Strawberry fields forever.
První Youtube a moje mandolína
Konečně jsem si vyzkoušel to, co milióny jiných přede mnou a nahrál svoje první video na YouTube.com. Musím říct, že je to opravdu intuitivní a jednoduché. Určitě budou následovat další.
Na videu jsem já hrající na mandolínu The Entertainer od Scotta Joplina. O mandolíně se dozvíte ještě víc v samostatném článku, prozatím stačí vědět, že je opravdu stará a to, co mám na sobě opravdu není pyžamo 🙂
—
Jiřího prokletí
Jiří měl rád autority uznávané v oboru. Kdyby studoval filmovou režii, našli byste pravděpodobně na stěně jeho pokoje plakát, z kterého by se na vás s moudrým výrazem a typickou kšiltovkou díval Steven Spielberg. Nebo ještě lépe by na právě natáčenou scénu shlížel z vysokozdvižného ramene se stopkami v ruce a rozcuchanými vlasy Stanley Kubrick. V rohu plakátu by možná byla elegantním bílým patkovým písmem napsaná některá věta, kterou někdo zaslechl říci režiséra a učinil z ní citát s vyšším významem. Mohlo by to být například: „Natáčení je jako vaření vajíčka na tvrdo…nikdy nevidíte, co se děje pod skořápkou, ale když máte správný cit, povede se to.“ Není důležité, jak ta věta zněla, důležité bylo, že to řekl právě Stanley Kubrick, který shlížel na Jiřího pokoj z vysokozdvižného ramene. Tedy, bylo by, kdyby si Jiří zvolil filmovou režii.
Jak jsem napsal, Jiří měl rád autority uznávané v oboru. A Jiřího oblíbeným oborem byla Teorie práva. Studoval právo na vysoké škole. Nad většinou studentů nijak nevynikal, byl spíše průměrným…tedy průměrným pokud se bavíme o celkovém prospěchu. V žádném případě ale nebyl pouze průměrným pokud se budeme bavit o teorii práva. V té naopak exceloval. Na přednáškách sedával vždy vepředu a hltal každé slovo, které by doplnilo jeho otevřenou strukturu poznání o tolik milovaném oboru. Dalo by se říct, že Jiří věděl o teorii práva nejvíce ze všech jeho vrstevníků.
Teď, když to víte, co byl Jiřího oblíbený obor, podívejme se znovu do jeho pokoje. Prvního rozdílu, kterého si všimnete, je skutečnost, že stěny jsou prázdné. Neoholené strniště Spielbergovo už nenalezneme na přilepeném plakátu, ba dokonce ani samotný plakát. Důvod je zřejmý a přestože by Jiří pravděpodobně protestoval, teorie práva není natolik známá, aby si měl možnost zakoupit Weyra sedícího za širokým stolem se soškou spravedlnosti třímající váhy a shlížejícího na neupravenou knihovnu tak, jako Kubrick pozoroval mraveniště herců a techniků pod sebou. Místo plakátu vidíme v jeho pokoji masivní dubovou poličku umístěnou nad postelí. Leží na ni knihy od nejrůznějších autorů. Hart, Knapp… Polčák. Některé jsou podepsané samotným autorem, všechny jsou však zjevně používané a jejich rohy zohýbané od častého listování. Polička s knihami, nikoliv plakát, představuje autority, které Jiří uznává.
Kdo ještě chce Travian?
Pokud Travian neznáte, vězte, že to je on-line „strategická“ hra z prostředí starověku, v níž má každý hráč svou vlastní vesnici, kterou rozvíjí, může s ostatními vesnicemi vstupovat do aliancí, vyvíjí vojsko a potom útočí na cizí vesnice. Při registraci je možnost volby ze tří národů, za něž budete hrát. Jsou to Římané, Galové a Germáni. Pro budoucí aliance však volba národa nehraje žádnou roli, takže spíše než „boj“ za určitý národ se jedná o volbu speciálních vlastností, které má každý národ různé. Prostě klasika, ne nepodobná Age Of Empires, jen přenesena do on-line prostředí. Vybudovat, být silnější a zničit. S jedním rozdílem. Travian začne být po pár dnech neskutečně nudný!
Po přečtení jednoho článku, který vychvaloval Travian do nebes (samozřejmě s odkazem na registraci jako refferal) jsem se zaregistroval, abych tu „bombu“ taky vyzkoušel. Objevila se přede mnou umě ztvárněná vesnice s informacemi o počtu obilí, hlíny, dřeva a skály, kterou produkuji za hodinu a obyvatel, kteří jsou mi loajální. Zatím dobré, měl jsme k dispozici určitý počet od dané suroviny a tak jsem začal stavět a vylepšovat jejich zdroje. Suroviny pak ale došly, takže jsem musel den až dva čekat na jejich znovu vytěžení a pak pokračovat. Scénář se opakoval. A znovu. Zjistil jsme první věc. Síla Travianu je v čekání, v opravdu dlouhém čekání.
Po týdnu a pár dnech jsem byl konečně ve fázi, že jsem mohl začít vyrábět vlastní vojáky. Vyslal jsem je tedy k cizí vesnici, čekaje jakoukoliv možnost uplatnění taktiky. Omyl. Po útoku mi přišla primitivní zpráva o počtu ztrát na obou stranách. Chápu, že srdcem každé strategické hry musí být nutně matematický model, ale to nebrání například v AoE rozdělit vojsko na několik částí, provést útok do týlu nepřátel, využít přírodních útvarů apod. Jednoduše taktizovat, snažit se hráči zprostředkovat maximální zážitek. Proto se tyto hry nazývají strategické. V Travianu jste o toto ochuzeni. Travian funguje striktně na principu, že šest je více než pět, bez odchylek. Parádní hra, je to jako kdyby jste si vzali krabičku od sirek, vysypali ji na dvě hromádky a řekli si, že tam, kde jich bude více, vyhrává. Trávíte snad někdo takto čas?
O Aukru, Angličance a Nigerijci, který chtěl fotit
Před pár dny jsem tu psal o svém novém fotoaparátu FUJIFILM FinePix S9600 a praktických zkušenostech s jeho používáním, opomenul jsem ale zmínit události, které předcházely jeho koupi. Před FUJIFILMem jsem rok fotil s poměrně dobrým přístrojem Konica Minolta Z5 a když jsem se odhodlal k výměně a vybral si nový fotoaparát, tak jsem stál před otázkou, co udělat se starým přístrojem. Nakonec jsem se rozhodl jej zpeněžit na některém z internetových aukčních webů a peníze přidat k našetřeným na nový fotoaparát. Výběr konkrétní aukční služby nebyl složitý, neboť v českém internetu není na tomto poli příliš mnoho hráčů, a tak padla volba na největší a nejznámější aukční službu Aukro.cz. Přidal jsem fotografii Minolty s krátkým popisem, stanovil počáteční cenu a doufal, že se při dražbě o něco navýší. Zatím vše jasné, rutinní a v zásadě nezajímavé. Je to tak, lépe řečeno první dva dny dražby skutečně bylo.
Potom se však stalo něco zajímavého. Přišel mi e-mail s následujícím textem:
Hi, how are you doing today? I am a lawyer residing in the United Kingdom.
I will like to buy your Camera for my Boyfriend in Nigeria to his birthday.
Please get back to me if the Camera is still available with the last asking price including shipment to Nigeria Using DHL or EMS courier.
Hope to hear from you soon.
Regards, Jane Freeman
Takže nějaké právnička z Anglie našla shodou náhod český web Aukro.cz, další shodou náhod můj inzerát s fotoaparátem Minolta a rozhodla se jej koupit pro svého přítele v Nigérii k narozeninám. Přišlo mi to přinejmenším podivné a kamarád už se začínal pomalu smát, že si ze mě někdo pěkně vystřelil. Já se nicméně rozhodl v této hře pokračovat a tak jsem se v odpovědi na e-mail zeptal, jak by mělo probíhat předání fotoaparátu a platba. Nigérie přeci jen není na Vysočině a poslat tam balíček s fotoaparátem nebude stát sedm padesát.
Pokračování textu O Aukru, Angličance a Nigerijci, který chtěl fotit
Lehký oběd
Je poledne, takže není od věci dát si něco malého k zakousnutí. A vzhledem k jaru a krásnému počasí to ani nemusí být nic těžkého. Bohatě postačí bageta politá extra panenským olivovým olejem s olivami a dobrou uzeninou. Ta na obrázku není prosciutto, jak by se mohlo nabízet na první pohled, ale španělská alternativa jamon serrano z vepřového masa. Oproti prosciuttu má dle mého názoru výraznější „masovou linku“ chuti a je měkčí.
Nejlepší na světě
Lenka Kutová byla nejlepší člověk na světě. Každé ráno při čištění dvou řad sněhově bílých zubů pozorovala svou tvář v zrcadle a přemyšlela, zda je možné vypadat stejně jako ostatní lidé, nelišit se vzhledem, když v její šišaté lebce odpočíval natolik originální mozek, chrlící do Lenčiny fantazie myšlenku za myšlenkou. Samosebou všechny geniální.
Ano, Lenka byla geniální a mohla dělat cokoliv chtěla. Mohla být nejlepší architektou, psát dechberoucí poezii nebo mezi řečí vyřešit problémy, které trápí matematiky roky. Lenka Kutová mohla obdařit jakýkoliv obor lidské činnosti něčím novým.. posunout ho dál. Mohla, kdyby chtěla. Mohla chodit pro Nobelovy ceny každý rok stejně tak, jako lidé jezdí na dovolenou. Věděla to.
Ale Lenka si čistila své bílé zuby, pozorovala tvář v zrcadle a potají se smála tomu, že nic z toho nedělá.
Každý den chodila se svou síťovkou kolem několika bank, center matematických výzkumů a tam uvnitř, v její šišaté lebce se krčil trpaslík skákající se škodolibým úsměvem, kterým dával najevo, že Lenka může být kdykoliv bohatší, než kterýkoliv z těch manažerů a je bezpochyby chytřejší než všichni vědci ve svých bílých pláštěch. Ale nemusí. Nemusí!
Zapomněli jsme ještě na jednu věc. Lenka byla krásná. Krásná? Ne, byla nejhezčí. Stačilo by, kdyby při své cestě do hospody vhodila přihlášku na jakoukoliv soutěž krásy a automaticky by zvítězila. Pravděpodobně by pak dostala nabídku točit film. A zcela určitě by za svou roli získala Oscara. Lenka Kutová byla totiž dobrá herečka. Ta nejlepší!
Muži po ní šíleli. Tedy, buďme přesní, šileli by, kdyby jim dovolila spatřit svou tvář. Lenka ale věděla, že je nejkrásnější z ulice, města, kontinentu a planety a tak svou tvář bezpečně skrývala. Chtěla mít soukormí, v tom byla důsledná. Co se týče důslednosti, vynikala v ní jako v čemkoliv jiném.
Stála u zrcadla, čistila si své zuby, které by v reklamě přesvědčily kohokoliv, aby si koupil právě tu pastu, kterou používala Lenka Kutová a tiše se smála nad světem okolo sebe. Nad šedou průměrností všech. Pak vyplivla pastu, vzala si z poličky rozečtenou knihu a zamířila na záchod. Před odchodem do hospody ji čekala ještě jedna poslední věc. A ano…jako ve všem ostatním, byla v ní nejlepší na světě!
Gastro Hradec 2007
Dne 19.1. se v centru Aldis v Hradci Králové konala výstava Gastro Hradec 2007, jejíž součástí byla soutěž Mistr Kuchař 2007. Sešlo se tu veliké množství kuchařů, cukrářů a vůbec zručných kulinářů dělajících čest svému řemeslu, kteří v několika kategoriích soutěžili o to, kdo je mezi elitou nejelitnější.
Pohozine byl samozřejmě u toho s nabitým fotoaparátem a nenechavou chutí podívat se všude. V následujícím krátkém ohlédnutí se dočtete o dojmech z této vydařené akce. Do Hradce Králové jsem se vypravil autobusem z Vysokého Mýta v 9.50, přičemž samotná akce měla začít v 10.00. Cesta trvala něco kolem tři-čtvrtě hodinky a přesun po Hradci se také povedl nečekaně bez problémů, takže jsem byl okolo jedenácté před Aldisem a vmísil se do davu proudícího za výstavou. A dav to nebyl zrovna malý.
Celé výstavní centrum praskalo ve švech pod náporem žáku hotelových škol a kuchařských oborů z celé republiky. Ti se přijeli buď něco přiučit či podpořit některé své spolužáky mající soutěžní želízko v ohni anebo se v neposlední řadě na vlastní oči přesvědčit o tom, že gastronomie v podání české fantazie nemusí končit u pečeného vepřového se zelím a pěti knedlama, ja.
První hodinku jsem strávil prakticky jen tím, že jsem se s neustálým opakováním fráze *„Promiňte, s dovolením“* snažil proplétat mezi stojícími hloučky a zorientovat se ve výstavních plochách. V centru Aldis se často konají plesy, takže je jeho hlavní část rozdělena na Velký sál a Malý sál. V prvním jmenovaném byly umístěny soutěžní pokrmy **kuchařů a „zdobičů“ ovoce**, v přilehlých prostorách se naopak konala bitva mezi díly **cukrářů**. V malém sále probíhal celý den až do závěrečného vyhlášení výsledků program sestávající z ukázek kuchařského umění, barmanské show, povídání s „kuchařskými“ legendami (**pan Nodl** jako jediní český nositel *Řádu svatého Vavřince* byl opravdu skvělý), scénkami učňů kuchařských oborů a soutěžemi s publikem (např. krájení co nejdelší jablečné slupky). Na chvíli se zastavil i **Ivan Vodochodský**, ale bylo to zastavení na „pár minut“ a působilo jako spíše jednorázová snaha dostat na akci alespoň jednu mediálně známou „celebritu“. Jinak jsem se ale bavil výborně a moderátor malého sálu, sám soutěžní kuchař, byl výborný a show neztrácela na tempu ani na chvíli. Pokračování textu Gastro Hradec 2007
101 skvrn
Včera jsem byl v Hradci Králové na výstavě Gastro Hradec 2007, kde probíhala soutěž Mistr Kuchař 2006, z níž jsem přivezl spoustu chutných foteček. Doufal jsem, že je stihnu zpracovat a dnes vydat reportáž z této parádní výstavy jídla, nicméně se probírání fotkami protáhlo, takže článek čekejte v neděli a zatím se podívejte na dalmantina mé přítelkyně. Jmenuje se Bekina.
FujiFilm FinePix S9600 po měsíci
Před měsícem jsem vyměnil svou starou „krabičku na obrázky“ (Konica Minolta Dimage Z20) za nový digitální kompakt FUJIFILM FinePix S9600 a po čtyřech týdnech používání přináším několik praktických postřehů, k nimž jsem došel. Nečekejte klasickou objektivní recenzi (takovou naleznete například zde) od člověka, který měl v ruce stovky přístrojů a může tak nezaujatě srovnávat, ale spíše názory řadového uživatele, pro kterého je výměna starého přístroje za nový malou oslavou.
Prvně musím říct, že rozhodnutí koupit si FUJIFILM FinePix S9600 nebylo lehké, a to především kvůli jeho ceně, která se v době koupě pohybovala na 12.000, což se dotýká horní hranice, za níž lze ještě tento druh fotoaparátu pořídit. Člověka v takové chvíli pochopitelně svádí myšlenka, zda ještě nějaký čas nepočkat, nepřišetřit dodatečně peníze a nekoupit rovnou zrcadlovku. To by byla hned jiná liga! Nakonec jsem se ale rozhodl, že tak neučiním a další rok či dva ještě vydržím ve skupině, kterou mají všichni majitelé zrcadlovek za nebohé amatéry. Je to z důvodů, že se ještě necítím dostatečně profesionálně a jsem rád, když za mne fotoaparát udělá většinu práce sám. Při příští výměně to už budu možná vidět jinak.
Pojďme ale k mým postřehům při práci s FUJIFILM FinePix S9600. A začnu rovnou těmi negativními. Prvním logickým prohřeškem je váha přístroje, která je bez baterií 600g, s bateriemi a brašnou bez problémů přes 700g. To už je pořádný macek, u kterého se nemusíte bát, že by se vám jen tak ztratil v kapse. Díky své robustnosti se fotoaparát dle mého soudu dobře drží a skvěle padne do ruky, ale pokud jej máte v plánu nosit celý den zavěšený na krku, pocítíte i stinnou stránku věci. Můžete namítnout, že jsem s tím mohl počítat už při koupi a máte určitě pravdu. Druhý prohřešek jsem však z recenzí na internetu nezjistil a připadá mi mnohem podstatnější.
Tou je spotřeba energie. FUJIFILM FinePix S9600 je malý žrout s věčným hladem a pokud nevlastníte dobíječku na baterie, utratíte za monočlánky nemalé peníze. Po rozbalení jsem dal do přístroje čtyři originální baterie, které přišly společně poštou, zapnul přístroj udělal několik zkušebních fotek, s manuálem v ruce procházel všemožné funkce, které má dřívější Minolta neznala a za necelou hodinu mi na displeji začala červeně blikat kontrolka vybitých baterií. Baterie jsem tedy vyndal, pomyslel si své o šetrnosti inženýrů z FUJIFILMU, kteří k fotoaparátu za 12.000 přibalí baterie za pár korun a šel do obchodu koupit kvalitní. Paní prodavačka mi doporučila Duracel („Králíček chodí, chodí a chodí…“) v ceně jedna AA baterie za 20 Kč a šel zpátky domů. K mému úžasu se scénář opakoval. Necelá hodinka, zhruba třicet fotografií a baterie Duracel byly vyždímány do posledního Voltu. Opakuji tedy ještě jednou, pokud uvažujete o stejném přístroji, doporučuji nabíjecí baterie a brašnu s velkým prostorem, v němž s sebou můžete stále nosit alespoň tři sady (po čtyřech článcích), pak budete mít totiž možnost objevit i jiné kvality přístroje než jen zpracování ikonky oznamující slabé baterie.