Jak jste možná někteří zjistili, studuji práva. Nemá cenu to zapírat, je to fakt, který navíc stojí za to doplnit tím, že mě studium práv baví. Na právnickou fakultu jsem se dostal před rokem a půl. Hlásil jsem se tehdy na všechny čtyři právnické fakulty v naší republice, ale nejvíc jsem chtěl do Brna. Náhodou Masarykova univerzita vyhlásila přijímací testy jako první z výše uvedené čtveřice a já jimi úspěšně prošel. Bylo to navíc ještě v době před maturitou a já už měl jistotu vysoké školy, což byl rozhodně příjemný pocit. Na přijímací zkoušky ostatních fakult jsem tedy zanevřel a po prázdninách jsem vklouzl do hřejivého náručí mé vysněné alma mater.
Od té doby uplynuly dva semestry studia práv a já za tu dobu poznal řadu nových zajímavých lidí z oboru práva, z řad mých spolužáků a uvědomil jsem si, že ne vše je tak, jak jsem se dříve domníval. Jednou z těchto věcí bylo zjištění, že se v podhoubí společnosti traduje a šíří spousta mýtů o studiu práv, která jsou pokud ne nepravdivá, tak minimálně pokřivená oproti realitě. Tím se dostávám k tématu tohoto článku, v němž bych v rámci osvěty chtěl některé z těchto „mýtů“ uvést na pravou míru. Pojďme se tedy na některé podívat. (Z pohledu studenta Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Nevím, jak to chodí v Praze, Plzni či Olomouci).
Prvním a největším mýtem je domněnka, že se „Učíme nazpaměť paragrafy nebo snad celé zákony“.
Divil jsem se, kolik lidí tomuto opravdu věří. Chápu, že je těžké si představit, co jiného bychom mohli těch dlouhých pět let dělat, když ne učit se paragrafy, ale věřte mi že to skutečně není pravda. Pro právníka je důležité vědět, kde najít to, co potřebuje a chápat mnohdy velmi jemné konexe jedné věci na zbytek systému. To druhé především. K tomu nepotřebujete znát něco nazpaměť, k tomu potřebujete chápat princip. Je to totéž, jakoby se matematici snažili nazpaměť naučit výsledek každého jednotlivého příkladu. Nemyslitelné. A to vůbec nemluvím o tom, že díky pilnému konání našeho zákonodárce by bylo jakákoliv snaha o memorování tragicky zbytečná.
Dalším jevem, se kterým jsem se setkal po nástupu na práva bylo to, že se na mě začali různí lidé obracet s právními dotazy a čekali fundovanou odpověď.
Nikdo z těch lidí však nevěděl, že první rok na právnické fakultě prakticky nepřijdete do styku se současným platným právem. První dva semestry jsou ve znamení teorie a pokládání historických a principiálních základů oboru práva, na nichž poté můžete vystavět další studium. Všechny ty až přespříliš konkrétní dotazy, „jakže by se tohle mělo řešit a zda tohle podle tebe, když studuješ ty práva, rozhodl ten soud správně,“ jsem tedy přecházel s tím, že o tom zatím nic nevím a tvářil se jako by mě vysadili na zelené louce s rendlíkem špaget v ruce.