Články z tématu ‘art’

101 skvrn

Včera jsem byl v Hradci Králové na výstavě Gastro Hradec 2007, kde probíhala soutěž Mistr Kuchař 2006, z níž jsem přivezl spoustu chutných foteček. Doufal jsem, že je stihnu zpracovat a dnes vydat reportáž z této parádní výstavy jídla, nicméně se probírání fotkami protáhlo, takže článek čekejte v neděli a zatím se podívejte na dalmantina mé přítelkyně. Jmenuje se Bekina.

OK

Našel jsem hluboko v šuplíku jednu říkanku, kterou jsem napsal před pár lety. Její úštřední myšlenkou je používání jednoho slova. Tím slovem je … no, na to přijdete sami

Před odletem

Jarní klišé

Jak jsem měl zápal plic – část druhá

Výtah se zastavil v prvním patře brněnské nemocnice a otevření dveří mě přivedlo na plicní oddělení. Zdravotníci v oranžových kombinézách dotlačili mé kolečkové křeslo ke stolku uprostřed chodby, povinně zaflirtovali se zdravotními sestřičkami ve vysokých bílých podkolenkách a zmizeli navždy z mého života. Seděl jsem naproti sesterně a čekal až mě jedna z nich přijde přidělit apartmán s postelí a umyvadlem. Konečně v bezpečí, pomyslel jsem si. Připadal jsem si jako horolezec, který si těsně před vrcholem hory zlomil nohu a byl snesen zpátky do základního tábora. Konečně v bezpečí.

U stolku, který zde pravděpodobně hrál roli centra kulturního dění, se mnou seděly dvě stařenky, hodně přes sedmdesát. Usmívaly se. Usmál jsem se také. Člověk nikdy neví, která bude kouzelná. Letmým pohledem po chodbě jsem zjistil, že ony dvě nebyly zdaleka jediné. Toto křídlo „hotelu“ zjevně nezažívalo příliš hostů narozených po druhé polovině minulého století. Chodbou se pohybovaly postavy důchodců kolébavou chůzi, která až nápadně připomínala pohyb komparzistů z filmu Noc oživlých mrtvol. Ti z vás, kteří viděli díl Studna ze série 30 případů Majora Zemana, ví o čem mluvím. Někteří si vezli s sebou vlastní kapačky, někteří ne. A ano, všichni kašlali. Jsme přeci na plicním, tady si můžete těžko odpočinout, když na pokoji stále někdo kašle a chrchlá. Stále!

Přišla sestřička a z výrazu v jejím obličeji jsem pochopil, že někoho, kdo čerstvě oslavil jednadvacáté narozeniny tady opravdu nemívají příliš často. Začala se mnou vyplňovat dotazník. Jméno, adresa, věk,..až…

Máte zubní protézu?
Eh, ne.
Jinou protézu? (nadzvihla si brýle s pobaveným úšklebkem) Asi ne, že?
Ne.
Pijete?
Ano, piju.
Pravidelně?
(přemýšlel jsem, zda se dá páteční návštěva hospody s přáteli považovat za pravidelné pití)
Pravidelně?
Dá se říct, že ano.
(znovu nadzvihla brýle, nyní s pohledem radikální feministky)
Množství?
Proč?
(povzdech)
Abychom věděli, zda nebudete mít abstinenční příznaky.
Ne. Málo. Jednou za týden s kamarády. Dvě piva týdně, maximálně.
(sama té lži nevěřila)
Drogy?
Co?
Berete nějaké?
Proboha ne!
No, … tak dobře. (s absolutní nedůvěrou v mou odpověď udělala v kolonce „Drogy“ křížek) Počkejte tady chvíli, druhá sestra vám přidělí pokoj.

Když odcházela, dvě stařenky u stolu se stále usmívaly, zjevně pobaveny tím malým zážitkem.

Za chvíli přišla jiná zdravotnice a dovedla mě na můj nový pokoj. Pokoj pro tři, dvě místa byla již zaplněna. Samozřejmě oba nad sedmdesát, jeden s kyslíkovou maskou. Pozdravil jsem, převlékl se do nemocničního pyžama a lehl si. Byly tři hodiny odpoledne, přesto jsem byl z toho všeho natolik unavený, že jsem chtěl spát. Zavřel jsem oči a nechal loďku vědomí odplouvat na druhý břeh. Ještě než se však odlepila od břehu, vstoupila do pokoje další sestřička a v rukou držela jehlu a injekční stříkačku.

Celý článek

Duha

Duha na mém stole. (zvětšíte kliknutím)

Jak jsem měl zápal plic – část první

Všechno začalo před čtyřmi týdny, když jsem přijel do Brna. Den předtím říkala ve zprávách Lucka Borhyová, že je prý naše moravská metropole plná virů chřipky, ale to že vystoupím z autobusu a budu se cítit jako bych slezl z řetízáku jsem nečekal. Nastoupil jsem do první tramvaje (šaliny, rozumíme?) a jel si lehnout. Byla sobota, do prvního školního týdne zbývaly čtyři dny, a tak jsem doufal, že chřipku umlčím v zárodku. Přítelkyně mi udělala čaj s citrónem, vzal jsem si Paralen a šel to vyhnat spánkem.

Bohužel ranní probuzení nebylo ani trochu veselejší a rtuť teploměru se vyšplhala k nepříjemným 39° C. Rozhodl jsem se přejít z Paralenu na silnější Nurofen, ale požadovaný efekt zázračného uzdravení se nedostavil. V pondělí ráno jsem už šel k doktorce. Ta konstatovala, že smrt nastala před čtyřmi hodinami … promiňte, to je jiný příběh … ta mi řekla, že to je chřipka, čímž se potvrdilo za prvé to, že Lucka Borhyová měla pravdu a za druhé, že letošní začátek semestru asi určitě nestihnu. Vrátil jsem se do peřin, vyzbrojen novými medikamenty a novou nadějí.

Tak uplynuly další čtyři dny. Špatně se mi dýchalo a teplota se stále držela o nějaké tři stupně nad hodnotou, která je obvyklá pro náš druh. Protože jsem měl být podle slov doktorky v pořádku do tří dnů, rozhodl jsem se, že se setkáme znovu. Opět jsem se objevil v ordinaci, bledší o dva odstíny než naposledy a udýchaný jako důchodce po výstupu na Sněžku. Poslechla si mě a k chřipce mi přibylo podezření na zápal plic.

„Musíte na rentgen plic. Má Vás tam kdo zavézt?“
„Ne, v Brně jen studuju.“
„Zavolám vám sanitku.“
„Děkuji“
(volání)
„Mají čas až za tři hodiny…“
(povzdech)
„Máte na taxíka?“
„Ano“
„Zavolám taxíka.“

A tak se stalo, že jsem jel poprvé v životě taxíkem. Pětiminutová projížďka Brnem vyšla na 120 Kč a vyměnila moderní ordinaci za čekárnu na plicním oddělení. V té době jsem se už cítil, jako bych dýchal o trochu větším brčkem. Přečkal jsem půl hodiny, absolvoval rentgen a se snímkem útrob mého hrudního koše, který připomínal nepovedený nákres ostrova pokladů, jsem čekal až se na něj podívá někdo znalejší věci. Za deset minut se tak stalo a obrázek mých plic třímala v prstech doktorka, která při tom pohledu nevyzařovala příliš pozitivní energii. „Máte oboustranný zápal plic.“ Ukázala mi na snímku, že zhruba dvě třetiny z levé plíce a jedna třetina z pravé plíce jsou osídleny bakteriemi, díky kterým se mi nedýchá jako na jarní alpské louce a že určitě tyto nezvané hosty nevyženu Paralenem. Vypadala při té řeči nepříjemně seriózně.

„Musíte do nemocnice. Zavolám vám hned sanitku.“ To bude další kilo dvacet na taxík, pomyslel jsem si. Ale to jsem se hodně spletl, protože paní doktorka můj stav pokládala za mnohem vážnější než její ranní kolegyně a řeč tudíž nebyla o běžné sanitce, ale o „rychlé“. Po pěti minutách vstoupili do ordinaci dva zdravotníci v oranžových kombinézách a odvezli mě na kolečkovém křesle k sanitce. Položili mě na lůžko, na prst mi dali jakýsi kolíček s displejem, který ukázal číslo 86. Rok, kdy jsem se narodil. Vymakaná mašinka, pomyslel jsem si. Pro zdravotníky bylo toto číslo ale signálem aby mi nasadili kyslíkovou masku a pustili z malé bomby čisté O². Žádný prvek z chemické tabulky jsem v té chvíli nemiloval víc. Nasál jsem do plic a pocítil, jak mnohem hůř se mi celé poslední dny dýchalo. Tohle bylo něco úplně jiného. Paragliding. Číslo na kolíčku na mém prstu začalo rychle stoupat. 92, 94, až se zastavilo na 97. Rok, kdy se narodila moje sestra. Vymakaná mašinka.

Zdravotníci mě začali přivazovat na lůžko třemi pásy. Snažil jsem se přes kyslíkovou masku říct, že to není nutné. Bylo. Po uvázaní jsem jen slyšel, jak se na střeše rozezvučel známý zvuk sirény a my vyjeli. Vyjeli? Připadalo mi, že raketoplán nemůže mít větší akceleraci. Stejně jako v taxíku jsem jel v tomto typu služby poprvé v životě a upoután tříbodově na lůžko s kyslíkovou maskou na obličeji jsem jen vnímal, jak se pásy na mém těle napínají odstředivou silou v zatáčkách a při skocích přes tramvajové koleje. Při pohledu na oživovací přístroje okolo jsem si představoval, jak brázdíme známé brněnské ulice rychlostí přes 100 km/hod a auta se uhýbají ke krajnicím při zaslechnutí naší sirény. Když jsme zastavili před nemocnicí, v níž se mělo odehrát dalších sedm dní mého příběhu, uvědomil jsem si, že pro jízdu v „rychlé“ sanitce by měl být člověk minimálně v bezvědomí. Jinak je to silnější zážitek než by si nemocný člověk zasloužil.

Na kolečkovém křesle mě tlačili zdravotníci do výtahu v přízemí nemocnice, a když zmáčkli tlačítko s patrem Plicního oddělení, říkal jsem si, že těch zážitků bylo pro jeden den už dost.

Tehdy jsem nemohl tušit, že to hlavní…zážitek na půl života, teprve přijde…

(pokračování příště)

Jak jsem měl zápal plic – část druhá

Bernardýn

Ti z Vás, kteří sem chodili v době, kdy byl tento web ve staré verzi, si možná vzpomenou, že mimo webzinu zde byl i fotoblog. Nyní jsem se rozhodl obé, webzine i fotoblog, spojit do jednoho a budu své pokusy s digitálním fotoaparátem zveřejňovat tady. Prvním takovým je následující sněžně laděné makro. zvětšíte kliknutím.

Novější články »

Menu

zpět na úvodní stranu

• Úvodem
• Webdesign
• Kontakt

• Webzine (vše)
• Na cestách
• Gastronomie
• Psáno perem
• Společnost a kultura
• Hledáčkem
• Ostatní

Témata

Vyhledávání

Poslední články

Co si myslíte...

Z jiného soudku