OK

Pan Vok okázale okukoval okteto jen tak od boku,
když okouněl s okulárem okolo okresního potoku.
okouzlen oktávami barokních okarín přidal do kroku
a zašel oklikou směrem po toku, do lokálu „U Doku“.

Okatě okusil trochu zdejšího okrového moku
a okořského okouna z okrouhlého woku.
Zpod pokličky okořeněné noky a dokonce i okurku,
okousal s okoralou brokolicí bez okolků.

Do dokonalosti okřávalo okolí lok co lok
a okřídleným prorokem stával se pro něj každý cvok.
Na okamžik mu u okrasného okna padla do oka
okrášlená okenice pod okapem ve stylu rokoka.

Dopřál myšlenkám průtoku a vznesl pár dalších nároků.
Bez okovů etiky opile okřikl lokaje – „Poskoku“.
„Pokud možno zvyš ke mně hladinu přítoku.“

Ale místo číšníka byl okamžitě kuchař ve skoku,
a když pan Vok uviděl soka, hned litoval svého výroku.
Dokud se neproklestil ven, nevzpamatoval se ze šoku,
teprve potom, zmoklý, našel v kalhotách díru po broku.

Pokojská s loknami okopávala na balkóně okolík
a on sám se sebou rokoval, proč propil dnes za tolik?
Okraden okulil oklamané tělo k okraji stoky:
„Než s kuchaři, lepší válčit v knichách s Čapkovými mloky.“

Ondřej Pohorský