Články z tématu ‘jídlo a vaření’
Parmigiano Reggiano
Náhody se dějí. Cuketka mi dnes dopoledne nevědomky vyfoukl doslova před nosem téma dnešního článku. Zvažoval jsem, zda jej tedy i přesto vydat? Nakonec jsem se rozhodl, že ano. Alespoň odhalím, že máme v Parmigiano Reggiano stejnou zálibu a potvrdím jeho slova, že v ČR je parmezán mnohem dražší než v Itálii a originál se opravdu vyplatí.
Dnes mi dorazil ze sluncem zalité Itálie malý poklad. Ještě se z té cesty ani nestihl vzpamatovat a už mi stál „modelem“ a roztočil mou fantazii na plné obrátky. Mluvím o originálním dlouhozrajícím sýru, doslova phu-eru mezi sýry: Parmigiano reggiano. U nás v Brně je Parmigiano reggiano poměrně drahý, do teď jsem tedy kupoval levnější variantu Grana Padano. Dneškem jsou ale tyto časy minulostí, neboť od této chvíle mi leží ve správné teplotě v plátně zabalené necelé 3 kilogramy tohoto skvostu. Jeho cena byla 46,20 euro (zhruba 1300 korun), tedy 15 euro (zhruba 410 korun) za kilogram a jen při pohledu na něj se mi v hlavě začínají objevovat desítky oblíbených italských jídel, která s ním v následujícím semestru ozvláštním, vylepším a posunu z roviny všednosti o pár pater výš. Viva Italia!
Parmigiano Reggiano
11.8.2007 16:00 | Gastronomie | Komentářů: 5
Londýn 2007: Britská kuchyně a co jsem jedl
„Asterixi, ti podivní Britové jedí divočáka s mátovým sósem!?“
Těmito slovy se v animovaném filmu Asterix a Britové podivuje zavalitý Obelix nad ostrovní gastronomií a ukazuje na jednu z mnoha zvláštností, které ji doprovází. Britská kuchyně je skutečně mírně řečeno „zvláštní“, až na pár světlých výjimek těžko stravitelná, nesourodá a přes veškerou snahu nemůže nikdy dosáhnout lehké poetičnosti, kterou vidíme v kuchyni francouzské a italské (což Francouzi z odvěké rivality rádi připomínají).
Vždyť už jen krátký exkurz po britských „národních“ pokrmech nám dává pocit, že dnes vařili pejsek a kočička, kteří měli navíc hodně přebráno. Nejnormálnějšími jídly která najdeme na klasickém britském menu je hovězí beefsteak s yorkshireským puddingem (měkké smažené těstíčko, něco mezi knedlíky, nádivkou a souffle) a fish and chips, které mají ale díky spoustě přepáleného oleje blíže k tzv. „junk food“ nežli k pravému gurmánskému zážitku. Půjdeme-li ale ještě hlouběji, objeví se teprve ta pravá tradice a skvosty v podobě rozvařené zeleniny, hrášku s chedarem, okurkových toastů, které se přikusují k čaji s mlékem, zmíněné mátové omáčky, nebo ledvinek a jater pečených v listovém těstíčku či lépe zašitých do ovčího žaludku. Byť nemám ani proti jednomu z uvedených jídel nic osobního a prakticky všechny jsem je během svého výletu vyzkoušel, je na první ochutnání zřejmé, že ať kterýkoliv z nich vynásobíte tisícem, tak se ke carpacciu s olivovým olejem, plátky prosciutta a parmazánem ani nepřiblížíte.
15.7.2007 18:00 | Gastronomie, Na cestách | Komentářů: 5
Londýn 2007: Nakupování a černoši v ulicích
Do Londýna jsem si s sebou mnoho potravin nedovezl, protože jsem počítal s tím, že pokud má být můj výlet autentický a já se chci přiblížit tradiční anglické kultuře, bude nejlepším krokem i zajistit si jídlo ze zdejších zdrojů až mi dojdou ty dovezené. A vzhledem k tomu, že celá má výbava spočívala ze dvou řízků a několika okurek, stalo se tak během prvního večera a já byl hned následujícího ráno nucen vyrazit na průzkum terénu a vyhledání nějakého přiměřeně levného obchodu.
Oblékl jsem se tedy do chladného britského počasí, do batohu přihodil mapu, pláštěnku, na krk zavěsil fotoaparátd a šel. Člověk, co mě sem přivezl mi poradil, na které ulici jsou velké supermarkety, různé levné restaurace a trh. Držel jsem tedy před sebou mapu a se zevnějškem kontinentálního turisty směřoval na High Street. Lidé mě mlčky míjeli a když jsem se pořádně rozhlédl a podíval se na ně, uvědomil jsem si, že čtvrť, v níž bydlíme je plná černochů, Arabů a celkově všech podobných se stupněm opálení vysoko nad ostrovní průměr. Nejsem rasista, takže po prvním překvapení je to spíše zajímavá změna vůči Brnu a ČR vůbec. Všichni černoši jsou navíc velmi kreativní v úpravě svého zevnějšku, především vlasů. S tímto naopak kontrastují arabské ženy, které jsou také kreativní, ale ve svém skrývání. Některé natolik, že přestože jsou zahaleny od hlavy až k patě, mají v úzkém průzoru pro oči mezi šátky ještě nasazeny tmavé brýle, aby někdo omylem nezahlédl barvu jejich očí. Bydlím ve čtvrti kontrastů.
Černochů je tady hodně
Po pěti minutách jsem dorazil konečně na High Street, což je zhruba kilometr dlouhá pěší ulice, která je dennodenně lemována stánky se vším možným, od zeleniny a ovoce, přes oblečení až po kýčovité suvenýry, leštiče bot a pouliční výrobce klíčů. Každý třetí dům přitom ještě navíc nabízí smažené kuře či rybu s hranolkami, takže ve vdzuchu se mísí vlhký britský vzduch s pokřiky prodávajících a vůní smažených ryb. Jen procházka tudy je zážitek. Fotografie z trhu dodám v některém z příštích článků.
Na konci této rušné ulice, zaplněné proplétajícími se a navzájem do sebe vrážejícimi lidmi, byl cíl mé cesty – supermarket. Ve Velké Británii mají stejně jako v ČR několik velkých řetězců, které konkurují malým obchodníkům především nízkými cenami a snadnou dostupností. Pro obě země je společné například Tesco či Lidl. Nevím, zda tu mají další řetězce známé od nás, po Londýně je ale hojně rozmístěna síť obchodů ASDA a Sainsbury`s. Oba dva jsou podobné jako Tesco tím, že mimo běžnou nabídku všeho, co vás napadne, mají i své vlastní výrobky, které jsou zpravidla levnější. První den jsem zamířil do vzdálenější ASDY, abych udělal základní nákup.
Řetězec ASDA
30.6.2007 18:00 | Na cestách | Komentářů: 13
Lehký oběd
Je poledne, takže není od věci dát si něco malého k zakousnutí. A vzhledem k jaru a krásnému počasí to ani nemusí být nic těžkého. Bohatě postačí bageta politá extra panenským olivovým olejem s olivami a dobrou uzeninou. Ta na obrázku není prosciutto, jak by se mohlo nabízet na první pohled, ale španělská alternativa jamon serrano z vepřového masa. Oproti prosciuttu má dle mého názoru výraznější „masovou linku“ chuti a je měkčí.
25.4.2007 12:00 | Gastronomie | Komentářů: 8
Gastro Hradec 2007
Dne 19.1. se v centru Aldis v Hradci Králové konala výstava Gastro Hradec 2007, jejíž součástí byla soutěž Mistr Kuchař 2007. Sešlo se tu veliké množství kuchařů, cukrářů a vůbec zručných kulinářů dělajících čest svému řemeslu, kteří v několika kategoriích soutěžili o to, kdo je mezi elitou nejelitnější. Pohozine byl samozřejmě u toho s nabitým fotoaparátem a nenechavou chutí podívat se všude. V následujícím krátkém ohlédnutí se dočtete o dojmech z této vydařené akce.
Do Hradce Králové jsem se vypravil autobusem z Vysokého Mýta v 9.50, přičemž samotná akce měla začít v 10.00. Cesta trvala něco kolem tři-čtvrtě hodinky a přesun po Hradci se také povedl nečekaně bez problémů, takže jsem byl okolo jedenácté před Aldisem a vmísil se do davu proudícího za výstavou. A dav to nebyl zrovna malý. Celé výstavní centrum praskalo ve švech pod náporem žáku hotelových škol a kuchařských oborů z celé republiky. Ti se přijeli buď něco přiučit či podpořit některé své spolužáky mající soutěžní želízko v ohni anebo se v neposlední řadě na vlastní oči přesvědčit o tom, že gastronomie v podání české fantazie nemusí končit u pečeného vepřového se zelím a pěti knedlama, ja.
První hodinku jsem strávil prakticky jen tím, že jsem se s neustálým opakováním fráze „Promiňte, s dovolením“ snažil proplétat mezi stojícími hloučky a zorientovat se ve výstavních plochách. V centru Aldis se často konají plesy, takže je jeho hlavní část rozdělena na Velký sál a Malý sál. V prvním jmenovaném byly umístěny soutěžní pokrmy kuchařů a „zdobičů“ ovoce, v přilehlých prostorách se naopak konala bitva mezi díly cukrářů. V malém sále probíhal celý den až do závěrečného vyhlášení výsledků program sestávající z ukázek kuchařského umění, barmanské show, povídání s „kuchařskými“ legendami (pan Nodl jako jediní český nositel Řádu svatého Vavřince byl opravdu skvělý), scénkami učňů kuchařských oborů a soutěžemi s publikem (např. krájení co nejdelší jablečné slupky). Na chvíli se zastavil i Ivan Vodochodský, ale bylo to zastavení na „pár minut“ a působilo jako spíše jednorázová snaha dostat na akci alespoň jednu mediálně známou „celebritu“. Jinak jsem se ale bavil výborně a moderátor malého sálu, sám soutěžní kuchař, byl výborný a show neztrácela na tempu ani na chvíli.
22.4.2007 19:00 | Gastronomie | 1 komentář