Indická restaurace Everest

Na mapu indických restaurací v Brně přibyl zhruba před měsícem nový špendlík, a to v podobě Indické restaurce Everest na adrese Veveří 61. Kromě známého Taje a relativně mladé Annapury se tak nabízí v centru další možnost kam zajít za kuchyní, jejíž pálivost proslavil nejen seriál Červený trpaslík.

Indická restaurace

Za poslední týden jsem byl v Everestu třikrát, mám tedy dost materiálu na to, abych si udělal první obrázek. S indickou kuchyní se ještě navzájem spíš oťukáváme, nečekejte tedy žádnou objektivní recenzi (na tu toho nemám ještě tolik “najezeno”), ale spíš subjektivní článek o tom, zda mi chutnalo nebo ne. Dopředu můžu říct, že chutnalo.

Z ulice Everest ke vstupu příliš neláká. Dovnitř se schází po pár strmých schodech a prostor celé restaurace je jedna místnost pod úrovní chodníku. V té jsou tři stoly pro cca 8–10 lidí a dva nebo tři stolky pro páry. Výzdoba navozuje dojem v duchu nejlepších bollywoodksých tradic – na každém stole byl jiný ubrus, vždy však s motivem obřích barevných květin, které bych se nebál označit za kýčovité. Sedí se na lavicích a ratanu. Při první návštěvě jsem měl pocit jako bych vcházel do nějaké zastrčené indické restaurace na londýnském předměstí, do níž chodí pouze štamgasti a turista se o ní nemá šanci dozvědět.

Interiér Everestu

Obsluha v Everestu je milá, češtinu ale nečekejte – budete muset komunikovat v angličtině (v té je i celý jídelní lístek) nebo oprášit svou hindštinu. Na lístku jsou po nutných polévkách a předkrmech jídla rozdělena na dvě hlavní skupiny, a to ty z pece tandoor a druhá s omáčkou. Na konci se ještě tlačí sekce Moderní indická kuchyně, ale té jsem prozatím nevěnoval pozornost, když neznám pořádně ani tu klasickou. Ceny jsou více než příznivé, o třetinu levnější než v Taji.

Při první návštvě jsem byl na poledním menu za 89 Kč + 15 Kč za polévku. Dva kusy obalovaného kuřete přišly s plackou naan a třemi omáčkami – svěží jogurtovou, neideintifiko­vatelnou zelenou a extrémně pálivou. Polévka byla čočková a s kořením, které dokazovalo, jak moc je Indie daleko od střední Evropy. Přesto bylo všechno dobré a těšil jsem se na druhou návštěvu.

Polední menu - Everest

Ta proběhla s manželkou a kamarádkou Kristýnou. Začal jsem stejnou polévkou Daal, při výběru z lístku za 38 korun, zato ve více než dvojnásobném množství. Polévka byla mírně slaná, opět s kořením, které neznám, takže se musíte spokojit s tím, že mi chutnala. Jako hlavní chod si Hanka vybrala Kuře Tikka Massala (145 Kč), já a Kristýna kuře v máslové omáčce. Každý v jiné, přestože jsme rozdíl skoro nepoznali. Při výběru z lístku hodně pomáhá, že je pod každým jídlem napsáno, co obsahuje. Bez této nápovědy by pro nás bylo nemožné si vybrat – jaký je rozdíl mezi Chicken Makai a Chicken Makhani? 🙂 Jako přílohu jsme zvolili placky a rýži.

Kuře tikka masala

Masa s omáčkou přichází na stůl ve slušivých kovových “loďkách” zahřívaných zespodu svíčkou. Stejně kovové jsou i talíře (pro udržení tepla). Všechny tři omáčky byly chuťově na naší vlně a několikeré ujišťování u obsluhy, že ta máslová omáčka skutečně nebude pálit, se naštěstí potvrdilo. Porce jsou rozhodně dostatečné, v kombinaci s polévkou budete odcházet vždy na pokraji možností.

Polévka Dal

Jako dezert jsem si dal dvě kuličky z neznámého těsta v cukerném roztoku, které byly na mě sladké, možná až moc.

Dezert v indické restauraci

Na třetí a prozatím poslední návštěvu jsem do Everestu zavítal s kamarády Danou a Kubou. Kuba je milovník pálivého jídla, sáhnul tedy do nejvyšších pater a objednal si Jehněčí phall (209 Kč). Dana zvolila Kuřecí Thali (155 Kč), tedy takový výběr z lístku na jednom talíři, a já si dal Jehněčí v jemné omáčce Korma (195 Kč).

Jehněčí Phall

Když Kubův phall dorazil a já ochutnal na špičku lžíce, bylo jasné, že to není jídlo pro mě. Mám problémy už skoro s pálivým kečupem, takže v tomto stupni pálivosti jsem necítil žádnou chuť okolo – jen stupňující se peklo. Kuba nicméně vypadal i přes rudnutí v obličeji spokojeně a dle zkušeností si objednal jogurtový nápoj lassy, který dokáže bojovat s chuťovými pohárky v ohni mnohem lépe než pivo.

Moje nepálivá omáčka měla jemnou smetanovou chuť a jehně se krásně rozpadalo na lžíci. Danin talíř přišel s kuřecí směsí, čočkou, rýží a zeleninou a obsluze nedělalo problém zabalit jí zbytek jídla s sebou.

Jehněčí Korma

Pocity mám z Everestu pozitivní. Pro mou dosavadní neznalost je to první krůček na cestě směrem k indické kuchyni, která bude časem pokračovat. Těší mě zjištění, že jít do indické restaurace nutně neznamená, že si musíte dát něco pálivého – jídelní lístek totiž skrývá mnohem víc. Everest bych se tedy nebál doporučit. Neodradí-li vás interiér, tak samotné jídlo je dobré, ceny prozatím také a obsluha s příjemně domáckým přístupem. Pro návštěvu však silně doporučuji rezervaci, protože místa není nazbyt. Když se ale zadaří, čeká vás hezký zážítek. A až dojíte a budete na odchodu, skočte si o pár metrů níž do Immigranta na jednoho Guinnesse. Mají ho tam nejlepší v Brně. Ale o tom možná někdy příště.

Sdílejte článek:

Autor

Ondřej Pohorský

Autor poho.cz, tvůrce webů, obyvatel Brna, otec jednovaječných dvojčat, veslař a majitel Bromíka.

2 komentáře: „Indická restaurace Everest“

  1. Tam bych v životě nejedl. Když jsem tam s přítelkyní šel, tak před barem máte možnost vidět do jejich „kuchyně“. Víc snad nemusím popisovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.