Jak jsem měl zápal plic – část druhá
Výtah se zastavil v prvním patře brněnské nemocnice a otevření dveří mě přivedlo na plicní oddělení. Zdravotníci v oranžových kombinézách dotlačili mé kolečkové křeslo ke stolku uprostřed chodby, povinně zaflirtovali se zdravotními sestřičkami ve vysokých bílých podkolenkách a zmizeli navždy z mého života. Seděl jsem naproti sesterně a čekal až mě jedna z nich přijde přidělit apartmán s postelí a umyvadlem. Konečně v bezpečí, pomyslel jsem si. Připadal jsem si jako horolezec, který si těsně před vrcholem hory zlomil nohu a byl snesen zpátky do základního tábora. Konečně v bezpečí.
U stolku, který zde pravděpodobně hrál roli centra kulturního dění, se mnou seděly dvě stařenky, hodně přes sedmdesát. Usmívaly se. Usmál jsem se také. Člověk nikdy neví, která bude kouzelná. Letmým pohledem po chodbě jsem zjistil, že ony dvě nebyly zdaleka jediné. Toto křídlo „hotelu“ zjevně nezažívalo příliš hostů narozených po druhé polovině minulého století. Chodbou se pohybovaly postavy důchodců kolébavou chůzi, která až nápadně připomínala pohyb komparzistů z filmu Noc oživlých mrtvol. Ti z vás, kteří viděli díl Studna ze série 30 případů Majora Zemana, ví o čem mluvím. Někteří si vezli s sebou vlastní kapačky, někteří ne. A ano, všichni kašlali. Jsme přeci na plicním, tady si můžete těžko odpočinout, když na pokoji stále někdo kašle a chrchlá. Stále!
Přišla sestřička a z výrazu v jejím obličeji jsem pochopil, že někoho, kdo čerstvě oslavil jednadvacáté narozeniny tady opravdu nemívají příliš často. Začala se mnou vyplňovat dotazník. Jméno, adresa, věk,..až…
Máte zubní protézu?
Eh, ne.
Jinou protézu? (nadzvihla si brýle s pobaveným úšklebkem) Asi
ne, že?
Ne.
Pijete?
Ano, piju.
Pravidelně?
(přemýšlel jsem, zda se dá páteční návštěva hospody s přáteli
považovat za pravidelné pití)
Pravidelně?
Dá se říct, že ano.
(znovu nadzvihla brýle, nyní s pohledem radikální feministky)
Množství?
Proč?
(povzdech)
Abychom věděli, zda nebudete mít abstinenční příznaky.
Ne. Málo. Jednou za týden s kamarády. Dvě piva týdně,
maximálně.
(sama té lži nevěřila)
Drogy?
Co?
Berete nějaké?
Proboha ne!
No, … tak dobře. (s absolutní nedůvěrou v mou odpověď
udělala v kolonce „Drogy“ křížek) Počkejte tady chvíli, druhá
sestra vám přidělí pokoj.
Když odcházela, dvě stařenky u stolu se stále usmívaly, zjevně pobaveny tím malým zážitkem.
Za chvíli přišla jiná zdravotnice a dovedla mě na můj nový pokoj. Pokoj pro tři, dvě místa byla již zaplněna. Samozřejmě oba nad sedmdesát, jeden s kyslíkovou maskou. Pozdravil jsem, převlékl se do nemocničního pyžama a lehl si. Byly tři hodiny odpoledne, přesto jsem byl z toho všeho natolik unavený, že jsem chtěl spát. Zavřel jsem oči a nechal loďku vědomí odplouvat na druhý břeh. Ještě než se však odlepila od břehu, vstoupila do pokoje další sestřička a v rukou držela jehlu a injekční stříkačku.
Nádech….. Výdech. Abych se přiznal, vždy jsem měl k odběrům krve velkou averzi. V útlém věku navíc podepřenou fyzickým odbojem proti lékaři, který se s ke mně blížil se snahou zapíchnout onen kovový nástroj do mého mladého těla. S narůstajícím věkem přebilo fyzický odpor racionální našeptávání mozku „dělají to pro tvé dobro, není to naschvál,“ ale i přesto nemám odběry krve rád. Opravdu je nemám rád.
S pohledem na druhou stranu do zdi jsem natáhl levou ruku, na níž mi sestřička dala stahovací obinadlo. Slyšel jsem jak zuby vytáhla umělohmotný kryt jehly. Se zavřenými víčky jsem se snažil představovat různé věci, abych utekl z reality. Jarní louku, zimní louku, Terezín…. au, nádech, výdech. „A je to,“ řekla sestřička a zamávala mi před očima zkumavkou. „Díky,“ řekl jsem ani nevím proč, když odcházela.
Znovu jsem zavřel oči a byl připraven usnout. Když se loďka vědomí konečně odlepila na své cestě k břehu spánku, otevřely se znovu dveře. Sestřička. V ruce jehlu a injekční stříkačku. Jakže tomu říkají Francouzi? Dejavú (dežaví)? Osobně bych zvolil ostřejší výraz.
V první chvíli jsem si myslel, že jde tentokrát konat dobro na některém z mých spoluobyvatelů, ale její příchod k mé posteli definitivně pohřbil mé naděje. „Teď mi brala krev vaše kolegyně,“ řekl jsem nervózně ospale. „Jo, to. To bylo kvůli jinému vyšetření. Ještě jednou to vydržíte. Jste přece velkej kluk.“ Hehe, pravda, jsem velkej kluk, necítím bolest. Natáhl jsem ruku. Au! A bylo to, podruhé. „Dostanu obrázek?“ zeptal jsem se. „Příště,“ řekla sestřička a pobaveně odešla. Představoval jsem si ji, jak přichází mezi ostatní sestřičky s vysokými bílými podkolenkami a losují si mezi sebou, která je na řadě teď. Bohužel to nebyla pravda, v té době byly v pohybu události mnohem zajímavější.
Ještě před tím, než jsem mohl začít znovu uvažovat nad spánkem, otevřely se dveře potřetí. Stála v nich doktorka. Zlatý hřeb večera. V rukou držela, …ano, jehlu a injekční stříkačku. Cítil jsem se odevzdaně a apaticky. „Pane Pohorský, musíme zjisti, kolik se vám při tom vašem zápalu plic dostává kyslíku do krve. Když to bude málo, dáme vám kyslíkovou láhev, aby se vám lépe dýchalo.“ Znělo to nepříjemně logicky. A pravda, nedýchalo se mi nejlíp. Zakýval jsem a začal natahovat ruku, abychom to měli za sebou. Pokračovala: „Bohužel to nemůžeme vzít z žíly, protože ty vedou krev odkysličenou. Budeme vám muset vzít krev z tepny.“
Ticho. Staletí bezčasí.
Nejsem příliš zdatný v biologii člověka (nevím ani, že žíly vedou krev odkysličenou), ale i tak je mi jasné, že tepna není příliš, jak bych tak řekl …„na povrchu.“ „Odkud mi to budete brát?“ řekl jsem hlasem člověka, který se ne schůdcích ke gilotině ptá kata, zda to bude bolet. „Bereme to z nohy. Sundejte si kalhoty, prosím.“ Jak smyslné. Sundal jsem si kalhoty a zavřel oči. Představa louky nezabírala, mé myšlenky utíkaly zpět do malého pokoje plicního oddělení brněnské nemocnice, kde se nad ležící polonahou postavou pacienta skláněla doktorka s jehlou v ruce.
A pak se to stalo! Svalem na noze mi s chladnou ocelí jehly projela rychlá bolest a ostrý předmět narušil stěnu tepny. Bolelo to. Otevřel jsem oči a podíval se. Stříkačka se díky tlaku velmi rychle naplnila tmavou tekutinou. Doktorka bleskově injekci vytáhla a se zručnosti zatlačila ránu obinadlem. „Pevně to stlačte.“ Pevně jsem obinadlo stlačil a cítil pod ním vlastní tep. Výdech. Pak odešla.
Ležel jsem se zavřenýma očima a cítil se velmi unavený ve všech významech, které to slovo může mít. Horečka se stále držela na 39 stupních, bolela mě noha, bylo zřejmé, že nestihnu začátek semestru a měl jsem nemoc, která by ještě před sto lety pravděpodobně znamenala smrt. Za okny začínalo jaro roku 2007 a pokojem se tiše proplétalo bublání plynu z kyslíkové láhve.
Při tom zvuku jsem konečně usnul.
Jak jsem měl zápal plic – část první
1.4.2007 5:00 | Ondřej Pohorský | Psáno perem
« Jarní klišé Duha »
« Jarní klišé Duha »
Komentáře (24)
[1] freedy 1.4.2007 18:18
supr ondro, hlavne to dejavu :) Kolik dilu planujes ?? Jsem si myslel ze budou jen dva,ale tak to vypada ze mozna bude cela serie ;)
[2] Ondřej Pohorský 1.4.2007 18:29
[1] freedy: díky. Vypadá to, že příští díl bude už opravdu poslední, původně jsem plánoval také dva, ale natáhlo se to.
[3] MiSHAK 2.4.2007 20:11
Opravdu pěkné, asi se opakuju ale pěkné, hezký styl :)
[4] Marek Stacho 3.4.2007 18:48
Tak nakonec na tři část. Co se dá dělat. Jinak s tou tepnou bych to nechtěl zažít. Prostě ti rovnou měli dát kyslík a bylo by to.
[5] Mortt 19.2.2008 22:46
Pobavil sem se.Porovnavam to s mim zazitkem …
[6] Coala 22.2.2008 16:07
Kamo neznam te ale urcite si trpel;o) ja jsem nejakou takovouhle vec prechodil a dokonce prelyzoval alpskymi kopci nno ted me ceka jeste tyden lecby ale jelikoz je vse v klidu domova nezbyva mi nez si blahoprat ze me zazitky nejsou tak bohate.
[7] Leňa 29.7.2008 4:29
úžasné.Od tebe bych si z fleku přečetla román a věřím, že jedním dechem
[8] Petra 31.7.2008 7:09
Ondro jses super !!!!!
[9] Ondřej Pohorský 1.8.2008 11:55
[7] Leňa: [8] Petra: holky, mám vás obě rád
[10] dany.14 24.10.2008 16:05
čau to co ty tady pišeš je fakt smutny ale přesně todle jsem mel taky v rodine. takže vím o co jde
můj bratranec to mel také chytil to taky v brně když utíkal za šalinou;-) druhej den už ležel v nemocnici skoro rok ztoho 2 měsíce ležel na přístrojich bezvědomí a doktoři jen říkaly že nic jinýho nezbyvá než ho od přístrojů odpojit a teta na to teda kyvla ale bůch stál při nas a on přežil všichni se tomu divyli i sám pan primář se divil byl jsem rád že je tu teď snáma že me učí vsechno o bezmotorových letadel
[11] HuMorous :O) 26.8.2009 11:17
tyoooooooooo :O(
[12] Tonda 23.9.2009 21:29
Jsi borec, super napsané!!! Díky za pobavení.
[13] janka 8.10.2009 10:41
dlouho jsem se tak nepobavila, vtipně napsané ikdyž mít zápal plic…no žádná sranda
[14] Jak jsem měl zápal plic – část první | Ondřej Pohorský 6.4.2010 13:35
[…] Jak jsem měl zápal plic – část druhá […]
[15] Eva 21.12.2010 16:10
Ještě třetí, prosím…
[16] iva 5.1.2011 11:05
před týdnem mi zápal plic diagnistikovali.. a hned mě chtěli převést do nemocnice, ale moje maminka heh to zbrzdila tím, že se o mě radši budou starati doma..
tak snad jsem unikla podobným zkušenostem, které by mě v nemocnici pravděpodobně čekali…
jinak článek moc líbil
jdu si lehnout…musím odpočívat
[17] Michal 2.2.2011 20:36
Ondřej!!!
So slzami (smiechu) v očiach som prave dočítal tvoju poviedku,
a pri pohlade na svoje ruky posiate ranami od ihiel injekčných striekačiek pľúcneho oddelenia, košickej Fakultnej nemocnice,
nemôžem uveriť tomu ,že som čítal príbeh, ktorý sa prihodil
niekomu inému a inde ako v mojom priestore a čase.
Si určite
veľmi talentovaný autor,ľutujem len, že tretia časť sa už nepodarila.
[18] sonidlo 1.3.2011 17:33
Zrovna marně hledám třetí část :( Nestává se mi často, že by mě nějaký příběh tak bavil :)
[19] Jana 16.3.2011 23:13
:) přečteno jedním dechem. Pán by v klídku mohl být spisovatelem:)
Momentálně taky ležím pátým týdnem se zápalem plic a také jsem nestihla začátek semestru…takže soucítím.
Zvláštní, ale mě při hodnotě 112 ještě nechali doma, nasadili antibiotika a po týdnu jsem šla na RTG, kde mi zdiagnostikovali masivní zápal plic a k tomu nějaký přídavný věci, ale hodnota byla už 43, takže nemocnici jsem se naštěstí vyhla:)
Kdepak je ta třetí část? Jsem zvědavá, jak to dopadlo:)
[20] Elune 31.10.2011 16:38
Výborný, výborný a ještě jednou výborný.
Opravdu čtivě napsané, ale marně hledám dokončení,
dožaduji se třetího dílu, prosíííím. 
[21] Nik 2.12.2011 21:42
Já jsem si taky pár dní proležela doma s kašlem, horečky 39,5 , který jsem měla jedinkrát v životě a doktorka mi stále tvrdila – viróza ! Jo, pak mě poslali na rentgen a máme z toho zákaz školy do ledna a karanténa po dobu 3 týdnů, jo maminka to ukecala, abych nemusela do nemocnice. Nemám představu o tom , co budu teď dělat se zápalem plic. :D
[22] Libor 7.12.2011 8:20
Umíš psát a máš slovní zásobu. Jen tak dál.
Pobavilo Dík
[23] Ondřej Pohorský 7.12.2011 10:31
[22] Libor: – Díky
[24] Jitka 24.12.2011 14:40
Můj syn dlouhou dobu kašlal, bez teplot, jen ten hrozný kašel a únava. Doktorka učinila prý všechny dostupná vyšetření a naznačila, že kašel je nervového původu. Též nás poslala na alergologické vyšetření, kde se alergie na nic nepotvrdila, ale pan doktor nás naštěstí poslal na rtg plic, kde se ukázal zápal plic…
Takže se konečně nasadila správná léčba atb a synovi se konečně ulevilo. A jak se ulevilo mě, netřeba psát…Důvěra v onu doktorku je ale pryč…
Přidat komentář