Dublin 2009: město jedné legendy

„Řím má své Koloseum, Sydney operu, Paříž Eiffelovu věž a Dublin…“. Dublin má Guiness. Skutečně. Je to pravdivé, přestože to z různých pohledů nemusí pro město na řece Lifey vyznívat úplně nejlépe. Dublin dal světu nejslavnější černé pivo, aby se sám stal slavným.

Když jsme přistávali na dublinském letišti, nevěděli jsme ještě přesně, co bychom měli všechno navštívit. Vybaveni průvodcem Lonely Planet (mimochodem, nekupujte jiné, tato značka je o třídu nad konkurencí), pročítali jsme na poslední chvíli seznamy památek a musím přiznat, že už tehdy to působilo, že není moc z čeho vybírat. Jasně, mají tam Národní galerii a Národní muzeum jako v každém hlavním městě. Mají tam galerii moderního umění, sochy slavných rodáků a mají tam i ZOO. Ve srovnání s jinou turistickou metropolí to ale působí jakoby z povinnosti. Je to tam, protože to tak je prostě všude.

Jenže tam, kde v Londýně najdete známá díla a davy lidí, tak tady procházíte poloprázdnou galerií, abyste na konci viděli jeden slavný obraz od Caravagia. Takový je pohled laika. Věřím, že někdo, kdo je milovníkem umění by se mnou polemizoval a tvrdil, že i ostatní vystavené obrazy jsou svým způsobem slavné, ale i ten musí uznat, že podobná instituce na Trafalgar Square nabízí mnohem větší zážitek. Na British museum v anglické metropoli se vyplatí vyšetřit si nejlépe dva dny, pokud nechcete jen běžet mezi exponáty. V Dublinu vám stačí jen pár hodin a jste zpět venku, pod irským nebem vedle sytě zeleného trávníku.

Národní galerie v Dublinu
Národní galerie v Dublinu

Návštěva muzea moderního umění pak byla jako výlet do hlavy šíleného umělce. Jára se těšil na obrazy, ale objevili jsme něco, na co, neměl žádný z nás ten správný „dekodér“. Konceptuální díla v podobě kamenů vyskládaných do kruhu uprostřed místnosti, kýčovitý vánoční stromek z plastu, nebo prázdnou místnost, kde bylo do zásuvky zapojeno hodně, opravdu hodně „rozdvojek“ 🙂

Galerie moderní umění
Moderní umění

Abych jen nekřivdil, všechny uvedené galerie a muzea měly vstup zdarma. Ani to však nesmaže pocit, že to je vše tak trochu „na oko“ a jen proto, aby to bylo. Tím jsem pro začátek vyčerpal tu odvrácenou tvář Dublinu, do níž jsme jako turisti museli nahlédnout. Ta druhá, příjemnější, se nám naštěstí brzy ukázala sama.

Guinness, kam se podíváš

Proč tedy vůbec jezdit do Dublinu na celý týden, když se to všechno hlavní dá stihnout rychlejším tempem za dva tři dny? Je to jednoduché, když pochopíte jednu věc. A to, že Dublin není o památkách… Raději ještě jednou: Chcete-li jet do Dublinu, nejezděte tam za památkami, galeriemi a vším tím, co jsme absolvovali a o čem jsem doteď napsal. Nejspíš určitě byste byli zklamaní.

Skutečný Dublin začíná někde jinde. Skutečný Dublin se neukazuje skrze délku fronty turistů před dublinským hradem. Skutečný Dublin na vás čeká v pintě černého Guinesse a ještě hloub. Skutečný Dublin je malá hospůdka na rohu s typickým průčelím a davem hlučných Irů postávajících u baru. Skutečný Dublin začíná se soumrakem a končí v deštivé půlnoci, kdy musí ze zákona drtivá většina pubů zavírat. To je pravá tvář Dublinu, všechno ostatní jsou jen kulisy okolo.

Temple Bar
Temple Bar

Když jedete do Dublinu, musíte vyzkoušet Guinesse. Pokud to neuděláte, tak jste v Dublinu ani nebyli, i když si to možná budete myslet. Guinness je černé pivo a nejtypičtější představitel druhu, který se nazývá „stout“. Mimo stoutu jsou nejznámnější druhy „ale“ a „lager“. Ale (čti ejl) je typický spíše pro Velkou Británii (o tom někdy jindy) a lager, neboli česky ležák znáte všichni, protože prakticky všechna česká piva jsou ležáky. Dokonce i ta černá.

Zajímá vás, co je na tom Guinessovi tolik zvláštního? Tak za prvé, jak jsem psal, Guinness prakticky definoval jeden druh piva – stout, tím pádem se mýlíte, pokud si při čtení představujete černé pivo, jak jej známe u nás. Zahraju si na chvíli na degustátora a popíšu vám, jak vnímám Guinness já. Má krémově sametovou a velmi hustou pěnu, na níž nelze udělat „čepice“. Barva je na rozdíl od tmavých ležáků opravdu neprůhledně černá. Jeho chuť je jemná, s lehkými hořkými odstíny kávy a černých oliv. Po pár doušcích hořkost mizí a chuť přechází do smetanové barvy s náznaky oříšků. Tak, to byl můj pokus, možná vám bude ale bližší věta, kterou irské černé zlato popsal poslední den výletu Jára: „Mám pocit, jako kdyby za tím pivem stálo mnohem víc práce než za jinými.“ Prosté.

Dveře v Dublinu
Dublinské dveře

My jsme si svého prvního Guinnesse v Irsku dali pár hodin po příletu v pubu The Oval v centru. Tento pub byl výjimkou v tom, že byl obsluhován čišníky, neboť v tradičním irském pubu je pravidlem chodit si pro každou další pintu k baru. Stejně tak, jako je pravidlem nedávat žádné spropitné. Jak nám vysvětlil Přemek, kamarád Peťule, který pracuje v Dublinu poslední dva roky a který s námi absolvoval většinu večerů, tak je dávání spropitného považováno skoro za nevhodné. A když už přesto nějaké to malé či větší „dýško“ barmanovi doslova vnutíte, buďte si jisti, že neskončí v jeho kapse, ale obratem jej vhodí do kasičky na baru sloužící například na pomoc africkým dětem. Z pohledu českého číšníka to musí být vcelku zvláštní.

Tradiční irský pub a živá hudba

Tradičních irských pubů jsme v Dublinu navštívili několik. Od toho nejmenšího, kam prý chodí zpěvák skupiny U2 Bono (nebyl tam), až po ten nejstarší, hrdě prohlašující své datum založení v roce 1130. Jmenoval se Brazen Head Inn a zažili jsme tam pro mě nejhezčí večer z celého výletu. Přestože pršelo, vydali jsme se pěšky do malé, dřevem obkládané místnosti v centru, abychom zažili atmosféru pravé irské živé hudby. Vy šťasntější jste ji možná zažili, vy ostatní jste o ní snad aspoň slyšeli.

Nejmenší pub v Dublinu - Dawson Lounge
Dawson Lounge – nejmenší pub v Dublinu

Staří Irové hrají živě na kytaru, housle, harmoniku za doprovodu třeba lžiček irské lidovky a zemitým, chraplavým hlasem zpívají. Není to vůbec uhlazené a není to sterilní. Hudba zní celou malou hospodou, všichni pokřikují, přidávají se, dav lidí se tlačí u baru, měkké světlo dopadá na muzikanty, kteří sedí u stolu o dva stoly od vás, teče pinta za pintou a vy máte pocit, že v tu chvíli svět mimo tu malou místnost nemůže být stejně veselý. Občas někdo něco zakřičí směrem k muzikantům a celá hospoda se rozesměje.

Guinness Storehouse

A Guinnessem pokračujeme. Jestli je v Dublinu jedno muzeum, které stojí opravdu za návštěvu, tak je to muzeum tohoto piva s názvem Guinness Storehouse, neboli skladiště Guinnesse. Nachází se v továrně, kde legendu Dublinu vyrábějí a rozkládá se v několika patrech. Ty ve třech rozměrech tvoří vnitřek sklenici pinty a dozvíte se zde o Guinnessu opravdu úplně všechno. Od svkělé expozice,kde si můžete doslova osahat jednotlivé suroviny, z nichž se vyrábí, přes ukázky výroby starých dřevěných sudů, několika minifilmů o krušných začátcích exportu piva až po úžasnou ukázku vývoje marketingové propagace značky pomocí plakátů s typickou kresbou Johna Gilroye. Úplně nahoře vás poté čeká kruhová prosklená místnost s nejlepším výhledem na celý Dublin, kde budete v chaotickém davu dalších turistů celého světa pevně tisknout dokonale natočenou pintu a snažit se najít volné místo u skla.

Černý stout začal podle vlastní receptury vyrábět Arthur Guinness v roce 1759 (nejedná se tedy o až tak staré pivo) a tento svatostánek vám pomůže proniknout do tajemství a charismatu jeho nápoje.

Guinness Storehouse
Na vrcholu Guinness Storehouse

Co bylo dál?

Mimoto jsme měli samozřejmě hodně jiných zážitků. Větších či menších, smutnějšch či veselejěších, které se pojí s každým výletem. Kamarádi ochutnali poprvé pomerančovou marmeládu (je hořká 🙂 ), od nezaměstnaného Ira, který bydlel ve stejném hostelu jsme se dozvěděli, že je v Dublinu stejně taxíků jako v New Yorku, na pobřeží jsme potkali mládě tuleně, které se nám líbilo víc než my jemu, zjistili jsme, že se nemá smysl oblékat podle počasí, které je ráno a ani jednou jsme v Dublinu nepotkali nikoho se psem. Ale o tom vám povím někdy jindy a někde jinde. … Třeba jednou až se uvidíme tváří tvář nad pintou Guinnesse.

Sdílejte článek:

Autor

Ondřej Pohorský

Autor poho.cz, tvůrce webů, obyvatel Brna, otec jednovaječných dvojčat, veslař a majitel Bromíka.

5 komentářů: „Dublin 2009: město jedné legendy“

  1. Zdravím, je super vidět, že tady vše opět znovu běží a je radost vše pročítat… 🙂 Přeji hodně zdaru s dalším směrováním tohoto blogu, hodně kvalitních postřehů a článků… Ať se daří!

  2. Jinak co se týče průvodců, o Lonely Planet jsem také slyšel, ale máš zkušenost i s průvodci Rough Guides? http://www.roughguides.com/ Na svůj trip na Nový Zealand a okolí chystám použít právě průvodce této řady, neboť vypadají opravdu dobře, tak mě jen zajímalo, jestli s tím máš i ty sám nějakou zkušenost?

  3. [3] Radek Tomášek: Tento průvodce nemám. O Londýně mám většinu průvodců, které vyšly v češtině, podívám se tedy i po tomto. Mohl bych napsat následně článek se srovnáním kvality jednotlivých průvodců.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.