Plíce

Jak jsem měl zápal plic – část první

Všechno začalo před čtyřmi týdny, když jsem přijel do Brna. Den předtím říkala ve zprávách Lucka Borhyová, že je prý naše moravská metropole plná virů chřipky, ale to že vystoupím z autobusu a budu se cítit jako bych slezl z řetízáku jsem nečekal. Nastoupil jsem do první tramvaje (šaliny, rozumíme?) a jel si lehnout. Byla sobota, do prvního školního týdne zbývaly čtyři dny, a tak jsem doufal, že chřipku umlčím v zárodku. Přítelkyně mi udělala čaj s citrónem, vzal jsem si Paralen a šel to vyhnat spánkem.

Bohužel ranní probuzení nebylo ani trochu veselejší a rtuť teploměru se vyšplhala k nepříjemným 39° C. Rozhodl jsem se přejít z Paralenu na silnější Nurofen, ale požadovaný efekt zázračného uzdravení se nedostavil. V pondělí ráno jsem už šel k doktorce. Ta konstatovala, že smrt nastala před čtyřmi hodinami … promiňte, to je jiný příběh 🙂 … ta mi řekla, že to je chřipka, čímž se potvrdilo za prvé to, že Lucka Borhyová měla pravdu a za druhé, že letošní začátek semestru asi určitě nestihnu. Vrátil jsem se do peřin, vyzbrojen novými medikamenty a novou nadějí.

Tak uplynuly další čtyři dny. Špatně se mi dýchalo a teplota se stále držela o nějaké tři stupně nad hodnotou, která je obvyklá pro náš druh. Protože jsem měl být podle slov doktorky v pořádku do tří dnů, rozhodl jsem se, že se setkáme znovu. Opět jsem se objevil v ordinaci, bledší o dva odstíny než naposledy a udýchaný jako důchodce po výstupu na Sněžku. Poslechla si mě a k chřipce mi přibylo podezření na zápal plic.

„Musíte na rentgen plic. Má Vás tam kdo zavézt?“
„Ne, v Brně jen studuju.“
„Zavolám vám sanitku.“
„Děkuji“
(volání)
„Mají čas až za tři hodiny…“
(povzdech)
„Máte na taxíka?“
„Ano“
„Zavolám taxíka.“

A tak se stalo, že jsem jel poprvé v životě taxíkem. Pětiminutová projížďka Brnem vyšla na 120 Kč a vyměnila moderní ordinaci za čekárnu na plicním oddělení. V té době jsem se už cítil, jako bych dýchal o trochu větším brčkem. Přečkal jsem půl hodiny, absolvoval rentgen a se snímkem útrob mého hrudního koše, který připomínal nepovedený nákres ostrova pokladů, jsem čekal až se na něj podívá někdo znalejší věci. Za deset minut se tak stalo a obrázek mých plic třímala v prstech doktorka, která při tom pohledu nevyzařovala příliš pozitivní energii. „Máte oboustranný zápal plic.“ Ukázala mi na snímku, že zhruba dvě třetiny z levé plíce a jedna třetina z pravé plíce jsou osídleny bakteriemi, díky kterým se mi nedýchá jako na jarní alpské louce a že určitě tyto nezvané hosty nevyženu Paralenem. Vypadala při té řeči nepříjemně seriózně.

„Musíte do nemocnice. Zavolám vám hned sanitku.“ To bude další kilo dvacet na taxík, pomyslel jsem si. Ale to jsem se hodně spletl, protože paní doktorka můj stav pokládala za mnohem vážnější než její ranní kolegyně a řeč tudíž nebyla o běžné sanitce, ale o „rychlé“. Po pěti minutách vstoupili do ordinaci dva zdravotníci v oranžových kombinézách a odvezli mě na kolečkovém křesle k sanitce. Položili mě na lůžko, na prst mi dali jakýsi kolíček s displejem, který ukázal číslo 86. Rok, kdy jsem se narodil. Vymakaná mašinka, pomyslel jsem si. Pro zdravotníky bylo toto číslo ale signálem aby mi nasadili kyslíkovou masku a pustili z malé bomby čisté O2. Žádný prvek z chemické tabulky jsem v té chvíli nemiloval víc. Nasál jsem do plic a pocítil, jak mnohem hůř se mi celé poslední dny dýchalo. Tohle bylo něco úplně jiného. Paragliding. Číslo na kolíčku na mém prstu začalo rychle stoupat. 92, 94, až se zastavilo na 97. Rok, kdy se narodila moje sestra. Vymakaná mašinka.

Zdravotníci mě začali přivazovat na lůžko třemi pásy. Snažil jsem se přes kyslíkovou masku říct, že to není nutné. Bylo. Po uvázaní jsem jen slyšel, jak se na střeše rozezvučel známý zvuk sirény a my vyjeli. Vyjeli? Připadalo mi, že raketoplán nemůže mít větší akceleraci. Stejně jako v taxíku jsem jel v tomto typu služby poprvé v životě a upoután tříbodově na lůžko s kyslíkovou maskou na obličeji jsem jen vnímal, jak se pásy na mém těle napínají odstředivou silou v zatáčkách a při skocích přes tramvajové koleje. Při pohledu na oživovací přístroje okolo jsem si představoval, jak brázdíme známé brněnské ulice rychlostí přes 100 km/hod a auta se uhýbají ke krajnicím při zaslechnutí naší sirény. Když jsme zastavili před nemocnicí, v níž se mělo odehrát dalších sedm dní mého příběhu, uvědomil jsem si, že pro jízdu v „rychlé“ sanitce by měl být člověk minimálně v bezvědomí. Jinak je to silnější zážitek než by si nemocný člověk zasloužil.

Na kolečkovém křesle mě tlačili zdravotníci do výtahu v přízemí nemocnice, a když zmáčkli tlačítko s patrem Plicního oddělení, říkal jsem si, že těch zážitků bylo pro jeden den už dost.

Tehdy jsem nemohl tušit, že to hlavní…zážitek na půl života, teprve přijde…

(pokračování příště)

Jak jsem měl zápal plic – část druhá

Sdílejte článek:

Autor

Ondřej Pohorský

Autor poho.cz, tvůrce webů, obyvatel Brna, otec jednovaječných dvojčat, veslař a majitel Bromíka.

10 komentářů: „Jak jsem měl zápal plic – část první“

  1. Před rokem a půl jsem si při školním volejbale přivodil výron kotníku. Spolužáci se mě snažili postavit slovy „To rozchodíš“. Radši jsem se odbelhal do ústraní a tvářil se jako pes s karamelou v hubě, což mělo vyjadřovat bolest. Profesorovi jsem byl podezřelý, a tak se přišel podívat. Můj fungl nový otok okomentoval slovy „Ty vole!“ a na pomoc si přivolal další členy profesorského sboru, aby se podívali na „tak velkej otok jsem ještě neviděl“.

    Brzy potom následovala cesta má premiérová cesta sanitkou. Na čtvrtý pokus jsme se dostali přes závoru u vjezdu a řítili se směrem na Motol. Ze školy to není daleko, ale i tak jsem měl nesmírnou radost, že neležím na lehátku, protože bych určitě přišel k pohmoždění hrudníku. Seděl jsem na sedadlu a držel se všeho, co mi přišlo pod ruku. Pak už si pouze pamatuji fousatého bratra Jardu a fakt, že jsem byl zaměněn za o devět let staršího Štěpána Pilaře z Liberce…

  2. Přes 100 km/h? Divné… Před okny mám cestu o dvou pruzích, nemocnici co by kamenem dohodil a sanitky tu vidím furt, nicméně nevšiml jsem si, že by jezdili přes 100km/h (to lze poznat i okem) 😉

  3. tak šup … pokračovat 🙂 Docela me zajima jak to dopadne 🙂

  4. čistý O2 by tě zabil, dostal jsi pouze zředěný na cca 25 % … 🙂

  5. hezky….. jdu si dát pokračování, ale nejdřív hledám víc informací o tom zápalu plic, protože Synátor s nim právě leží na JIPce :O(

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.