnost vydat se buď k moři nebo na zdejší zříceninu hradu. Na tu vede mimo jiné zubová lanovka a údajně je odtud krásný výhled na pláž a přístav. To bohužel nemohu potvrdit ani vyvrátit, protože jsme si výstup nahoru nechali ujít a místo toho zamířili na pláž a mezi racky a zvuk moře. Hlavní nevýhodou pláží na jihu Anglie je obecně skutečnost, že nejsou pískové, nýbrž oblázkové. Po oblázcích lze pak chodit jedině v botách, bez nich je to jako kdybyste se snažili chodit po masírovacích podložkách. První dva kroky jsou sice zajímavé, ale potom to bolí čím dál více.

Lanovka

Pláž se v Hastings táhne v souvislém pásu, který po několika stovek metrů volně přechází v přístaviště lodí. K přístavu, jak si jej ale možná představujete, má zdejší varianta hodně daleko. Lodě nejsou v krásných řadách vystavěny jedna vedle druhé u dřevěných mol, po nichž se dá chodit, jako například v italských přístavech, ale jsou nekompromisně vytaženy na oblázkovou pláž a v případě potřeby vyplutí, se musí před lodí položit až do moře pás silných umělohmotných trubek a stroj na způsob bagru potom po těchto trubkách loď „sesune“ do vody.

Přístaviště lodí

Celý článek

Londýn 2008: Gastro speciál 2

Jak už sám název napovídá, tento díl Gastro speciálu z Velké Británie se bude věnovat dvěma ostrovním fenoménům, které spolu na první pohled příliš nesouvisí, ale Angličané mají oba natolik pod kůží, že se s nimi při návštěvě Londýna určitě setkáte. Ať už chcete nebo ne. Těmi fenomény jsou anglická snídaně a nespočet variací na téma sendvičů.

O anglické snídani jsem zde již psal, tehdy však spíše o tom, ž čeho se zpravidla tradiční „hotelová“ (či hospodská) snídaně skládá – vajec, fazolí, slaniny, klobásy apod. Tentokrát mám v úmyslu podívat se na snídani očima, kterými ji vidí britská společnost.

Angličané velmi rádi snídají, snídají hodně a co je nejzajímavější, snídají bez problémů i v době oběda. Přestože sem pomalu pronikají zahraniční zdravé „cereální“ módní vlivy, v mnoha snack-barech a hospodách i tak naleznete na jídelním lístku takzvaně All-day-breakfast, neboli snídaňové menu k objednání po celý den.

Náš stůl se snídaní

Celý článek

« Starší články

Menu

zpět na úvodní stranu

• Úvodem
• Webdesign
• Kontakt

• Webzine (vše)
• Na cestách
• Gastronomie
• Psáno perem
• Společnost a kultura
• Hledáčkem
• Ostatní

Témata

Vyhledávání

Poslední články

Co si myslíte...