Minulý víkend jsem vařil na oběd gulášovou polévku.
Proč o tom píšu? Ke gulášové polévce se totiž skvěle hodí vdolky, a tak jsem upekl i ty. Ostatně, neměl jsem ani jinou možnost, protože i kdybych obešel všechny pekárny v Brně, tak se stejně vrátím s prázdnou. V Brně totiž nic jako slaný vdolek neznají. A je to mnohem horší, oni jej neznají, jak se zdá, vůbec na celé Moravě a velké části Čech.
Když se tady řekne „vdolek“, v myslích vdolkůchtivých vytane představa smaženého skoro-koblihu, který není uvnitř dutý, je nahoře ozdoben marmeládou, šlehačkou a nezřídka posypán strouhaným tvarohem.
Já naproti tomu pocházím z východních Čech, kde se pod pojmem vdolek rozumí slaný bochánek z kynutého těsta, glazovaný vejcem a posypán mákem a hrubou solí. Pozor, těsto je hodně mastné, takže to nelze připodobňovat k chuti kaiserek, dalamánků a podobně.
Sladkému vdolku se u nás říká Bavorský vdolek (či vdoleček). Tak se mu ostatně říká i tam, kde žádné jiné neznají (díky čemuž ten název zkracují). Společného toho ale ty dva moc nemají. Jeden je sladký, druhý je slaný, jeden je smažený, druhý se peče. Slovy Pulp Fiction to tedy „není hra na stejným hřišti, není to stejná liga, ale je to úplně jinej sport.“
Pokud vám to zní celé pořád nějak podezřele, posílám jako důkaz ukázku z webu choceňského Pekařství u Lifků, kde mají v nabídce oba dva.
Tolik dnešní krátké zamyšlení. Moc jsme toho nevyřešili, tak snad příště. Do té doby pamatujte, že „Někdo má rád holky, jiný zase …“ Už raději dost.
