Salzburg 2016 – Adventní trhy

Salzburg Adventní trhyDruhý adventní víkend v prosinci jsme jeli vlakem do Salzburgu, který bývá po Vídni další častou volbou, chcete-li se vydat za vánočními trhy z Brna k našim jižním sousedům.

Pokud byste měli pro příští rok podobné plány, tady je pár mých postřehů z Mozartova rodiště, které by se vám mohly hodit:

Přelidněné trhy

Máte-li jen trochu možnost, jeďte na vánoční trhy do Salzburgu mimo víkend. V páteční i sobotní večer byly trhy nepříjemně přeplněné. Mnohem více než ve Vídni nebo v Brně. Fronty u některých obzvlášť vyhledávaných stánků (s palačinkami, pečenými bramborami atd.) jsem tipoval i na čtvrt hodinu a nepomohlo ani to, že jsou trhy na více náměstích. Situace byla na všech stejná.

Na trhy tím pádem doporučuji jít se podívat spíše za světla, kdy sice nemají bez rozsvícených ozdob tolik atmosféry jako večer, ale zato si je můžete užít bez prodírání se davem a večer pak věnovat třeba procházce mimo centrum nebo popíjení v některém z místních hostinců. Pokračování textu Salzburg 2016 – Adventní trhy

Sdílejte článek:

Vídeňský řízek u Figlmüllerů

Manželka musela jet na jedno odpoledne do Vídně tak či tak. Nabídl jsem se tedy, že jí svezu a než si zařídí co potřebuje, tak si zajdu na řízek. Na vídeňský řízek. Velký jako ruské kolo v Práteru.

Jenže kam? Před odjezdem jsem se snažil najít ideální restauraci, přičemž mě limitovaly dvě věci. Za prvé, že budu v centru (to by nevadilo, spíš naopak) a za druhé, že budu mít asi jen dvě hodiny, než se malá-milá vrátí. Bylo tedy jasné, že hledám něco kolem středobodu Vídně – Stephansdomu, abych nestrávil většinu času na cestě tam a zpátky. Po zadání “wiener schnitzellu” mi Google vyhodil na prvních místech podnik Schnitzelhaus, jenže při otevření jejich webu na mě vyskočila nabídka řízku s hranolkami a Coca-Colou za zvýhodněnou cenu. To nebude to pravé tradiční. Další výsledky už vyhovovaly mnohem lépe a mezi nimi vyčnívala restaurace Figlmüller.

Rodinný podnik Figmüllerů se na svých stránkách chlubí mottem “Die Heimat des schnitzels” ,čili “Domov řízku” a tradicí servírováním smaženého obalovaného masa nejen Vídeňanům již od roku 1905. Sídlí ve dvou provozovnách, které jsou v jedné uličce blízko Stephansdomu a jako každá restaurace “jednoho jídla” mají alespoň část přípravy tajnou – v tomto případě ochucení strouhanky. Bylo tedy rozhodnuto, půjdu na řízek k Figlmüllerům. Na webu jsem udělal rezervaci pro jednoho a těšil se.

Pokračování textu Vídeňský řízek u Figlmüllerů

Sdílejte článek:

Dublin 2009: město jedné legendy

„Řím má své Koloseum, Sydney operu, Paříž Eiffelovu věž a Dublin…“. Dublin má Guiness. Skutečně. Je to pravdivé, přestože to z různých pohledů nemusí pro město na řece Lifey vyznívat úplně nejlépe. Dublin dal světu nejslavnější černé pivo, aby se sám stal slavným.

Když jsme přistávali na dublinském letišti, nevěděli jsme ještě přesně, co bychom měli všechno navštívit. Vybaveni průvodcem Lonely Planet (mimochodem, nekupujte jiné, tato značka je o třídu nad konkurencí), pročítali jsme na poslední chvíli seznamy památek a musím přiznat, že už tehdy to působilo, že není moc z čeho vybírat. Jasně, mají tam Národní galerii a Národní muzeum jako v každém hlavním městě. Mají tam galerii moderního umění, sochy slavných rodáků a mají tam i ZOO. Ve srovnání s jinou turistickou metropolí to ale působí jakoby z povinnosti. Je to tam, protože to tak je prostě všude.

Jenže tam, kde v Londýně najdete známá díla a davy lidí, tak tady procházíte poloprázdnou galerií, abyste na konci viděli jeden slavný obraz od Caravagia. Takový je pohled laika. Věřím, že někdo, kdo je milovníkem umění by se mnou polemizoval a tvrdil, že i ostatní vystavené obrazy jsou svým způsobem slavné, ale i ten musí uznat, že podobná instituce na Trafalgar Square nabízí mnohem větší zážitek. Na British museum v anglické metropoli se vyplatí vyšetřit si nejlépe dva dny, pokud nechcete jen běžet mezi exponáty. V Dublinu vám stačí jen pár hodin a jste zpět venku, pod irským nebem vedle sytě zeleného trávníku.

Národní galerie v Dublinu
Národní galerie v Dublinu

Návštěva muzea moderního umění pak byla jako výlet do hlavy šíleného umělce. Jára se těšil na obrazy, ale objevili jsme něco, na co, neměl žádný z nás ten správný „dekodér“. Konceptuální díla v podobě kamenů vyskládaných do kruhu uprostřed místnosti, kýčovitý vánoční stromek z plastu, nebo prázdnou místnost, kde bylo do zásuvky zapojeno hodně, opravdu hodně „rozdvojek“ 🙂

Galerie moderní umění
Moderní umění

Abych jen nekřivdil, všechny uvedené galerie a muzea měly vstup zdarma. Ani to však nesmaže pocit, že to je vše tak trochu „na oko“ a jen proto, aby to bylo. Tím jsem pro začátek vyčerpal tu odvrácenou tvář Dublinu, do níž jsme jako turisti museli nahlédnout. Ta druhá, příjemnější, se nám naštěstí brzy ukázala sama.

Pokračování textu Dublin 2009: město jedné legendy

Sdílejte článek:

Dublin 2009: poprvé

Irové dali svému hlavnímu městu původně úžasně poetické a melodické jméno – Baile Atha Cliath [bajkalyla], neboli tůň u protěného brodu. Nebudu zde spekulovat, proč se přes svou krásu a jednoduchost neujalo, ale neboť tyto řádky předznamenávají menší cestopis a jméno města, kam míříme, budu muset chtě nechtě nespočetněkrát použít, udělám s vámi předem malou dohodu a po vzoru zbytku světa pro něj budu používat ten nepoetický, zato všem dobře známý název… Dublin!

Celý ten výlet, který právě vypuknul je tak trochu jedna velká náhoda. Když píšu tyto řádky, tak sedíme na malém provinčním letišti Frankfurt/Hahn. Letiště je to menší než Brno Tuřany a jak se zdá, létá sem pouze jedna letecká společnost Ryanair. Ta stará, dobrá a především levná! Obzvlášť to poslední je důležité, protože díky slevové akci, která proběhla před pár týdny, nabízeli letenky za cenu více než lidovou – úplně zadarmo. Dokonce bez letištních poplatků.

Letiště Frankfurt-Hahn
Opuštěné letiště Frankfurt-Hahn

Pokračování textu Dublin 2009: poprvé

Sdílejte článek:

Hastings a Canterbury

Londýn pro turistu nabízí sice velmi mnoho lákadel, ale když jste v něm delší dobu, vyplatí se také poznat britskou kulturu z jiné stránky a vyjet ven mimo ruch metropole. My jsme tak učinili během naší třítýdenní návštěvy dvakrát a za svůj cíl jsme zvolili města Hastings (ve kterém jsem byl už vloni) a poté Canterbury. Pokaždé jsme vyjížděli z nejrušnější londýnské stanice Victoria a naštěstí nás v obou dvou případech zastihlo na Anglii výjimečné bezmračné počasí.

Hastings

Hastings je přístavní město na jihu Anglie a jeho hlavním lákadlem je bitva, která se zde odehrála roku 1066 a v níž zvítězil Vilém Dobyvatel. Cesta do Hastings trvá vlakem z Londýna něco přes dvě hodiny a táhne se krásným anglickým venkovem. Vyplatí se sedět u okénka a pozorovat tmavě zelené louky a v nich roztroušené tradiční vesničky, které mají každý dům postaven s cihlovou fasádou (pro Británii tak typickou). Kompozice díky tomu navozuje dojem předem připravených miniatur v krajině dětských vláčků.

U nádraží v Hastings
Model lodi před nádražím v Hastings

Po příjezdu do Hastings by jste měli sestoupit ulicemi do centra města, kde máte možnost vydat se buď k moři nebo na zdejší zříceninu hradu. Na tu vede mimo jiné zubová lanovka a údajně je odtud krásný výhled na pláž a přístav. To bohužel nemohu potvrdit ani vyvrátit, protože jsme si výstup nahoru nechali ujít a místo toho zamířili na pláž a mezi racky a zvuk moře. Hlavní nevýhodou pláží na jihu Anglie je obecně skutečnost, že nejsou pískové, nýbrž oblázkové. Po oblázcích lze pak chodit jedině v botách, bez nich je to jako kdybyste se snažili chodit po masírovacích podložkách. První dva kroky jsou sice zajímavé, ale potom to bolí čím dál více.

Lanovka
Lanovka

Pláž se v Hastings táhne v souvislém pásu, který po několika stovek metrů volně přechází v přístaviště lodí. K přístavu, jak si jej ale možná představujete, má zdejší varianta hodně daleko. Lodě nejsou v krásných řadách vystavěny jedna vedle druhé u dřevěných mol, po nichž se dá chodit, jako například v italských přístavech, ale jsou nekompromisně vytaženy na oblázkovou pláž a v případě potřeby vyplutí, se musí před lodí položit až do moře pás silných umělohmotných trubek a stroj na způsob bagru potom po těchto trubkách loď „sesune“ do vody.

Přístaviště lodí
Přístaviště lodí

Pokračování textu Hastings a Canterbury

Sdílejte článek:

Londýn 2008: Gastro speciál 2

Jak už sám název napovídá, tento díl Gastro speciálu z Velké Británie se bude věnovat dvěma ostrovním fenoménům, které spolu na první pohled příliš nesouvisí, ale Angličané mají oba natolik pod kůží, že se s nimi při návštěvě Londýna určitě setkáte. Ať už chcete nebo ne. Těmi fenomény jsou anglická snídaně a nespočet variací na téma sendvičů.

O anglické snídani jsem zde již psal, tehdy však spíše o tom, ž čeho se zpravidla tradiční „hotelová“ (či hospodská) snídaně skládá – vajec, fazolí, slaniny, klobásy apod. Tentokrát mám v úmyslu podívat se na snídani očima, kterými ji vidí britská společnost.

Angličané velmi rádi snídají, snídají hodně a co je nejzajímavější, snídají bez problémů i v době oběda. Přestože sem pomalu pronikají zahraniční zdravé „cereální“ módní vlivy, v mnoha snack-barech a hospodách i tak naleznete na jídelním lístku takzvaně All-day-breakfast, neboli snídaňové menu k objednání po celý den.

Snídaňový stůl
Náš stůl se snídaní

Pokračování textu Londýn 2008: Gastro speciál 2

Sdílejte článek:

Londýn 2008: Londýnská muzea obří

Původně jsem přemýšlel, jak rozdělit londýnská muzea tématicky do dvou článků a nakonec jsem zvolil kritérium toho, jak na člověka prostorově působí. Do prvního příspěvku jsem tak zařadil muzea, která byť svou rozlohou a počtem expozic zabírají třeba i hodně místa, tak ve vás zanechají pocit komorního prostředí. To platí především u Národní galerie, která je přes svou velikost dobře rozdělena na místnosti po jednotlivých obdobích a každá z nich je svým malým světem sám pro sebe. Z těchto muzeí si zkrátka odnesete pocit, že je lze poměrně dobře „pojmout“ i během jedné návštěvy.

Pro druhou část tohoto mini seriálu mi tudíž zbyla muzea veliká, a to nejen prostorem, ale i tím, že se v některých z nich člověk ztrácí a cítí se oproti rozsáhlým sbírkám a davům lidí malý a ještě menší. Nejenže některé z nich nejde během jednodenní návštěvy ani obsáhnout, ale i když je celá projdete, tak máte natolik zamotanou hlavu, že si stěží vzpomenete na více než pár exponátů. Proto je dobré se do těchto muzeí buď vracet vícekrát a nebo jednoduše rezignovat na to, že v nich chcete vidět všechno a soustředit se jen na malou část, jež vás zajímá nejvíc.

Science museum – Muzeum vědy

Muzeum vědy je ráj pro lidi, kteří mají rádi vesmír, matematiku, fyziku a technické disciplíny obecně. V úvodní hale najdete řadu exponátů z historie a dobývání vesmíru. Je zde například přistávací modul z Apolla 10, hodiny, které dokáží běžet na jedno natáhnutí 10.000 let nebo kyvadlo dlouhé přes všechna patra muzea, které se bez zastavení kývá jen díky odstředivé síle a rotaci Země. Muzeum má několik poschodí a každé z nich je věnováno jiné disciplíně – matematice, námořnictví, fyzice a dalším. V nejvyšším patře je poté možnost vyzkoušet si řadu interaktivních experimentů.

Futuristický interiér Muzea vědy
Futuristický interiér Muzea vědy

Science museum se dá procházet skutečně dlouho a určitě jej oceníte, pokud vám historie a obrazy nic neříkají. Není problém se sem vrátit několik dnů po sobě a při každé návštěvě prozkoumat například jedno patro.

Morris Mini
Rozříznutý Morris Mini – Vozítko Mr. Beana

Pokračování textu Londýn 2008: Londýnská muzea obří

Sdílejte článek:

Londýn 2008: Londýnská muzea komorní

Přestože patří Londýn z hlediska turismu k nejdražším městům na světě, jedno pozitivum se mu pro běžného návštěvníka upřít nedá, a to volný vstup do drtivé většiny muzeí a galerií. Na jedné straně jsou zde atrakce jako Voskové figuríny Maddame Taussaud či ruské kolo London Eye, které jsou doslova předražené a denně plné lidí, na straně druhé si můžete vychutnat pohled na obrazy Vincenta van Gogha, antické památky či Rossetskou desku zcela zdarma. Návštěvu některého z muzeí lze tak každému jedině doporučit, obzvlášť vezmu-li v potaz, že jich Londýn nabízí na výběr velké množství a to i pro někoho, kdo není zrovna milovníkem historie.

My jsme se první týden kromě procházení londýnských parků, rozhodli za horšího počasí navštívit ta největší a hlavní muzea. Každé z nich nese své vlastní téma a i když o dané věci nevíte zhola nic, dýchne na vás určitou atmosférou a třeba vás nakonec i osloví. To se mi stalo v případě Tate modern, což je galerie moderního umění, o kterém mám já asi takové znalosti jako o tradičním způsobu výroby rumunské keramiky, ale to muzeum je natolik zvláštní a různorodé, že vyráží dech. Vezměme to ale popořadě.

Museum of London

Museum of London už podle svého názvu napovídá, že je muzeem, které se zabývá historií hlavního města. V turistických průvodcích je to poměrně opomíjené místo. To je sice velká škoda, ale na druhou stranu zde díky tomu nestojí fronty návštěvníků a tudíž je možnost si vše v klidu projít. Budova muzea stojí v městské části Barbican, v místě, které nepřipomíná Londýn vůbec tak, jak jej znáte z obrázků nebo televizních dokumentů. Vše je zde ponuré, šedé, bez zeleně, této čtvrti vládne jen beton, ocel a sklo. Naštěstí, muzeum samo je uvnitř dobře řešený stánek uspořádaných informací z dějin, kde získáte o Londýnu ty hlavní informace a souvislosti, jež se vám při dalším putování budou určitě hodit.

Museum of London
Museum of London

Výhodou tohoto a i dalších muzeí, je řada interaktivních aktivit, které vám zabrání upadnout do bezcílného bloumání od exponátu k exponátu. Můžete se tak zastavit u počítače a v minihrách na obrazovce se pokusit například postavit kruhový dům z dob prvního osídlování Londýna nebo se snažit přežít jako mladík osmnáctého století (v možnosti zda si máte dát pivo nebo vodu, musíte zvolit pivo, protože voda byla tehdy špinavá a nakažená 🙂

Interiér londýnského muzea
Interiér Museum of London

Museum of London je podle mého názoru nutnou zástavkou při vaší návštěvě Londýna (ať si tištění průvodci říkají co chtějí). Dýchne na vás komorní atmosférou bez davů a po odchodu z něj budete chtít poznat Londýn současnosti a porovnat, kam se vyvinulo to, co jste viděli.

Pokračování textu Londýn 2008: Londýnská muzea komorní

Sdílejte článek:

Londýn 2008: Gastro speciál 1

Startuji první Gastro speciál, jež se bude věnovat jídlům, která se během naší cesty ocitla před námi na talíři. Po loňských zkušenostech jsem se rozhodl oddělit naše „cestovní“ zážitky v článcích od těch gastronomických, v Gastro speciálech z Londýna 2008 tedy nečekejte žádné památky, interiéry a ruch velkoměsta, nýbrž pouze vůně, chutě a fotografie jídel pro Čecha zvláštních a typicky britských. Mezi ta první a pro turistu dá se říci povinné jídlo, jehož vůně vás doprovází v uličkách Londýna takřka na každém kroku, patří ryba s hranolky, neboli Fish and Chips. Vynechat smaženou tresku s většími kousky smažených brambor lze jen stěží. My jsme se této výzvě nakonec ani nebránili a postavili se jí čelem hned druhý den. Vybrali jsme si jeden typický snack-bar na předměstí a dali si Fish and Chips. Tradice byla dovršena a my dostali k příloze navíc porci dušeného hrášku. Ryba byla měkká, hranolky tak akorát a smysl hrášku zůstal nepochopen. Porce byla navíc natolik štědrá, že jsme ani jeden nedojedli.

Fish and Chips
*Ryba s hranolky – Fish and Chips*

Druhý den ráno mi v místním obchodě padly do oka na-první-pohled chlupaté kuličky. Zjistil jsem, že jde o Scotch Egg, tedy Skotské vejce a dvě koupil. Tajemný název skrýval natvrdo uvařené vejce smažené v jakémsi masovém těstíčku se strouhankou na povrchu. Někdy vyzkouším doma, bylo to docela zajímavé.

Skotská vejce
*Skotská vejce*

Pokračování textu Londýn 2008: Gastro speciál 1

Sdílejte článek:

Londýn 2008: Nový dům a londýnské parky

Po třech dnech našeho pobytu v Londýně nás konečně agentura podle slibu přestěhovala do lepšího ubytování. S tím minulým se to nedá ani srovnávat, nový dům je mnohem větší, čistší, stojí v hezčí ulici a náš pokoj je útulný. Ty předchozí dny v share housu s výhledem na cihlovou stěnu Tesca však přinesly nakonec přeci jen jedno pozitivum a to skutečnost, že nám v agentuře spočítali cenu za bydlení výrazně nižší než říkají jejich webové stránky. Původně jsme předpokládali, že budeme platit 280 liber každý plus 60 liber vratnou zálohu, nakonec jsme se ale dohodli na 500 librách za oba včetně záloh. Nevím, zda je to tím, že nemají aktualizovány webové stránky, nebo nám chtěli nějak vykompenzovat ty ploštice, tak či tak jsme si nestěžovali. Alespoň zbylo více na naše poznávání Londýna, do něhož jsme se pustili hned druhý den po snídani.

Z důvodů krásného počasí a nejistoty, jak dlouho ještě bezmračná obloha v Anglii vydrží, jsme se nejprve vydali navštívit londýnské parky, kterých je hned několik. Pokud jde jen o centrální Londýn, najdete v něm pět hlavních ostrovů zeleni. Tím nejznámějším, největším a bohužel nejnudnějším je Hyde Park, který se ve své šířce přelévá přes jezero Serpentine do Kensington Gardens. Hyde Park je tak velký, že to mnohého návštěvníka překvapí. Je to nekonečně stejná plocha zeleni brázděná betonovými uličkami, pomalu se procházejícími páry a sportovci na kolech a in-line bruslích. Po trávnících, které jsou každý velký bezmála jako fotbalové hřiště, se v odpoledních siestách rozmísťují lidé na lehátkách, s dekami a proutěnými piknikovými košíky nebo jen tak ulehají do pečlivě osekané trávy. Hlavní výhodou Hyde Parku je to, že si zde kdykoliv najdete místo, kde byste si mohli lehnout relativně daleko od nejbližších lidí, zahrát si s přáteli fotbal, roztáhnout přenosné hřiště na volejbal se sítí anebo si zaházet talířem. Hyde Park je zkrátka obrovský a v tom je jeho pozitivum i negativum zároveň.

Hyde Park
Hyde Park

My osobně jsme zašli do Hyde Parku v neděli, tedy v době, kdy se zde večer konají legendární setkání žvanilů na Speakers Corner, což je akce, kdy si může kdokoliv stoupnout na vyvýšené místo a povídat, co se mu zlíbí. Na první pohled to vypadá jako setkání bláznů a až na ten druhý vám dojde, že tomu tak skutečně je. Někteří řečníci skoro bez vnímaní reality často opakují desítky minut stejné fráze, jiní se snaží diskutovat, ale podle rozhořčeného davu často přehlíží argumenty posluchačů. Jako atrakce je to ale každopádně velký zážitek, ostatně kde jinde by jste mohli stát mezi třemi lidmi propagujícími do vykřičení hlasivek tři různá náboženství? My jsme strávili na Speakers Corner něco okolo hodiny. Před naší cestou do Hyde Parku jsme si v místním obchodu koupili sadu létajících talířů a takové zakřivené plastové lopatky pro chytání balónů, takže jsme strávili neděli běháním po trávě, odpočíváním pod stromem, jedením doma připravených sendvičů a řečnická přehlídka byla jen tečkou za dnem, který nás příjemně unavil.

Speakers Corner
Speakers Corner

Pokračování textu Londýn 2008: Nový dům a londýnské parky

Sdílejte článek: